Prohrabovala jsem se krabicemi se starými papíry, když na mě vypadla zažloutlá obálka nadepsaná denní tisk. Vytáhla jsem z ní novinový ústřižek, stejně zažloutlý. Tužkou na něm stálo datum – 6. února roku 1985. Čtyřicet let starý výstřižek z Lidové demokracie. Novinové zprávy umírají druhý den, takže… kdo a jakou informaci chtěl zachovat pro budoucnost a ušetřit ji osudu zapomnění?

Když jsme je v Londýně viděli poprvé, nevěřili jsme vlastním očím. Vraceli jsme se z baru, kde jsme oslavovali svůj příjezd do Anglie, a na setmělém chodníku před námi se znenadání objevilo elegantní zrzavé zvíře. Sledovalo nás zářícíma očima a nezdálo se, že z nás má strach. Až když jsme byli metr od něj, sklonilo hlavu a přešlo přes ulici. Tam už na něj čekalo podobné zrzavé zvíře, právě tak elegantní.

Není nad dobrou radu, je nad zlato. V dnešní době máme rozsáhlou síť poradenských institucí. V každé sedí zkušení, ve svém oboru kovaní lidé. Dávat dobré rady mají v popisu práce. Není na světě obor, na který by se nevázala poradenská instituce.

Moje nutkavá potřeba překvapovat má většinou burcovací ráz – s cílem zachránit všechny kolem od zabřednutí do nehybného močálu banalit.

Je to záhada. Před pár týdny byl hned ve dvou přírodních rezervacích v hrabství Západní Midlands spatřen motýl, o kterém se myslelo, že v Anglii vyhynul už v 19. století – ohniváček černočárný (Lycaena dispar). Bylo z toho velké pozdvižení, o to větší, že motýl byl spatřen v oblasti zvané Black Country, tedy Černá země, v místě, kde byla příroda dočista zničená v průběhu průmyslové revoluce.

Literární klasik Jaroslav Foglar stvořil postavu kladného hrdiny Mirka Dušína. V předvolební době se tomuto ideálu snaží přiblížit celá plejáda politických předáků. Kromě toho je Foglar i původcem konceptu Modrého života. To je něco jako buddhistická nirvána, lze ho ale dosáhnout v aktivním životě tím, že konáte dobro, a působíte u svých bližních pocity štěstí. Dnes se mi to podařilo s umělou inteligencí.

Nikdy bych neřekla, že jednou budu trpět syndromem opuštěného hnízda. Vždycky když vyrážím na svůj pravidelný běh do Stromovky, vyběhnu nad Šlechtovku až k ulici Nad královskou oborou. Nedá mi to a před domem číslo 33 zpomalím, a v hlavě se mi začne odvíjet můj vlastní film z roku 2000.

V těchto dnech si připomínáme nedožité 90. narozeniny mého strýce herce Jaroslava Kepky. Vždy, když si na „malého velkého herce“ – jak se o něm říkalo – vzpomenu, uvědomím si, jak byl při své práci pečlivý. Přemýšlel o každé roli – někdy se až úzkostně připravoval na každý výstup, na každý záběr, na každou chvilku u mikrofonu.

Když mi kamarádka poslala z Austrálie fotky nádherných ryzců, které našla v Novém Jižním Walesu, údivem jsem zalapala po dechu. Jak je možné, že ryzce – podle všeho ryzce pravé (Lactarius deliciosus) – rostou v Austrálii? Naučily se snad žít v mykorhizní symbióze s jinými stromy než borovicemi?