Přátelství bývají živá v těch obdobích, kdy se společnost mění a zděděné vztahy se stávají méně stabilní. Snad bychom tedy mohli očekávat, že žijeme v době stvořené pro přátelství. Výzkumníci však sledují spíše opačný trend: s přáteli se osobně stýkáme méně často než dříve a trávíme s nimi méně času. Navíc vzniká šedá zóna důvěrnosti s chatboty. Je to už přátelství? Nebo ještě samomluva? Že současná nejistota vtrhla i do přátelství, je tím pozoruhodnější, že mnozí – i současní – filozofové zdůrazňují, jak nepatřičné je chápat přátelství převážně jako vztah dvou lidí, kteří si poskytují oporu a zpravují se o svých citech. Přátelství bylo naopak tradičně chápáno také jako vztah s politickým rozměrem.

Již Aristotelés zdůrazňuje, že přátelské vztahy se pojí s dobrým životem, který nelze odmyslet od obce. Proč je ale zrovna přítel tak podstatný? Je mým svědkem. Umožňuje mi se v druhém zahlédnout, a tím reflektovat sebe sama. Přítel je mým druhým já – a to druhé já potřebuji, abych vůbec mohla být jedním já. To je definice, na niž navazovaly generace myslitelů. Hannah Arendtová, která se sama vyznačovala velkým talentem pro přátelství, v tomto smyslu zdůrazňuje, že přítel mě učí vidět tentýž svět jinak a umožňuje mi proto chápat pluralitu a porozumět lépe světu, který sdílíme. Kde přátelství umlká, slábne i schopnost vidět společný svět očima druhého a snášet jeho odlišnost. I německo-jihokorejský autor Byung-Chul Han poznamenává v knize Bez respektu (2026), že přátelství nám umožňuje otevřenost: učit se trpělivosti a dávat druhému čas. Bez této základní štědrosti nemůžeme žít dobrý život, ani jako jednotlivci, ani jako společenství.

Jenže přátelství je i riskantní. Proměňujeme se v něm – a řecko-americký filozof Alexander Nehamas zdůrazňuje v knize O přátelství (2016), že ne vždy k lepšímu. Především však ukazuje, jak přátelství – a potažmo všechny blízké vztahy, které nás konstituují zevnitř – mohou měnit nejen budoucnost, ale i význam minulosti. Když se blízké vztahy rozpadnou, najednou hodnotíme nově i sdílenou minulost: co jsme dříve vnímali jako humor, který jsme oceňovali, se dnes jeví jako výsměch. Co jsme interpretovali jako velkorysost, je najednou manipulace, a v prožitých rocích vidíme promarněný čas. Jak jsme se s někým takovým vůbec mohli bavit? Rozpad vztahu přepisuje minulost, mění přítomnost a proměňuje naši budoucnost. Ale také by nás mohl upomenout na to, jak členitý je život -– i každý člověk – a že bychom sklonu udusat minulost jedním hlediskem měli odolávat.

Josef II. položil základy moderního státu a umřel zklamán.

Reformy císaře Josefa II. představují mezistupeň mezi pozdně stavovským modelem státu a liberální občanskou společností. Ovšem josefinské zrovnoprávnění poddaných ve smyslu „státních občanů“ nemá nic společného s liberálním konceptem politických práv občanů. Stále přetrvává víra v neomylnost autoritativního státu. Základem legality není demokratický souhlas těch, kterým panovník vládne, ale panovníkova vůle konat dobro, která se řídí osvícenskou racionalitou.

Josef II. byl přesvědčen, že má-li stát má přímo spravovat obyvatelstvo, nesmí být příliš omezován tradičními privilegii šlechty nebo církve. Člověk nebyl v jeho očích poddaným vrchnosti, ale poddaným státu a panovníka. To byla velmi důležitá změna. Ve středověkém a raně novověkém pojetí stál mezi panovníkem a obyvatelstvem celý systém zprostředkujících korporací: šlechta, církev, města, cechy. Josef II. se snažil jejich význam omezit a vytvořit přímý vztah: panovník – státní úředník – obyvatel. V tomhle byl skutečným architektem modernizace.

Josef II. vycházel z přesvědčení, že má-li správa efektivně vykonávat vůli absolutistického panovníka, tak musí být centralizovaná. Proto posiloval centrální úřady ve Vídni, sjednocoval správu, omezoval zemské autonomie, a taky podporoval němčinu jako úřední jazyk. Nešlo o žádnou germanizaci v dnešním národním smyslu. Němčina měla být především praktickým jazykem jednotné administrativy.

