Loni se Poslanecká sněmovna výrazně obměnila, ať už věkem, tak počtem žen. Do nového složení dolní parlamentní komory se dostalo 12 zákonodárců mladších 30 let, což je čtyřnásobek proti předchozím volbám v roce 2021, kdy byli mladší třiceti jen tři. Celkově zasedlo ve sněmovně 91 nováčků z 200 poslanců. Ženy pak tvoří nově třetinu celé komory. Jak se mladí dívají na zadlužování, které „projídá“ naši budoucnost? Jak by řešili krizi bydlení, kvůli jehož nedostatku páry nezakládají rodiny? A je atmosféra mezi znesvářenými tábory skutečně vyhrocená? Pozvání diskutovat přijali dva zástupci koalice, předseda Svobodných Libor Vondráček (za SPD) a Matěj Gregor (Motoristé sobě), z opozice pak Adriana Chochelová (STAN), Štěpán Slovák (ODS) a Samuel Volpe (Piráti).

Evropské školství čelí vzdělanostní pohromě. O tom píše Tereza Matějčková v novém týdeníku Echo a nejen o tom byla i dnešní Porada. Výsledky mezinárodního šetření PISA totiž ukazují, že znalosti a dovednosti patnáctiletých žáků napříč vyspělými zeměmi klesají. Proč se děti zhoršují, ztrácejí motivaci a stále častěji považují školu za ztrátu času? A víme vůbec, na jakou budoucnost je má vzdělání připravit?

A mluvilo se i o nákupu zadlužené společnosti NET4GAS, který v roce 2023 prosadil tehdejší ministr průmyslu Jozef Síkela a který se teď vrací jako politická kauza. Audit totiž odhalil závažné pochybnosti o miliardové transakci a státní ČEPS už podal trestní oznámení. Zaplatil stát za plynovody moc vysokou cenu? Kdo za sporný obchod nese odpovědnost a jaké důsledky může mít kauza pro Síkelovu politickou budoucnost? Funguje to v české politice tak, že se někomu průšvihy odpouštějí snáze než jiným a zásadní je, na které straně politického spektra stojíte nebo kdo jste?

A na dnešní Poradě došlo i na diskusi Daniela Kaisera s Jiřím Peňásem o válce na Ukrajině. Jak moc vyhrocená debata to byla a proč si Dalibor Balšínek raději četl? Podívejte se na celou Echo Poradu.

Snad žádná literární klasika tolik neutrpěla všemožnými citacemi a parafrázemi, interpretacemi a adaptacemi. Nejlepší by bylo číst Švejka bez všeho toho balastu, jako by právě vyšel poprvé, ale to už bohužel není možné. Nebo je? U příležitosti nového vydání Haškova románu o tom debatujeme s literárními vědci Jiřím Holým a Vladimírem Papouškem, divadelní dramaturgyní Věrou Maškovou a spisovatelkou Irenou Douskovou.

Čím více se můžeme zdokonalovat, tím hůře snášíme vlastní nedokonalost. Technologie nám umožňují překonávat omezení, která donedávna k lidskému životu patřila. Můžeme rychleji pracovat, být výkonnější, měnit své tělo, odstraňovat jeho nedostatky. Jenže s novými možnostmi se mění také naše představa o tom, co je normální. Jakmile je možné nedokonalost odstranit, je obtížnější ji přijmout. „Proč s tím něco neuděláš?“ můžeme vytknout člověku, který nemíní své nedokonalosti technologicky odstraňovat. Takový jedinec se zkrátka nesnaží. Tuto zkušenost zachytil už v padesátých letech německo-rakouský filozof Günther Anders a pojmenoval ji „prometheovský stud“. Stydíme se prý za to, že nejsme podobně opravitelní, flexibilní a výkonní jako naše stroje, případně jako lidé, kteří optimalizaci přijímají. Výsledkem je, že začínáme žít ve světě, v němž nám měřítka lidského úspěchu předepisují stroje a to, co ještě včera bylo normální, dnes prohlašujeme za nedostatečné, ne-li přímo patologické.

Tato diagnóza je v ledačems přesvědčivá, ale také může drhnout. Copak není pravda, že člověk odjakživa přetvářel sám sebe? Že patří k jeho přirozeným touhám překonat sebe sama? Právě v tomto smyslu píše německý filozof Peter Sloterdijk ve své knize Musíš změnit svůj život o antropotechnice: vzdává hold asketům, myslitelům, umělcům, atletům, kteří odjakživa cvičili mysl i tělo, aby překračovali možnosti mysli i těla. Není umělá inteligence jen dalším vývojovým stupněm? A nehrozí, že budeme v době umělé inteligence nemístně obdivovat naši nedokonalost, která je možná to poslední lidské, co nám zbývá?

