Dopravní nehoda Filipa Turka se řešila i na Echo Poradě - měl by poslanec složit mandát, nebo jsou reakce opozice i veřejnosti přehnané? Proč raději řešíme bouračku než miliardové větrníky? Kauza kolem jeho řidičských schopností zastiňuje reálnou politickou bitvu, která se odehrává v zákulisí. Turek totiž z pozice vládního zmocněnce na Ministerstvu životního prostředí vede tichou válku proti instalaci obřích větrných elektráren, které nám vnucuje Evropská komise.

Mluvilo se i o Chat Control, Adam Růžička vysvětloval princip současného systému i připravované legislativy označované jako Chat Control 2. Podle něj současná pravidla umožňují technologickým společnostem dobrovolně vyhledávat materiály související se sexuálním zneužíváním dětí, zatímco připravovaný návrh Evropské komise by mohl některé kontroly učinit povinnými. Současně upozornil na možné dopady na soukromí uživatelů i na služby využívající koncové šifrování.

A v závěru Echo Porady jsme mluvili i o tom, kdo je vítězem Summitu NATO v Ankaře, je to prezident Pavel, Andrej Babiš, nebo Petr Macinka? Na Echo Poradě diskutovali Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser a Adam Růžička.

Spor o českou účast na summitu NATO v Ankaře podle ředitele agentury STEM Martina Buchtíka nevyhrál ani prezident Petr Pavel, ani premiér Andrej Babiš. Výsledek podle něj závisí především na tom, jaká média lidé sledují. „Když sleduješ Čau lidi Andreje Babiše, tak je jasný, že vyhrál Andrej Babiš. Když sleduješ jiná média, máš zase pocit, že se tam někde zmateně motal,“ říká.Za skutečného vítěze celé kauzy ale označil ministra zahraničí Petra Macinku. „Jestli to někdo dlouhodobě vyhrál, tak je to Petr Macinka. Kdo znal Petra Macinku před volbami? Dneska patří mezi pět až sedm nejznámějších politiků." Podle Buchtíka se Ankara stala jedním z nejsledovanějších politických témat posledního půlroku. „Sledovalo ji 60 procent lidí, čtvrtina dospělé populace prakticky každý den. Je to srozumitelný příběh, každý den má nový díl. Je to opravdu jak z Netflixu,“ uvedl.Kauza také ukázala sílící fanouškovské rozdělení společnosti. To se podle něj projevilo i při hodnocení nehody poslance Filipa Turka. „Fanoušci Filipa Turka nepřipustí, že mohl udělat chybu, jeho odpůrci naopak jednoznačně vidí vinu na jeho straně. Místo toho, abychom počkali na odborné posouzení, si každý udělá vlastní názor,“ řekl.K pokračujícímu sporu mezi premiérem Andrejem Babišem a prezidentem Petrem Pavlem Buchtík uvedl, že hnutí ANO může sledovat několik politických cílů současně. Jednou z možností podle něj je snaha vytlačit tradiční opoziční strany z hlavního politického střetu. „Když Babiš říká, že prezident je lídr opozice, marginalizuje tím samotnou opozici. Najednou se nebavíme o opozičních stranách, ale jen o prezidentovi,“ míní.Přesto nepovažuje za pravděpodobné, že by otevřený konflikt prezidentovi dlouhodobě prospěl. Pokud bude Petr Pavel kandidovat na druhý mandát, zůstává podle Buchtíka jasným favoritem. „Muselo by dojít k souběhu několika málo pravděpodobných událostí, aby nevyhrál,“ dodal.

Máme legalizovat konopí? Nebo nedejbože kokain či heroin? A co si počít s dnes tak populárním kratomem? Protidrogová politika České republiky v posledních letech mířila spíš k preventivnímu přístupu orientovanému na snižovaní zdravotních a sociálních rizik, s novou vládou Andreje Babiše se ale zdá, že kormidlo se otáčí zpět k represivnějšímu pojetí – odbornou veřejností je kritizováno například přesunutí široké, meziresortní protidrogové agendy z Úřadu vlády na ministerstvo zdravotnictví, větší vliv policie či poněkud zvláštní a rychlý konec sotva jmenovaného Národního protidrogového koordinátora Pavla Béma. Jak to tedy u nás bude s návykovými látkami dál? Odpovědi jsme v Salonu Echa hledali se třemi odborníky a dvěma politiky: lékařem a adiktologem Viktorem Mravčíkem z nízkoprahové společnosti Podané ruce, s výkonným ředitelem neziskové organizace pro prevenci a léčbu závislostí Sananim Jiřím Richterem, dále s adiktologem, předsedou pacientského spolku pro léčebné konopí Kopac a členem odborné rady think-tanku Racionální politika závislostí Pavlem Kubů, s poslancem ODS Štěpánem Slovákem a s poslancem ANO Václavem Trojanem

