„Musíme se více zaměřit na kvalitu péče. České zdravotnictví pořád jede na kvantitu,“ říká v podcastu Druhý názor infektolog MUDr. Petr Smejkal. Jako zástupce odborné společnosti podpořil sledování dat o sepsích v nemocnicích. „Data jsou to, co nám ve zdravotnictví chybělo. Data o sepsích jsou jedním z celosvětově sledovaných indikátorů kvality péče.“ Smejkal je příznivcem přenosu mnoha kompetencí lékařů na jiné zdravotníky.

„Za 10 let se budeme usmívat tomu, že někdo bránil zavedení očkování v lékárnách. Farmaceut není člověk, co prodává v lékárně. Jen ego českého lékaře udělalo z ostatních zdravotníků něco jako pomocníky.“ Přístup lékařů se ale podle něj mění s generační obměnou. Také infekční medicína se mění. „Trend je konziliární činnost. Nemusíme mít tolik infekčních oddělení. Potřebujeme infektologa konziliáře i tam, kde lůžkové infekční oddělení není.“ Funguje káva a pralinka na motivaci zdravotníků v nemocnici k očkování? Kolik antibiotik se v nemocnicích podává zbytečně?

Budoucnost je v prediktivní medicíně, myslí si doc. Jan Hajer, vrchní ředitel pro zdravotní péči skupiny Akeso, gastroenterolog a propagátor koordinátorů péče nejen v onkologii. V Akeso se podílí na zavádění systému Symptom Checker, který od pacientů sbírá anamnézu, z volného textu ve zdravotnické dokumentaci vytěží data, vytváří „digitální dvojče“ pacienta, napíše lékařskou zprávu a navrhne, jak péči vykázat pojišťovnám. Vytěžit volný text pomocí AI považuje Hajer za spolehlivější cestu než nutit lékaře do strukturovaných zápisů.

„Část lékařů nechce s kolonkami trávit čas a odkliknou i čísla, která nejsou pravdivá, jen aby se to okno rychle zavřelo.“ Umělá inteligence podle něj přináší epochální změnu. „Jednoznačně změní svět medicíny.“ Klíčem ke kvalitě je podle něj organizace péče a multidisciplinární spolupráce. „Jak medicína funguje, vychází ze 100 let starých pravidel. Obory byly historicky zvyklé spolu nespolupracovat. Změnit nastavení, že pacient není můj, ale náš, je nejtěžší.“

Vývoj kolem cystické fibrózy představuje jednoznačnou success story. Během relativně krátké doby se z nemoci s naprosto fatální prognózou stala choroba sice stále nevyléčitelná, ale dobře léčitelná. „Dnes vlastně ve vyspělém světě vůbec nevídáme přirozený průběh onemocnění, kdy děti záhy umíraly, nejčastěji v důsledku podvýživy. Na základě dat z registru se dá spočítat, že u dětí, které se dnes narodí a jsou léčeny, je předpokládaná střední délka života kolem šedesáti let,“ říká prof. MUDr. Pavel Dřevínek, Ph.D., vedoucí Centra cystické fibrózy a přednosta Ústavu lékařské mikrobiologie 2. LF UK a FN Motol a Homolka. Česká republika v tom drží krok s těmi nejvyspělejšími zeměmi, ať už jde o dostupnost inovativní terapie modulátory, které cílí přímo na opravu chloridového kanálku, nebo organizaci péče. Dokladem je i to, že se prof. Dřevínek stal nastupujícím předsedou Evropské společnosti cystické fibrózy.