Ovšem mnoho reforem narazilo na odpor šlechty, církve, uherských stavů i obyčejných lidí. Zrušení roboty a její nahrazení peněžní dávkou a větší vyrovnání daňového břemene mezi vrstvami obyvatelstva, omezilo privilegia šlechty. Byrokratizace a centralizace podkopala moc stavů. A obyčejným lidem rozbil srozumitelný svět, ve kterém žili po generace. Extrémním příkladem bylo třeba nařízení, že místo rakví se má pohřbívat v pytlích, protože je to efektivnější a lacinější, šetří to dřevo, tělo se rychleji rozloží. Z racionálního hlediska měl pravdu, ale chyběla empatie.

Opozice vůči jeho reformám byla nakonec velmi silná a kdo ví, jak by to celé dopadlo. Ale v roce 1789 propukla Velká francouzská revoluce, která se přenesla i do Rakouského Nizozemí – tedy dnešní Belgie. Josef II. umíral otřesen, nemocný a rezignovaný. Sám si nakonec stihl napsat i epitaf: „Zde leží Josef, který ztroskotal ve všem, co podnikl“.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Echo Porada se dnes věnovala odkazu Václava Havla a jeho roli v české politice po roce 1989. Mluvili jsme o jeho vstupu do politiky i o tom, jestli bylo pro pozdější vývoj dobře, že se po Sametové revoluci stal prezidentem. Jeho prezidentství i život definovaly ženy, myslí si Daniel Kaiser i Jiří Peňás. Ten dodává, že prezidentstvím řešil i svou privátní situaci. Byl Havel významnější politik, nebo umělec a je na místě mu vyčítat, že nikdy nepodrobil kritice podporu americké válečné politice?

Velký spor se vedl o to, kdo má po roce 1989 řídit ekonomickou transformaci. Lidé z podnikové a ekonomické praxe měli ambici převzít vedení změn, nakonec ale dostali přednost akademici z Prognostického ústavu. Z této perspektivy mohli mít Andrej Babiš a lidé z jeho okruhu pocit, že jim byla po revoluci jejich role „sebrána“ a že se k moci symbolicky vrátili až po roce 2014, tentokrát prostřednictvím demokratických voleb.

Sledujte Echo Poradu s Daliborem Balšínkem, Danielem Kaiserem a Jiřím Peňásem.

X: http://twitter.com/echo24cz
Facebook: http://twitter.com/echo24cz

Z polistopadových osobností dosud jen Václav Havel dosáhl ve veřejném životě takového postavení, aby se široce vzpomínalo jeho nedožitých kulatých narozenin. Pátého října by Havlovi bylo 90 let. A přestože odešel už před patnácti roky, jeho odkaz nebo možná domnělý odkaz zůstává přítomen ve veřejném prostoru. Je to požehnání, nebo naopak defekt? Kdyby se v prosinci 1989 nestal prezidentem, byl by dnes český veřejný prostor svázanější – nebo paradoxně naopak otevřenější?

Diskutovat do Salonu Echa přišli Alexandr Vondra, místopředseda ODS a do roku 1992 pravá ruka prezidenta Havla, bývalý místopředseda téže strany Jan Zahradil, který však z ODS vystoupil a v současnosti má blízko k Motoristům. Protože byl nemocný, tak jenom on-line byl s námi Jiří Maryško, herec a předák motorkářského Havloids Memorial Clubu. V něm jsou sdruženi i někteří další herci nebo novináři.

Loni se Poslanecká sněmovna výrazně obměnila, ať už věkem, tak počtem žen. Do nového složení dolní parlamentní komory se dostalo 12 zákonodárců mladších 30 let, což je čtyřnásobek proti předchozím volbám v roce 2021, kdy byli mladší třiceti jen tři. Celkově zasedlo ve sněmovně 91 nováčků z 200 poslanců. Ženy pak tvoří nově třetinu celé komory. Jak se mladí dívají na zadlužování, které „projídá“ naši budoucnost? Jak by řešili krizi bydlení, kvůli jehož nedostatku páry nezakládají rodiny? A je atmosféra mezi znesvářenými tábory skutečně vyhrocená? Pozvání diskutovat přijali dva zástupci koalice, předseda Svobodných Libor Vondráček (za SPD) a Matěj Gregor (Motoristé sobě), z opozice pak Adriana Chochelová (STAN), Štěpán Slovák (ODS) a Samuel Volpe (Piráti).