S oporou ve Sloterdijkově díle můžeme dodat: „Musíš změnit svůj život“ nadále platí. Je však třeba položit si otázku, podle jakých – či podle čí – měřítek se měníme. Současná optimalizace nám mnohdy vnucuje předem daná kritéria: méně tuku, více kroků, kvalitnější spánek, vyšší výkon. Sloterdijkova antropotechnika nám nabízí myslet sebeutváření jinak. Za cenné pak můžeme považovat i to, že se budeme učit třeba starořecky, ačkoli je to z hlediska efektivity marná činnost. Smysl může mít přesto: nejde nám pak totiž o měřitelný výsledek, ale o pozoruhodnost člověka, který tímto úsilím vzniká. Jinými slovy, čím více prostředků máme k vlastní optimalizaci, tím naléhavější je otázka, zda ještě sami určujeme, kým se chceme stát.

Obsah

I. Stydíme se před stroji? [úvod až 21:40]

II. Anders: migrant, esejista, „psycholog“ strojů [21:40 až 33:15]

III. Co se děje, když se stydíme? [33:15 až 47:00]

IV. Musíš změnit svůj život [47:00 až konec]

Bibliografie

Günther Anders, Die Antiquiertheit des Menschen Bd. I: Über die Seele im Zeitalter der zweiten industriellen Revolution, München: C. H. Beck, 2006.

Günther Anders, Der Emigrant, München: C. H. Beck, 2021.

Günther Anders, O prometheovském studu, přel. Jan Frei, Echo Media: 2026.

Hana Fifková – Tereza Matějčková, Budeme, kým jsme? Současnost očima sexuoložky, Praha: Kalich, 2025.

OECD, PISA 2025 Results (Volume I): Student School Life and Beyond, OECD Publishing, Paris, 2006. https://www.oecd.org/content/dam/oecd/en/publications/reports/2026/09/pisa-2025-results-volume-i_5265bfb1/73451bc5-en.pdf

Peter Sloterdijk, Du musst Dein Leben ändern, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2012.

Země, kde vládli Habsburkové, zejména české země, Morava a části Rakouska, patřili k oblastem s poměrně vysokým rozsahem robotních povinností, i když nešlo o evropský extrém. Nejvíc je to ale vidět ve srovnání se západní Evropou. Tam byla robotní povinnost v 18. století většinou již na ústupu, v Anglii zaniklo nevolnictví prakticky již ve středověku, ve Francii sice existovaly povinné práce pro stát či vrchnost, ale zpravidla nedosahovala rozsahu známého z českých zemí, v Nizozemí nebo severní Itálii převládaly peněžní dávky a nájemní vztahy. V tomto srovnání byly habsburské země výrazně „feudálnější“ a poddaní zde nesli větší pracovní povinnosti vůči vrchnosti.

Jinak vypadá srovnání se střední a východní Evropou, tam Rakouská monarchie nebyla výjimkou. V Prusku - zvláště ve východních oblastech za Labem, tedy Braniborsko, Pomořansko, Východní Prusko, byly robotní povinnosti srovnatelné nebo ještě vyšší. V Polsko-litevském soustátí dosahovala robota místy až 5-6 dnů týdně a poddaní měli velmi omezenou osobní svobodu. Ovšem všechny země překonalo Rusko, kde bylo postavení nevolníků ještě tvrdší než v habsburské monarchii. A za Kateřiny II. se nevolnictví dokonce dále upevňovalo.

Pokud tedy dnes o sobě prohlašujeme, že patříme se svými tradicemi, myšlením, kulturou a vůbec vším historicky na Západ, tak sama historie nás z tohoto prozápadního nadšení vyvádí. O to, být součástí Západu, jsme možná občas usilovali, ale vždycky nám při tom trochu čouhala sláma z bot.

Podpora Ukrajiny slábne a Evropa pořád nemá jasno, jak válku ukončit, a účet za geopolitiku začíná být čím dál vyšší. Drahé energie drtí průmysl, ale Green Deal zůstává z pohledu Evropské komise skoro nedotknutelný. „Evropský parlament je strážce dogmatu, nejen ohledně green dealu ale i války s Ruskem - odstřihli jsme se od levných energií a teď platíme účty za geopolitiku,“ říká Daniel Kaiser na Echo Poradě. Společně s ním diskutují Dalibor Balšínek a Maciej Ruczaj. 

A mluvilo se i o situaci na Blízkém východě, Američané chtějí nechat Írán ekonomicky vykrvácet, ale doplácíme na to i my v Evropě, to je ale podle Echo Porady Trumpovi jedno, protože amerického prezidenta zájmy Evropy nezajímají. 

Došlo i na domácí politiku - nad Andrejem Babišem visí otázka, jak moc může být v klíčových rozhodnutích pod tlakem Evropské komise, která řeší jeho střet zájmů. Víc v nové epizodě Echo Porady. 