„Jediným indikačním kritériem pro úhradu léčby modulátory je u nás vhodná genová charakteristika onemocnění – a to se týká devadesáti procent pacientů. S pozdní diagnostikou se díky novorozeneckému screeningu téměř nesetkáváme, léčba se tedy neodkládá. Docela unikátní je i to, že se všichni naši pacienti léčí v pěti specializovaných centrech. Díky lepší léčbě nám přibývají nemocní v dospělém věku, je tedy nutné plynule navyšovat personální kapacity, což je docela výzva. Nejde jen o pneumology – potřebujeme například diabetology, protože diabetes spojený s cystickou fibrózou má čtvrtina našich dospělých pacientů, potřebujeme specialisty na reprodukční medicínu u cystické fibrózy, protože i naši nemocní nyní zakládají rodiny,“ popisuje prof. Dřevínek.

O medicíně, její budoucnosti a o povolání lékaře lze s prof. Markem Babjukem, CSc. hovořit z mnoha různých úhlů pohledu – je zároveň lékařem, děkanem lékařské fakulty (a předsedou Asociace děkanů lékařských fakult), přednostou velké kliniky, členem výboru odborné společnosti a vědcem zapojeným do mezinárodní komunity posouvající léčbu urologických malignit, sám se specializuje na nádory močového měchýře. Přitom působí, že ho nároky spojené s přechodem mezi tolika různými rolemi nevyčerpávají. Když má odpovědět na otázku, kdy naposledy cítil nějakou silnou negativní emoci, nemůže si na žádný příklad vzpomenout. Naopak s vybavením pozitivních emocí takový problém nemá. „V poslední době mě radostí naplňuje například to, jak postupují velké stavby v motolském areálu, ať už jde o Motolské onkologické centrum nebo kampus lékařské fakulty.“

Jako děkan vnímá námitky absolventů, že by uvítali během studia bližší kontakt s reálnou praxí: „Všechny lékařské fakulty řeší, jak studenty dostat co nejvíce k lůžku pacienta, je to stále těžší s tím, jak se mění charakter medicíny. Chceme také, aby medici viděli co nejširší spektrum pracovišť, včetně mimopražských, chceme, aby měli možnost se seznámit s primární péčí. Na naší fakultě například nově máme předmět, kterému říkáme K40, kdy si medik v závěru studia může vybrat na dva měsíce obor, který ho zajímá. Narážíme ale na to, že potřebné změny v curriculu mají obrovskou setrvačnost, musíme se držet toho, jak máme program akreditovaný a akreditace je jednou za deset let. A když prosadíte nějaký posun, začne platit teprve od prvního ročníku.“ Nemá pocit, že by uchazeči o studium byli výrazně hůře připraveni, než tomu bylo dříve. „Svět se mění, a studenti k nám přicházejí a umí věci, které my jsme neuměli. Také si nemyslím, že by dnešní mladí lékaři byli méně pracovití, ani jako operatér nevidím, že by byli méně manuálně zruční. Jen u nich vnímám nižší ochotu k špičkové akademické kariéře ve smyslu vlastních studií a vědeckých projektů.“

Prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., už několik měsíců jde zcela neprošlapanou cestou. Jako vedoucí lékař vznikajícího Motolského onkologického centra pracuje na tom, aby toto pracoviště skutečně kvalitativně posunulo péči o nemocné se zhoubnými nádory. Celý projekt je podpořen z Národního plánu obnovy, což s sebou nese tvrdý tlak na dodržování daných termínů. „To že se povedlo stavbu dotáhnout a je zkolaudována, je skoro zázrak. Nyní intenzivně pracujeme na jejím medicínském naplnění, aby vše dávalo smysl. To není pavilon, budova má velikost okresní nemocnice, a to nejen objemem prostoru, ale i komplexitou procesů, které zde budou probíhat,“ říká prof. Feltl a pokračuje: „Do konce srpna musíme rozjet provoz, abychom splnili podmínku udělení dotace, to se povede. Spuštění jednotlivých funkcí ale bude nabíhat minimálně rok. Mám představu, jak by to mělo vypadat. Něco jde lépe, něco hůře, pochopitelně. Idea je, že onkologický pacient by měl dostat péči pod jednou střechou, počínaje diagnostikou a konče paliativní péčí. V našem případě stále půjde o ´tři střechy´, protože velká část péče o onkologicky nemocné bude probíhat ve stávajících prostorách motolské nemocnice i Nemocnice Na Homolce – a je to tak dobře, protože právě propojení s dosavadní kapacitami je naše velká strategická výhoda. Počítáme i s tím, čemu říkám měkká onkologie – kam spadají například edukační a informační aktivity nebo spirituální péče.

