Ačkoli se v posledním týdnu ochladilo a leckde i zapršelo, předchozí měsíce přinesly docela jiný obraz. Evropu zasáhly rekordní vlny veder a mimořádné sucho, hladiny řek klesaly na historická minima a Dunaj u srbského Prahova odhalil desítky vraků německých válečných lodí potopených za druhé světové války. O víc než deset metrů klesla také hladina Orlíku. Než tyto výjevy s příchodem podzimu překryjí v paměti jiné, vracíme se k tématu vedra a sucha ještě jednou v Salonu Echa. Pozvání do diskuse přijali: Jan Daňhelka, ředitel pro hydrologii Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), Aleš Urban z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR a Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, který zkoumá dopady teplotních extrémů na úmrtnost, Martin Ander, vedoucí programu Adapterra Nadace Partnerství, jenž se věnuje adaptaci měst a obcí na změnu klimatu, a Jiří Kubeš, elitní hasič a člen týmu USAR (Urban Search and Rescue) se zkušenostmi ze zahraničních záchranných misí, nedávno nasazený při požárech v Řecku.

Zahradník jedná, ale není všemocný. Může zasít semeno, zalévat a pečovat, ale nemůže rostlině přikázat, aby rostla. Nemůže přeskočit čas ani zabránit smrti. Každá rostlina má navíc vlastní čas. Snad proto se zahrada v dějinách filozofie tak vytrvale vrací. Omezení není porážkou; je podmínkou smysluplného jednání. Platón přirovnává skutečné vzdělávání k trpělivému pěstování, Epikúrova Zahrada ukazuje, jak málo potřebujeme k dobrému životu a Voltaire na konci Candida odpovídá na katastrofy světa výzvou, že musíme obdělávat svou zahradu. Jinými slovy, nemusíme vyřešit celý svět, abychom v něm mohli něco změnit.Nejradikálněji ale zahradu se smrtelností spojuje bulharský spisovatel Georgi Gospodinov. V Zahradníkovi a smrti píše, že „nesmrtelnost je botanická kategorie“. Je to zvláštní podoba vzkříšení, kterou není třeba hledat v mýtech: člověk ji každoročně sleduje v lese, parku, na zahradě. Po dlouhé zimě se život vrací. Není to mytologie, ale také to není odpor vůči smrti v duchu dnešních představ o longevity. Smrt se zde nepopírá ani neporáží. Život se vrací, ale nikoli jako návrat téhož – vrací se skrze proměnu. Zahrada neslibuje vítězství nad smrtí. Její záchrana je jiná: dočasná, opakovaná, praktická, ale vždy bez záruk.Romantickým představám o zahradničení je Gospodinov vzdálen. Vadí mu, jak snadno filozofové nakládají na záda skutečných zahradníků krásné metafory. V souvislosti s Voltairem poznamenává: Hezké, ale zasel kdy jedinou okurku? Opravme Gospodinova: Zasel. V době vydání Candida založil poblíž Ženevy hospodářství, na kterém sám pracoval. V tom ostatně tkví jedna z tezí Candida. Filozof – v jeho podání poněkud zaostalý Panglos – hovoří o metafyzice a velkých celcích. Na Candida však větší dojem udělá postarší turecký zahradník, podle něhož nás práce uchrání před třemi zly: nudou, neřestí, nouzí. O zahradě nestačí filozofovat. Je třeba se v ní hrabat. Ušpinit si ruce. Filozofická otázka „Jak má být uspořádán celý vesmír?“ se proměňuje skromnější, za to možná smysluplnější: „Co můžeme rozumně uspořádat my?“Zahrada nás nakonec učí zacházet i s vlastní konečností. Nevyřešíme všechno, ale ledačemus můžeme pomoci, budeme-li ochotni se nasadit. A co námitka, že nic nemá smysl, protože celek je špatný? Gospodinov ukazuje, že je možné věc obrátit: něco může mít smysl i tehdy, když se jeho završení nedožijeme. Když píše o svém otci, zahradníkovi, který mu odkázal zahradu, poznamenává: „Smrt je třešeň, jež zraje bez tebe.“ Můžeme v tom slyšet bolestnou představu světa, který bude pokračovat bez nás. Lze však tuto větu číst i opačně: přesně proto má smysl třešeň zasadit. Smysl toho, co děláme, nemusí být podmíněn tím, že budeme přítomni jeho završení. Zahradník ví, že všechno, co zasadí, jednou opustí. Přesto sází.BibliografieEpicurus, The Extant Remains, Oxford: Clarendon Press, 1926.Georgi Gospodinov, Zahradník a smrt, přel. David Bernstein, Praha: Argo, 2025.Byung-Chul Han, Lob der Erde: Eine Reise in den Garten, Berlin: Ullstein, 2018.Platón, Faidros, přel. František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 2023.Voltaire, Candide, přel. Radovan Krátký, Praha: XYZ, 2007.