Spatřovat v závislosti výlučně selhání vůle znamená přehlížet fenomén, který kanadský psycholog Bruce Alexander označuje za strukturální rys moderní společnosti. Masová závislost v podobě, v jaké ji známe dnes, je především produktem moderní společnosti. Důvodem není jen to, že omamné látky byly tehdy užívány vzácně, společně a v rámci rituálů. Alexander upozorňuje také na to, že moderní společnost vede člověka k tomu, aby se ke stále většímu počtu látek, činností i vztahů vztahoval nutkavě. Předmětem závislosti tak nemusí být jen droga, ale také práce, sport, sexualita, nakupování nebo sociální sítě.

Správná otázka proto nezní, co nám droga způsobuje nebo čím je sama o sobě neodolatelná. Důležitější je ptát se, na jakou lidskou potřebu představuje odpověď. Bruce Alexander i italský psychoanalytik Luigi Zoja upozorňují, že podstatnou roli zde hraje otázka identity a lidského zakotvení. To nepřekvapí. Tímto směrem uvažovali mnozí myslitelé podstatně dříve. Třeba Søren Kierkegaard spojoval vznik lidského já se schopností člověka něčemu se oddat a přijmout závazek. Dlouho předtím, než se z krize pozornosti stalo jedno z hlavních témat současnosti, upozorňoval, že problém nespočívá především v nedostatku kognitivních sil, ale v tom, že chybí někdo, kdo by se mohl soustředit – že moderní člověk ztrácí své já.

Luigi Zoja však přichází ještě s odvážnější tezí. Domnívá se, že jedním z důvodů, proč saháme po drogách, je skutečnost, že moderní život nám nabízí stále méně skutečných proměn. Mění se téměř všechno, ale mnohdy jen na povrchu. Hluboké životní proměny, které přechodové rituály umožňovaly skutečně zakusit, se z našeho života pozvolna vytrácejí. Přechodové rituály přitom člověku pomáhaly procházet jednotlivými etapami života – z dítěte se stával dospělý, z partnerů manželé, z manželů rodiče, z rodičů prarodiče. Právě tyto proměny dodávaly lidskému životu hloubku, členění, směr. Moderní člověk se naopak obává nevratnosti, nechává si otevřená vrátka a odkládá definitivní rozhodnutí, případně v jedné fázi zcela uvázne. Život se tím stává leckdy plošším – a i hůře snesitelným.

Náhradou za skutečnou proměnu se pak může stát nutkavé chování – ať už jde o drogy, práci nebo sociální sítě. Zatímco tradiční iniciační rituály, mnohdy spojené i s užíváním omamných látek, vedly po symbolické smrti ke zrození nového člověka, dnešní užívání drog často přináší pouze změněný stav vědomí. Symbolická smrt zůstává, často doprovázena kocovinou, ale znovuzrození se nedostavuje. A to, co bylo v tradičních společnostech součástí rituálu, který člověka proměňoval a obohacoval jeho život, se v moderním světě může stát jen dalším potvrzením prázdnoty.

 Věčná česká otázka po smyslu českých dějin se ve 20. století transformovala do pocitu české jedinečnosti a výjimečnosti. Minimálně dvakrát – tedy v roce 1968 a v roce 1989 - jsme byli přesvědčeni, že se na nás dívá celý svět a že jsme všem ukázali,jak se to má dělat. 

S největším entusiasmem artikuloval tuto myšlenku koncem roku 1968 Milan Kundera, podle kterého bylo prvních šest dní, kdy k nám vjeli sovětské tanky, „nejkrásnější týden jeho života, kdy český národ náhle spatřil svou velikost“. Svůj těžký úděl země uprostřed střední Evropy jsme podle Kundery zvládli na jedničku. Nejdříve jsme okouzlili všechny jedinečným projektem spojení socialismu s demokracií, pak jsme s hrdostí a rozvahou unesli porážku od silnějšího protivníka. Celý svět obdivuje, jak neseme svůj úděl, i když jsou všichni proti nám.  

