16. května 1770 u příležitosti svatby budoucího krále Ludvíka XVI. s Marií Antoinettou bylo otevřena Královská opera ve Versailles, barokní divadlo nacházející se v severním křídle zámku Versailles. Vypravíme se tam v dalším dílu pořadu Slavná auditoria.

S hudbou pro divadelní hry a revue Osvobozeného divadla je nejčastěji spojován skladatel Jaroslav Ježek. V jeho odkazu ovšem najdeme i téměř dva tucty skladeb v duchu soudobé vážné hudby. Řadu z nich zkomponoval v Modrém pokoji v pražské Kaprově ulici.

Kolem svátku svatého Václava se každoročně v Moravskoslezském kraji koná festival s názvem Svatováclavské hudební slavnosti. Kdo stál u jejich zrodu a jaké motivy byly hnacím motorem jejich vzniku?

V dalším dílu pořadu Slavná auditoria se vydáme do malajské metropole Kuala Lumpur. Navštívíme tam místa zasvěcená klasické hudbě, ale i operetě, muzikálu a divadlu - Petronas Philharmonic Hall a Istana Budaya, neboli Palác kultury.

Od počátku roku 2024 mapujeme vždy ve čtvrtém týdnu každého měsíce hudební muzea. Taková, která jsou věnována vesměs hudebním osobnostem a jejich životům i tvorbě. Virtuálně v tomto cyklu navštěvujeme jejich rodné domy, ale také objekty, ve kterých žili a tvořili později. Vypravili jsme se zrovna tak za Mauricem Ravelem jako Dmitrijem Šostakovičem, ale také za natolik různorodým jedinci, jakými byli – namátkou – Enrico Caruso nebo George Gershwin. Tentokrát se vydáme do východočeské metropole, města Hradec Králové, které je spojeno s rodinou Petrofů, rodem, který má za sebou úctyhodných sto šedesát let výrobní tradice, de facto nepřerušené, byť opakovaně ohrožené.

Vydat se na cestu územím bývalé Jugoslávie znamená setkat se na něm s řadou odlišných civilizačních okruhů, společenských norem i náboženských tradic. Je skoro s podivem, jak dlouho dokázal během poválečné historie kočírovat toto nesourodé spřežení prezident Josip Broz-Tito. Vždyť ranní procházka Sarajevem se neobejde bez lkavých, naříkavých hlasů muezzina ze zdejší mešity. Vyjít si večer na procházku po hradbách či pěší zónou Dubrovníku připomíná náladu italského jihu. A zato v Záhřebu či v Lublani se Středoevropan cítí – nikoli náhodou – jako doma. Obě města mají pro nás důvěrně známou vůni, která nedýchá jen z kaváren, ale i z průčelí barokních či secesních domů.

Nic na tomto světě se neodehrává ve vakuu, vše se jakýmsi způsobem uskutečňuje v souvislostech blízkých či vzdálených v prostoru i v čase. Už Václav Havel to kdysi popisoval v poetické nadsázce tak, že svět je nyní už tak propojen, že pouhé mávnutí motýlích křídel se tak či onak projeví i na jeho druhém konci. A tak se na cestu za koncertním sálem v poměrně exotické místě určitě i my můžeme vyzbrojit konstatováním, že širší politické a společenské poměry – včetně jejich změn – se pokaždé tak či onak odrážejí i v kultuře obecně a v hudbě zvlášť. Rozhodně to platí pro koncertní sál, který se nalézá v samém centru rozlehlé íránské metropole, v takřka desetimilionovém Teheránu. 

Příběh o tom, co bylo, je a bude Concertino Praga – tato jedinečná soutěž rozhlasových nahrávek mladých hudebníků – má několik odlišných kapitol. Každá zapadá do atmosféry určité doby jak u nás tak ve světě. A má svou vnitřní logiku – tu nadějnou, jindy neúprosnou. Na dosavadním konci této klikaté pouti však každopádně bliká slibné světýlka.

Za hudbou se v tomto pořadu vydáváme do nejrůznějších koutů světa. Někdy vzdálených tisíce kilometrů, jindy ležících od nás skoro coby kamenem dohodil. Snad ještě nikdy jsme se v naší představivosti nevydaly do tropického pralesa. Kamsi kousek nad rovník, do srdce černé Afriky. K tomu, abychom se vypravili do areálu Lambaréné, ležícího v dnešním státě zvaném Gabon, inspirovala autora pořadu Jiřího Vejvodu dvě významná výročí roku 2025. 14. ledna 1875 se totiž narodil jeden ze zásadních velikánů dvacátého století: filozof, teolog, lékař, ale také vynikající varhaník a pilný muzikolog Albert Schweitzer. A 4. září tohoto roku uplynulo rovných šedesát let od chvíle, kdy 4. září 1965 v požehnaném věku devadesáti let zemřel.

V naší mateřštině, která je už svým vynálezem diakritických znamének jedním z nejúžasnějších jazyků na světě, najdeme na různé životní situace nejrůznější úsloví. Vesměs obrazná, trefná, přiléhavá. A výjimkou není ani stav lidské mysli, která sice kuje velké plány ohledně toho, co bude vykonáno, ale nikdy k tomu pak nedojde. Ano, říká se tomu „skutek utek´“… Rozhodně tomu však nebude v případě hned dvou muzeí, věnovaných významným hudebním skladatelům, za kterými spěcháme. Pravda, pod pojmem muzeum si tu představme – a v naší představivosti poté prohlédněme – spíš dva nevelké domky. Patřící ovšem kdysi rodinám, ze kterých vzešly dvě osobnosti české hudby, jakými se můžeme po právu pyšnit. Řeč je o Václavu Josefu Tomáškovi a Vítězslavu Novákovi, samozřejmě zdejších rodácích.