Co se se odehrálo v naší zemi v roce 1968? – Šlo o v historii ojedinělý pokus spojit ideu socialismu s humanistickými tradicemi českého národa? – Nebo to byl boj mezi dvěma frakcemi komunistické strany? – Nebo se jednalo o zápas malého kulturního národa s brutálními a primitivními asiatskými hordami? Nebo šlo o snahu zavést v naší zemi aspoň základní demokratická pravidla, která byla běžná v západních státech?

V průběhu let se příběh roku 1968 proměňoval. S prvním výkladem přišel Ústřední výbor Komunistické strany Československa v takzvaném „Poučení z krizového vývoje“. To popisovalo reformní proces jako nástup kontrarevoluce. Reformní komunisté zase naopak nabízeli optimistický příběh, podle kterého šlo o reformní projekt propojení socialismu a demokracie. Naopak podle liberálně-demokratického názoru neměl reformní proces šanci na úspěch. Pokud by jej nezastavili Sověti, společenský pohyb by nabíral stále větší dynamiku, jež by vyústila v konec socialistického zřízení. A konečně poučení pamětníci typu Petra Pitharta tvrdí, že reformní komunisté nebyli schopni v roce 1968 překročit svůj vlastní stín disciplinovaných straníků. Tomu odpovídalo jak jejich obojaké směřování reformního procesu, tak i následné ostudné podrobení se vůli Sovětů. Dnes – ve světle ruského napadení Ukrajiny - podobné úvahy převálcoval strach z ruského imperialismu. Většina z nás si připomíná především samotnou vojenskou okupaci.

Patří ale rok 1968 k událostem, kdy jsme ukázali svoji vyspělost nebo naopak mezi naše slavné prohry? Historik Vilém Prečan, který byl v říjnu 1968 v západním Německu říká, že slýchal, že něco takového, aby se Československo týden bránilo a nevznikla prosovětská kolaborantská vláda, by v Německu nebylo myslitelné. V Německu by prý do tří dnů byly takové vlády přinejmenším dvě. Ovšem podíváme-li na události z trochu delší časové perspektivy a vezmeme-li v úvahu marasmus normalizace 70.let a rychle přizpůsobení Husákovskému režimu, pak moc hrdí být nemůžeme

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Na válku se kromě jiných chystá Švédsko, kde se už dnes píše o pohřbívání půl milionu mrtvých. Připomíná dnešní situace spíš studenou válku, nebo období před první světovou? „Je to nesnesitelná lehkost, se kterou se o válce v dnešní západní Evropě mluví. I dlouhá léta umírněný švýcarský tisk tepe Němce jako zbabělce, kteří v Rusku nevidí nepřítele. Dostáváme se do spirály, kdy se ten konflikt prohlubuje a nevíme, co se může stát,“ říká Daniel Kaiser.

Jak bojuje německý establishment se stranou AfD? Je antisystémová, nebo jenom antirežimní? Problém jsou i rostoucí pravomoce tamních tajných služeb.

Seznamování je na suchu. Roste počet bezdětných, kteří tu možnost už úplně vzdali. A proč lidi na životě daleko víc ohrožuje zima, než teplo?

Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.

X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz

První seznamovací aplikace Matchbox, dnešní Tinder, byla uvedena před čtrnácti lety. Seznamování online tehdy mnoho lidí vítalo jako rozšíření možností, nástroj, díky němuž se mohou seznámit i lidé, kteří by jeden na druhého – třeba kvůli geografické či společenské vzdálenosti – jinak nenarazili. Dnes jsou tyto aplikace využívány velmi hojně, současný stav online seznamování je ale často popisován velmi skeptickým způsobem. V emotivních textech v médiích i v rezignovaných statusech na sociálních sítích z něj někteří uživatelé značnou frustraci. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl o tom debatoval s dlouholetými uživateli seznamovacích aplikací, copywriterkou Marií Padevětovou a provozním Jeronýmem Vnoučkem, psychoterapeutem Martinem Hajným a překladatelem Viktorem Janišem, který se tématem online seznamování v posledních týdnech intenzivně zabýval. Seznamovacímu tématu by jistě odpovídalo výraznější zastoupení žen mezi účastníky, kvůli souhře mnoha důvodů se nám ale nepodařilo ho zajistit.