Evropské školství čelí vzdělanostní pohromě. O tom píše Tereza Matějčková v novém týdeníku Echo a nejen o tom byla i dnešní Porada. Výsledky mezinárodního šetření PISA totiž ukazují, že znalosti a dovednosti patnáctiletých žáků napříč vyspělými zeměmi klesají. Proč se děti zhoršují, ztrácejí motivaci a stále častěji považují školu za ztrátu času? A víme vůbec, na jakou budoucnost je má vzdělání připravit?

A mluvilo se i o nákupu zadlužené společnosti NET4GAS, který v roce 2023 prosadil tehdejší ministr průmyslu Jozef Síkela a který se teď vrací jako politická kauza. Audit totiž odhalil závažné pochybnosti o miliardové transakci a státní ČEPS už podal trestní oznámení. Zaplatil stát za plynovody moc vysokou cenu? Kdo za sporný obchod nese odpovědnost a jaké důsledky může mít kauza pro Síkelovu politickou budoucnost? Funguje to v české politice tak, že se někomu průšvihy odpouštějí snáze než jiným a zásadní je, na které straně politického spektra stojíte nebo kdo jste?

A na dnešní Poradě došlo i na diskusi Daniela Kaisera s Jiřím Peňásem o válce na Ukrajině. Jak moc vyhrocená debata to byla a proč si Dalibor Balšínek raději četl? Podívejte se na celou Echo Poradu.

Snad žádná literární klasika tolik neutrpěla všemožnými citacemi a parafrázemi, interpretacemi a adaptacemi. Nejlepší by bylo číst Švejka bez všeho toho balastu, jako by právě vyšel poprvé, ale to už bohužel není možné. Nebo je? U příležitosti nového vydání Haškova románu o tom debatujeme s literárními vědci Jiřím Holým a Vladimírem Papouškem, divadelní dramaturgyní Věrou Maškovou a spisovatelkou Irenou Douskovou.

Čím více se můžeme zdokonalovat, tím hůře snášíme vlastní nedokonalost. Technologie nám umožňují překonávat omezení, která donedávna k lidskému životu patřila. Můžeme rychleji pracovat, být výkonnější, měnit své tělo, odstraňovat jeho nedostatky. Jenže s novými možnostmi se mění také naše představa o tom, co je normální. Jakmile je možné nedokonalost odstranit, je obtížnější ji přijmout. „Proč s tím něco neuděláš?“ můžeme vytknout člověku, který nemíní své nedokonalosti technologicky odstraňovat. Takový jedinec se zkrátka nesnaží. Tuto zkušenost zachytil už v padesátých letech německo-rakouský filozof Günther Anders a pojmenoval ji „prometheovský stud“. Stydíme se prý za to, že nejsme podobně opravitelní, flexibilní a výkonní jako naše stroje, případně jako lidé, kteří optimalizaci přijímají. Výsledkem je, že začínáme žít ve světě, v němž nám měřítka lidského úspěchu předepisují stroje a to, co ještě včera bylo normální, dnes prohlašujeme za nedostatečné, ne-li přímo patologické.

Tato diagnóza je v ledačems přesvědčivá, ale také může drhnout. Copak není pravda, že člověk odjakživa přetvářel sám sebe? Že patří k jeho přirozeným touhám překonat sebe sama? Právě v tomto smyslu píše německý filozof Peter Sloterdijk ve své knize Musíš změnit svůj život o antropotechnice: vzdává hold asketům, myslitelům, umělcům, atletům, kteří odjakživa cvičili mysl i tělo, aby překračovali možnosti mysli i těla. Není umělá inteligence jen dalším vývojovým stupněm? A nehrozí, že budeme v době umělé inteligence nemístně obdivovat naši nedokonalost, která je možná to poslední lidské, co nám zbývá?

S oporou ve Sloterdijkově díle můžeme dodat: „Musíš změnit svůj život“ nadále platí. Je však třeba položit si otázku, podle jakých – či podle čí – měřítek se měníme. Současná optimalizace nám mnohdy vnucuje předem daná kritéria: méně tuku, více kroků, kvalitnější spánek, vyšší výkon. Sloterdijkova antropotechnika nám nabízí myslet sebeutváření jinak. Za cenné pak můžeme považovat i to, že se budeme učit třeba starořecky, ačkoli je to z hlediska efektivity marná činnost. Smysl může mít přesto: nejde nám pak totiž o měřitelný výsledek, ale o pozoruhodnost člověka, který tímto úsilím vzniká. Jinými slovy, čím více prostředků máme k vlastní optimalizaci, tím naléhavější je otázka, zda ještě sami určujeme, kým se chceme stát.