Je to již čtvrtstoletí, kdy islamističtí teroristé z al-Káidy spektakulárně zaútočili na USA a rozpoutali novou dějinnou éru. Přesně 25 let po těchto událostech jsme se sešli s prorektorem CEVRO Univerzity a bývalým poradcem pro národní bezpečnost Tomášem Pojarem, politologem Romanem Jochem a expertem na terorismus z Metropolitní univerzity Praha Oldřichem Burešem, abychom debatovali o tom, jak tyto útoky změnily svět.

Triumf AfD není náhoda ani náhlý šok, ale výsledek dlouhodobé proměny Německa a rostoucí nespokojenosti s jeho politickým establishmentem. Echo Porada ve složení Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser a Jiří Peňás rozebírá, proč část Němců přestala věřit dosavadnímu směru země, zda lze miliony voličů dál odbývat nálepkami o extremismu a co by znamenal případný pokus AfD zakázat.

Dojde i na migraci, vztah Němců k Rusku, proměnu tradičních stran a na otázku, zda se někdejší politický střed sám nestal radikálním.

V domácí části rozebíráme překvapivé příměří mezi Andrejem Babišem a Hradem i nový střet premiéra s Bruselem kvůli konfliktu zájmů. A mluvilo se i o možné rekonstrukci vlády, sporu o financování veřejnoprávních médií.

Praha má za sebou skoro čtyři roky pod vedením koalice ODS, TOP 09, KDU-ČSL, Pirátů a STAN a už za necelý měsíc voliči rozhodnou o novém složení zastupitelstva. Salon je tentokrát velkou předvolební debatou politiků pětice stran, které mají největší šanci vést metropoli. Diskuse tedy může předznamenat, jak bude vypadat souboj o hlasy Pražanů i celé nadcházející volební období. Kdo zasedne v příští koalici, co s miliardami na účtech Prahy a kdy se pohnou velké dopravní stavby? Pozvání přijali první místopředseda ODS, starosta Prahy 9, lídr kandidátky ODS a TOP 09 Tomáš Portlík, ekonomka a manažerka, zastupitelka Prahy 4, lídryně Pirátů Tereza Nislerová, pražský zastupitel, bývalý radní, lídr Prahy sobě Adam Scheinherr, rovněž pražský zastupitel, místostarosta Prahy 8 a volební kandidát ANO Radomír Nepil a náměstek primátora, architekt a lídr kandidátky STAN Petr Hlaváček.

Přísné trestní stíhání nenávistných projevů nebo zpochybňování historie posiluje extrémismus Paragrafy represivních paměťových zákonů často zabránily tomu, aby se otevřený rasismus nebo antisemitismus staly běžnou, normální a tolerovanou součástí našeho veřejného diskurzu. Případy stíhání podle § 405 se nejčastěji týkaly veřejného popírání holokaustu, zpochybňování nacistických koncentračních táborů (např. tábora v Letech u Písku) nebo nověji schvalování válečných zločinů a agresí. Paragrafy 403 a 404 vedly k postihu symboliky (svastiky, SS runy, konkrétní extremistická hesla) a projevů loajality k hnutím potlačujícím práva. V minulosti vedly také k rozbití otevřeně extremistických struktur. Orgánům činným v trestním řízení dala tato legislativa účinné nástroje k zásahům proti militantním neonacistickým a extremistickým skupinám. Příkladem může být např. rozpuštění Dělnické strany v roce 2010 Nejvyšším správním soudem. Zákony také brání před přímou fyzickou a psychickou agresí vůči skupinám obyvatel jako jsou Romové, Židé, příslušníci jiných národností. Aplikace těchto paragrafů naštěstí nevedla k masovému věznění za názory, protože soudy je uplatňují relativně zdrženlivě, někdy až moc, jak ukazuje poslední případ „chirurgů z dovozu“. Populistické strany dokáží totiž velice efektivně využívat represivní paragrafy i kolektivní paměť k vytvoření příběhu o „ohroženém národě“, jehož svobodu slova dusí bruselské a liberální elity. Represivní normy jsou proto v dnešní době jak nezbytným brzdným systémem demokracie, tak i snadným terčem pro populistickou mobilizaci. Vzniká tak oblíbený narativ „Oběti liberální cenzury“. Trestní stíhání za nenávistné projevy nebo zpochybňování historických událostí tyto strany obracejí ve svůj prospěch. Jakýkoliv postih ze strany státu interpretují svému voličstvu nikoliv jako porušení zákona, ale jako důkaz, že „říkají nepohodlnou pravdu“. Vytvářejí obraz, ve kterém jsou „liberální elity“, mainstreamová média a soudy nástrojem k umlčování běžných občanů. Paragrafy o schvalování či podněcování k nenávisti prezentují jako moderní obdobu komunistické cenzury. Proto se s represí v tomto případě musí zvlášť opatrně.