Echo Porada se sešla ve složení Dalibor Balšínek, Adam Růžička, Martin Weiss a Maciej Ruczaj. A mluvilo se o tom, v jaké kondici je ODS. Jak si vede Martin Kupka v roli předsedy, dokázal stranu resuscitovat po prohraných volbách a po tom, co skončil Petr Fiala. Nebo se blíží i jeho výměna v čele strany? Je Deník N byznysový projekt, nebo se v Česku rozjíždí válka médií? A byl by Cyril Svoboda vhodným kandidátem na prezidenta? Dokázal by porazit Petra Pavla? Víc v nové Echo Poradě!

Co se vlastně stalo na konci července v Ceutě, ve městě, o jehož existenci věděli spíš jen znalci hispánského nebo středomořského světa, ale nyní o něm ví už skoro každý? Stačilo pár záběrů na valící se davy… Davy, které přišly z moře, na dva dny obsadily město a pak se zas většinou vrátily zpět. Ale dojem zanechaly, takže není divu, že rozpoutaly bouři interpretací, komentářů, dohadů, hypotéz… My v tom budeme pokračovat, přičemž se o tom v Salonu Echa budeme snažit mluvit pohledem řekněme insiderským, tedy pohledem lidí, kteří se Španělskem mají co do činění: se spisovatelkou a hispanistkou Markétou Pilátovou, ekonomem a překladatelem ze španělštiny Karlem Čechem, španělskými novináři Gustavem Mongem a Danielem Ordóñezem a českým publicistou žijícím ve Španělsku Václavem Rákosem (poslední dva jmenovaní se připojili přímo ze Španělska). Naše diskuse se odehrála v úterý 4. srpna.

Odysseus není jen Homérovým hrdinou, ale také postavou, skrze niž filozofové po více než dva tisíce let promýšlejí základní otázky našeho života. Nejen tu klasickou otázku: Kým jsme? Ale třeba i mnohem náročnější: Kdy je moudré skrýt svou tvář a stát se – jako Odysseus – „Nikým“? A co vlastně znamená vrátit se domů?Zatímco Homér vypráví především příběh o návratu na Ithaku, pozdější myslitelé z Odyssea činili symbol něčeho jiného: novoplatonici četli jeho cestu jako návrat duše k vyšší skutečnosti, stoikové v něm viděli vzor odolnosti a mnozí relativizovali sám význam návratu domů. Třeba Epiktétos si z Odysseova bloudění vzal, že „člověk netkví kořeny v zemi a není k ní přirostlý“. Nesnesitelný byl navíc pro něj Odysseův pláč: jestliže skutečně plakal u Kalypsó, pak to „nebyl dobrý člověk“. Adorno s Horkheimerem jej označili za předobraz moderního člověka, který vítězí rozumem a disciplínou, a Emmanuel Lévinas jej postavil do protikladu k Abrahamovi: zatímco Abraham vyráží do neznáma bez příslibu návratu, Odysseus – a celá filozofická tradice s ním – se „egoisticky“ vrací domů: v jiném hledá jen sebe sama.Každá epocha si sice vytvořila vlastního Odyssea, mnohé interpretace však spojuje přesvědčení, že prostý návrat na Ithaku nepovažovali za poslední smysl lidského života. Jako by návrat domů sám o sobě nestačil. Tím se zároveň otevírá otázka pro nás. Žijeme ve světě, který oslavuje cizost, změnu, nové začátky. Toho všeho kolem sebe máme víc než dost. Možná nám ale nechybí další cizost ani novost. Možná se nám nedostává spíše místa, odkud lze vycházet a kam se lze vracet.Domov nemusí znamenat nostalgický návrat do minulosti. Oslava nezakořeněnosti může naopak probouzet touhu po falešných domovech. Skutečný domov přitom vzniká dříve než se z něj stane politická nebo kulturní identita. Rodí se ve smyslové zkušenosti, v řeči, ve vkusu, v prvních vztazích – v tom, co si osvojujeme pomalu, opakováním. Domov se postupně zapisuje do těla, jazyka, společenství. Snad i proto Odysseus odmítne nabídku nesmrtelnosti od nymfy Kalypsó. A ač sám přiznává, že smrtelná Penelopé se Kalypsó krásou nemůže rovnat, rozhoduje se pro svou ženu. Volí vlastní konečný život – k nepochopení generací filozofů. Ithaka zde není především symbolem nostalgie, ale orientačním bodem, místem, z něhož svět – a ty mnohé Odysseovy tváře – teprve začíná dávat smysl.