Cílem je, aby se zde cítil dobře i zdravý člověk.“ Podle prof. Feltla je nyní třeba myslet na to, aby otevření centra nevzbudilo ve veřejnosti přílišná očekávání. „Pokud jde o PR, tak záměrně šlapeme na brzdu. Mám zkušenost s tím, když jsme ve FN Ostrava rozjížděli program CyberKnife - měl jsem najednou 1500 mailů od zoufalých lidí, z nichž na zákrok byl indikován jen zlomek. Takovému vybuzení naděje bych se v této chvíli rád vyhnul, i když pevně věřím tomu, že v dohledné době spoustě pacientů skutečně reálně pomůžeme.“

Zkrátit cestu pacienta diagnostickým procesem jde dobrou koordinací o měsíce, říká v podcastu Druhý názor Ing. Klára Vaňková, koordinátorka Ústavu gastrointestinální onkologie FN Bulovka. O diagnostických koordinátorech péče by se měli dozvědět především praktičtí lékaři, spolupracuje ale i s ambulantními specialisty a s jinými nemocnicemi. „Dobrý koordinátor péče musí být organizačně schopný a také komunikačně schopný, a to jak směrem k pacientům, tak i k lékařům.

Lékaři jsou specifický živočišný druh, je potřeba se naučit s nimi komunikovat,“ říká s nadsázkou Vaňková. Koordinace péče se intenzivně rozvíjí díky podpoře vedení některých pracovišť, nemocnic a ministerstva zdravotnictví. Na ministerstvu vzniká pracovní skupina, která bude tvořit metodiky a guidelines pro koordinátory. Vznikla Asociace koordinátorů péče a rozvíjí se také vzdělávání. „Předmětem odborné diskuse by mělo být také udělení určitých kompetencí koordinátorům tak, aby mohli skutečně pomoci zdravotníkům.“

Vláda chce příští rok poslat zdravotnictví místo pravidelné valorizace plateb za státní pojištěnce mimořádných 21 miliard korun, v roce 2028 ale platby zmrazí. „Máme rok na to, realizovat akční plán. Všichni víme, že zdravotnictví nefunguje úplně efektivně,“ říká v podcastu Druhý názor ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Ivan Duškov. Až pět miliard korun úspor očekává v oblasti zdravotnických prostředků a dalších až šest miliard chce zajistit revizemi vykázané péče. „Zahraniční literatura prokazuje, že implementace pokročilých nástrojů s AI v revizní činnosti může zkultivovat systém tak, že se ušetří tři až deset procent všech nákladů na zdravotní péči. I když budu počítat jedno procento, tak mluvíme o šesti miliardách korun,“ uvádí Duškov. V příštím roce má jet nový systém revizí naplno.

Pracovní nápor zažívá obrovský, ale náladu mu to nekazí. „Jsou na mě kladena až nerealistická zadání, že se má vyřešit za několik měsíců chronický problém, který se nepodařilo vyřešit během let.“

„Chtěla bych, aby se systém lépe propojil a poskládal. To je největší bolest českého zdravotnictví,“ říká MUDr. Jitka Vojtová, zdravotní ředitelka zdravotní pojišťovny OZP a propagátorka digitalizace. „Bez ní stojíme v neosvětlené místnosti a těžko se můžeme bavit o tom, jestli je malá, velká, jestli je tam moc lidí, nebo málo, protože to nevidíme.“ Protože bude se stárnutím populace přibývat lidí, kteří potřebují péči, je potřeba zdravotnictví zefektivnit.