Obsah

I. Stydíme se před stroji? [úvod až 21:40]

II. Anders: migrant, esejista, „psycholog“ strojů [21:40 až 33:15]

III. Co se děje, když se stydíme? [33:15 až 47:00]

IV. Musíš změnit svůj život [47:00 až konec]

Bibliografie

Günther Anders, Die Antiquiertheit des Menschen Bd. I: Über die Seele im Zeitalter der zweiten industriellen Revolution, München: C. H. Beck, 2006.

Günther Anders, Der Emigrant, München: C. H. Beck, 2021.

Günther Anders, O prometheovském studu, přel. Jan Frei, Echo Media: 2026.

Hana Fifková – Tereza Matějčková, Budeme, kým jsme? Současnost očima sexuoložky, Praha: Kalich, 2025.

OECD, PISA 2025 Results (Volume I): Student School Life and Beyond, OECD Publishing, Paris, 2006. https://www.oecd.org/content/dam/oecd/en/publications/reports/2026/09/pisa-2025-results-volume-i_5265bfb1/73451bc5-en.pdf

Peter Sloterdijk, Du musst Dein Leben ändern, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2012.

Země, kde vládli Habsburkové, zejména české země, Morava a části Rakouska, patřili k oblastem s poměrně vysokým rozsahem robotních povinností, i když nešlo o evropský extrém. Nejvíc je to ale vidět ve srovnání se západní Evropou. Tam byla robotní povinnost v 18. století většinou již na ústupu, v Anglii zaniklo nevolnictví prakticky již ve středověku, ve Francii sice existovaly povinné práce pro stát či vrchnost, ale zpravidla nedosahovala rozsahu známého z českých zemí, v Nizozemí nebo severní Itálii převládaly peněžní dávky a nájemní vztahy. V tomto srovnání byly habsburské země výrazně „feudálnější“ a poddaní zde nesli větší pracovní povinnosti vůči vrchnosti.

Jinak vypadá srovnání se střední a východní Evropou, tam Rakouská monarchie nebyla výjimkou. V Prusku - zvláště ve východních oblastech za Labem, tedy Braniborsko, Pomořansko, Východní Prusko, byly robotní povinnosti srovnatelné nebo ještě vyšší. V Polsko-litevském soustátí dosahovala robota místy až 5-6 dnů týdně a poddaní měli velmi omezenou osobní svobodu. Ovšem všechny země překonalo Rusko, kde bylo postavení nevolníků ještě tvrdší než v habsburské monarchii. A za Kateřiny II. se nevolnictví dokonce dále upevňovalo.

Pokud tedy dnes o sobě prohlašujeme, že patříme se svými tradicemi, myšlením, kulturou a vůbec vším historicky na Západ, tak sama historie nás z tohoto prozápadního nadšení vyvádí. O to, být součástí Západu, jsme možná občas usilovali, ale vždycky nám při tom trochu čouhala sláma z bot.

Podpora Ukrajiny slábne a Evropa pořád nemá jasno, jak válku ukončit, a účet za geopolitiku začíná být čím dál vyšší. Drahé energie drtí průmysl, ale Green Deal zůstává z pohledu Evropské komise skoro nedotknutelný. „Evropský parlament je strážce dogmatu, nejen ohledně green dealu ale i války s Ruskem - odstřihli jsme se od levných energií a teď platíme účty za geopolitiku,“ říká Daniel Kaiser na Echo Poradě. Společně s ním diskutují Dalibor Balšínek a Maciej Ruczaj. 

A mluvilo se i o situaci na Blízkém východě, Američané chtějí nechat Írán ekonomicky vykrvácet, ale doplácíme na to i my v Evropě, to je ale podle Echo Porady Trumpovi jedno, protože amerického prezidenta zájmy Evropy nezajímají. 

Došlo i na domácí politiku - nad Andrejem Babišem visí otázka, jak moc může být v klíčových rozhodnutích pod tlakem Evropské komise, která řeší jeho střet zájmů. Víc v nové epizodě Echo Porady.