Pomníky jsou nejviditelnější součástí paměťové politiky

Ačkoli jsme si dělali legraci z Američanů, když po smrti George Floyda začali – jako přežité symboly bělošské nadřazenosti – odstraňovat pomníky, které ve Spojených státech vyjadřovaly hold historickým osobnostem spojeným s otrokářstvím, ukazuje se, že s pomníky máme my sami podobné problémy. Emoce vzbudilo jak odstraňování pomníku sovětského maršála Koněva v Dejvicích, tak plány na restaurování pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí. Ovšem nejvíce emocí vyvolal instalace nepříliš vydařené kopie Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Mariánský sloup je názornou ukázkou toho, jak se proměňují významy historických artefaktů. S nějakou fakticitou, jak se mnozí chybně domnívají, to nemá nic společného. Mariánský sloup byl 1650 vztyčen jako hold srdnaté obraně Pražanů proti švédskému obléhání v závěru Třicetileté války. S triumfem Habsburků na Bílé Hoře nebo útlakem Čechů to nemělo co dělat. Po čtvrt tisíciletí nebyl Mariánský sloup z hlediska české společnosti nijak kontroverzní. Odpor vůči němu nastal až v pozdním 19. století, když v rámci českého národního hnutí převážil nekatolický narativ českých dějin, prosazovaný Palackým, Masarykem a Jiráskem, nad narativem katolickým. Samozřejmě to souvisí i s prosazováním etno-nacionalismu mezi českými Čechy i Němci na úkor zemského vlastenectví, typického pro předchozí staletí. Po vzniku samostatného Československa byl sloup jako symbol monarchie za přihlížení davu stržen skupinou žižkovských hasičů, kterým pražský bohém Franta Sauer namluvil, že odstranění památky požaduje Národní výbor československý.

Bez ohledu na původní význam se Mariánský sloup stal symbolem násilné rekatolizace a vítězství jedné, navíc v Čechách silně menšinové, konfesní skupiny nad druhou. Katolická církev – tedy především tehdejší arcibiskup pražský Dominik Duka – prosadila ve vysoce sekulární zemi na jednom z nejdůležitějších národních míst výrazný a velmi kontroverzní katolický symbol. Na Staroměstském náměstí tak vznikl zajímavý a symbolický mix: katolický Mariánský sloup, vedle monumentální pomník Mistra Jana Husa z roku 1915, kalich na Týnském chrámu a deska 27 českých pánů popravených v roce 1621 na Staroměstské radnici.

Tato názorně kombinace ukazuje, jaký máme v chápání své vlastní historie – a tedy i národní identity – zmatek.

Pohřeb se státními poctami, jakého se dostalo například Karlu Gottovi, bude mít v pátek umělec a bývalý šéf Národní galerie Milan Knížák. O jeho odkazu a životě se mluvilo v úvodu Echo Porady. „Spousta vzpomínek z uměleckých kruhů bylo pozitivních, přijali ten jeho styl,“ říká Dalibor Balšínek. „Umělecký cit měl, ale byl nekritický sám k sobě,“ komentuje Jiří Peňás. Jak si stojí politické strany s plány na prezidentskou volbu jsme probrali v závěru debaty. "ODS promarnila šanci postavit jako kandidáta bývalého premiéra a svého předsedu Petra Fialu," myslí si Dalibor Balšínek. Proč by Petra Pavla porazil jedině Miloš Zeman? A má by šanci uspět spíš občanský kandidát, než nominant vládních stran? A mluvilo se i o situaci ve španělské Ceutě, městě na pobřeží Gibraltarského průlivu na severu Afriky. Šéf místní vlády odhaduje, že v Ceutě stále zůstává tři až pět tisíc migrantů. Místní zařízení pro přistěhovalce jsou přeplněná. Španělsko od minulého týdne deportovalo z města odhadem 69 500 lidí. "Situace v Ceutě je neudržitelná, ty Španělé odejdou," říká Jiří Peňás a Martin Weiss mluví o komplikované situaci v Schengenu, kdy tíha padá na státy, které mají hranici s nečlenskými zeměmi. Jak se mění přístup Evropy k migraci? A musí se změnit?Bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki oznámil vznik nové parlamentní frakce se 40 zákonodárci. Stalo se tak po rozkolu ve straně Právo a spravedlnost (PiS) ohledně dalšího směřování hlavní polské opoziční síly. Co se v Polsku děje? O tom mluvil Maciej Ruczaj.