Tuto Kunderou sebelítostivou pýchu rozmetal Václav Havel, který se vysmál Kunderově představě o světové výjimečnosti. Připomněl, že jsme usilovali jen o to, co je v civilizovaném světě dávno normální. Havlovi, který odmítal takto formulovaný „český úděl“ jako fatalismus, daly další události bohužel zapravdu.  

Podobné iluze o naší výjimečnosti zachvátily český národ v roce 1989. Chvilkový zájem západního světa o naši „sametovou revoluci“, dal vzniknout legendě o jedinečnosti našeho nenásilného a spořádaného přechodu z komunistického režimu do demokracie. Brzy jsme se ovšem stali jen jednou z mnoha transformujících se zemí s každodenními problémy, jaké takový proces přináší. 

Globalizace posléze změnila podmínky, ve kterých píšeme o našich dějinách. Otázka: „jaký je smysl českých dějin?“ zní už poněkud staromódně. Spíš bychom se měli ptát: „jak české dějiny zapadají do evropských a globálních dějin?“ Čili posunout výklad naší minulosti od národního příběhu k propojeným dějinám. 

Tohle téma je tady s námi od zimy, ale v posledním týdnu konečně dospělo ke svému rozhřešení. A to, když Ústavní soud nečekaně rychle, během jednoho a půl dne, vydal předběžné opatření, kterým uložil vládě Andreje Babiše, aby se prezident Petr Pavel zúčastnil summitu NATO v Ankaře. Ten se koná už coby nevidět, 7. a 8. července. Pozvání do debaty Echo Salon na toto téma přijala trojice právníků: profesor z Právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Gerloch, někdejší poradce bývalého prezident Václava Klause Pavel Hasenkopf a profesor, který rovněž působil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, má však také za sebou politické působení ve sněmovně za hnutí STAN a dobu, kdy byl ministrem školství Vladimír Balaš.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

X: http://twitter.com/echo24cz

Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Český fotbal – hráči, funkcionáři, fanoušci, všichni – působí jako zralý na terapii. Vystoupení reprezentačního týmu na mistrovství světa v USA a Mexiku totiž dospělo k blamáži, která je skutečně bolestivá. Hra působila znaveně, neinspirovaně a někdy i neorganizovaně, na našich dvou porážkách a jedné remíze nebylo nic heroického, nebo dokonce krásného. V následných reakcích nápadně často zaznívalo, že to, co česká reprezentace předvedla, byl reálný obraz momentálního stavu tuzemského fotbalu. Je na tom skutečně tak zle? Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl se o tom bavil se známým sportovním novinářem a podcasterem Luďkem Mádlem a dvěma poučenými a zapálenými fotbalovými fanoušky – diplomatem a básníkem Tomášem Kafkou a politickým komentátorem Bohumilem Pečinkou.

Pokračuje spor mezi vládou a hradem. Mění se u nás parlamentární systém na prezidentský? Páchají Motoristé svým vystupováním na kulturních akcích řízenou sebevraždu? A může dělat politika opravdu každý?

Proč je Petr Pavel největší politický kýč od listopadu 1989?

Proč chtějí komunisté na západě zakazovat lidem klimatizaci? Na Echo Poradě diskutují Tereza Matějčková, Jiří Peňás, Daniel Kaiser a Dalibor Balšínek.

Mýtus o ztracené pozornosti. Proč soustředění nevyrůstá z disciplíny

Představme si, že bychom všichni dostali na záda batoh s kameny a někdo pak sledoval, jak se nám chodí, a poznamenával, že dříve lidé chodili svižněji. Přesně tak někdy působí dnešní stesky nad tím, že se lidé už neumějí soustředit. Samozřejmě existuje řada studií, které ukazují, že se v digitálním prostředí hůře soustředíme. Z toho ale neplyne, že bychom pozbyli soustředěnost. Plyne z toho především to, že dnešní prostředí nám do cesty staví mnohem více překážek.

Představa, že se už neumíme soustředit, se přitom pomalu mění v nový kulturní mýtus. Ne snad proto, že by byla zcela nepravdivá, ale proto, že zamlčuje podstatnou část skutečnosti. Jako by z ní vyplývalo, že dříve byli lidé přirozeně soustředění a že normální člověk se soustředí. Kdo to nedokáže, tomu jsou dnes k dispozici diagnózy, léky i nejrůznější doplňky, které mají tuto novou civilizační nemoc napravit.