OZP proto pilotuje telemedicínská řešení. „Například u nespecifických střevních zánětů dává jednoduchý laboratorní test na koncentraci kalprotektinu vodítko, jestli pacient potřebuje kontrolu. Mohli bychom brát jeden chronický stav za druhým a nacházet technologická řešení.“ Příští rok chce vláda poslat do zdravotnictví 21 miliard korun meziročně navíc, aby se systém dostal z deficitu, který už není z čeho krýt. „Překleneme tím pravděpodobně rok a bude třeba sebou hodně hodit, abychom o stejném problému nemuseli mluvit i v roce 2027.“

MUDr. Kateřina Slabá, Ph.D., a Mgr. Kateřina Ševčíková na první pohled tvoří sehranou dvojici. Spojuje je společný zájem - pomoc dětem se vzácnými onemocněními, které mnohdy putují roky systémem od lékaře k lékaři, než je jim stanovena správná diagnóza. Pro toto období nejistoty se někdy používá termín „diagnostická Odyssea.“ Při Pediatrické klinice FN Brno funguje program, který vychází vstříc právě těmto rodinám, jeho středobodem je v rámci Česka unikátní pracoviště - Ambulance pro děti bez diagnózy, kterou vede Kateřina Slabá.

Přicházejí sem děti, které již prošly základním genetickým vyšetřením bez jasného výsledku. „Začínáme tam, kde jiní skončili. Využíváme ty nejpokročilejší genetické metody včetně celogenomového sekvenování. Stejně velký význam ale má klinické vyšetření. Vždy musíme mít dostatek času pro konkrétní rodinu. Cokoli, co na dítěti vidíme, může být důležité. Hluboká fenotypizace je mimořádně časově náročná, na první konzultaci počítáme s prostorem až dvě hodiny,“ říká Kateřina Slabá.

Kateřina Ševčíková pak je místopředsedkyní a spoluzakladatelkou pacientské organizace Malý Odyseus – ta podporuje rodiny dětí s ultravzácnými onemocněními a také ty, jejichž děti zjevně neprospívají, ale na svou diagnózu teprve čekají. Sama je maminkou chlapce s Alazami syndromem. Takových dětí bylo identifikováno po celém světě jen kolem padesáti – v případě Ševčíkových přišlo stanovení diagnózy k synovým pátým narozeninám. „Určitě to pro nás byla úleva, i když si ale nemyslím, že zrovna tento okamžik musí být úlevný pro všechny rodiny, záleží na načasování, jiná je situace u kojence, jiná u dítěte v pubertě. V každém případě je ale stanovení diagnózy pro rodinu vždy prospěšné, z mnoha důvodů, musí si ale projít jejím přijetím, začíná jim nová cesta,“ říká Kateřina Ševčíková.

PhDr. Ivana Plechatá pět let řídí Nadaci rodiny Vlčkových, která podporuje dětskou paliativní péči. Česko směřuje mezi světovou špičku oboru, říká. Povědomí o dětské paliativní péči se zlepšuje, tabu s ní spojená se drolí, vzdělávání se rozvíjí. Dětská paliativa jako pionýr úspěšně pilotovala koordinátory péče. „Většina vážně nemocných dětí projde specializovanými centry velkých fakultních nemocnic. Velmi bychom si přáli, aby se tam zavedla pozice koordinátora po vzoru komplexních onkologických center, kde je podmínkou akreditace,“ říká Plechatá.

Nadace staví moderní dětský hospic Cibulka mimo jiné pro odlehčovací pobyty. Inspiraci hledá nejen v západní Evropě, ale třeba i v Rumunsku. „Jsou země, které musejí inovovat s málem finančních prostředků a péči doručit, i když nemají polštář fungujících systémů…“ Plechatá doufá, že politici konečně najdou odvahu k nutným změnám. „Je frustrující už 30 let sledovat, jak se nedaří důsledně propojit zdravotní a sociální systém. Musíme něco udělat.“