Jenže myslitelé upozorňují na roztržitost jako na přirozenou vlastnost člověka od samých počátků filozofie. Americký filozof William James, spolutvůrce pojmu „proud vědomí“, dokonce považuje rozbíhavost za základní vlastnost lidské mysli. A na mnohé důležité věci podle filozofů nepřicházíme tehdy, když se usilovně soustředíme, ale když necháme mysl volně bloudit. Dobré knihy se podle Nietzscheho spíše vychodí, než vysedí.

Právě tomuto tématu se věnuje Matthew B. Crawford, původně fyzik a filozof, který opustil akademickou kariéru a stal se opravářem motocyklů. Tvrdí, že krize pozornosti souvisí především s tím, že přestáváme obývat skutečný svět a nahrazujeme jej světem digitálně zprostředkovaných obsahů a služeb. Současně dochází k tomu, co nazývá de-skilling of everyday life – odzručňování každodennosti. Čím dál méně činností vyžaduje dovednost, trpělivost, přímý kontakt se světem. Místo toho stále častěji pouze vybíráme mezi předem připravenými možnostmi – nakupujeme, klikáme, volíme.

Tím se nám svět odcizuje. Ztrácíme schopnost nejen jej utvářet, ale také v něm skutečně jednat. Crawford tvrdí, že pozornost nevzniká uvnitř nás, ale ve světě, který nám klade odpor a vyžaduje naši účast. Tuto myšlenku ilustruje srovnáním starých disneyovských grotesek a současných animovaných filmů. Mickey Mouse dvacátých let žil ve světě, kde se věci vzpouzely, stroje nefungovaly podle plánu a bylo třeba něco postavit, opravit nebo se naučit. Dnešní pohádky naproti tomu často přesouvají drama do člověkova nitra. Stěžejním problémem už není svět, ale emoce, komunikace nebo hledání vlastní identity.

A právě zde se skrývá poselství celé knihy. Pozornost není jen disciplína; je především formou lásky ke světu. Ke světu, který není dokonalý, ale právě proto nás zve k činnosti, zručnosti, přemítání. Skutečná pozornost nevzniká tehdy, když se stále více obracíme do sebe, ale tehdy, když se necháme oslovit skutečností, která není naším výtvorem.

Spor o smysl českých dějin vygradoval za I. republiky debatou o tom, jak máme nahlížet na období husitství. A právě tato diskuse velice názorně ukazuje, že historie jako vědecká disciplína neustále osciluje mezi historickými fakty a příběhem, který si na jejich základě vyprávíme. Při hodnocení naší minulosti je důležité důsledně rozlišovat mezi faktickými a hodnotovými tvrzeními.Tomáš Garrigue Masaryk vykládal husitství dost diferencovaně – neopěvoval ani tábority, ani pražské utrakvisty, ani husitské stavy - přesto se mu podařilo implantovat do českého povědomí přesvědčení o demokratickém a humanitním charakteru husitství. To bylo možné proto, že Masaryk si z husitství vybral jen jeden radikální výhonek jednoty bratrské, a na něm pak postavil celou osu českých dějin. To se profesionálním historikům samozřejmě nemohlo líbit. Spor o smysl českých dějin vyhrotila za První republiky Pekařova kniha „Žižka a jeho doba“, která proti tehdy všeobecně přijatému názoru líčila husitskou revoluci jako rozklad státního a kulturního vývoje národa a popisovala Žižku jako náboženského fanatika.Od počátku si v našem národním povědomí soustavně konkurovaly dva typické výklady husitství. První líčí husitské hnutí jako pokrokové, demokratické a jako příklad náboženská tolerance. Jan Žižka je v tomto příběhu národním hrdinou a obráncem pravdy. Vše je součástí Masarykovy teologické linie českých dějin, podle které Češi neomylně směřují k humanitě. Naproti tomu podle Josefa Pekaře husitská revoluce vůbec pokroková nebyla, byla spíše rozvratná a způsobila hospodářský úpadek, kulturní izolaci Čech a oslabení státní moci. Čili jednoznačně civilizační regres.Oba názory mají přitom své opodstatnění v historických faktech. V období husitství lze skutečně nalézt určité kořeny tolerance a plurality, šlo ale o nezáměrný efekt soupeření stran. Reformátoři chtěli stejný monopol jako katolíci, to se ale ani jedněm ani druhým nepodařilo, proto z toho nakonec vyšla pluralita. A zároveň lze jednoznačně souhlasit s tím, že husitská revoluce přinesla rozvrat a civilizační regres. Takže obě dvě hodnocení husitů lze podpořit nějakými fakty, ale klíčové je vždy naše hodnotové založení, tedy jak to, co se stalo, chceme vidět.