- Podcasty
- Nedělní káva
Poslechněte si podcast: Dagmar Ruščáková: Velké cíle
Sálem se rozlehl potlesk, světla se rozsvítila, a já si s úlevou naposledy posunula svoji stále padající paruku. Podívala jsem se po ostatních herečkách svého divadla a zaplavila mě úleva. Za ní následoval pocit štěstí a zadostiučinění - povedlo se to!
Nedělní káva
Každou neděli dopoledne pro vás máme krátkou glosu ke kávě a k zamyšlení.
Dagmar Ruščáková: Kus života v kapse
Sedám do auta a provádím obvyklé startovací úkony. Najednou se zarazím - proč vlastně nehraje hudba? Kouknu na informační panel a je to jasné - zařízení nenalezeno! Zašmátrám v kapse kde by měl být, a nic. Vypínám motor a vracím se domů. Bez mobilu do města jet nechci. Nebo nemůžu?
Vladimír Burjánek: Míca
Stálí posluchači si možná vzpomenou, když jsem jednu kávu věnoval kočičí bezdomovkyni. Žila v prázdném domě v sousedství ještě s mourovatým kamarádem. Byla velmi plachá, obezřetnost a důvěru k lidem potlačila až v době, kdy čekala koťátka. Krmili jsme ji, ona si postupně na nás zvykala, až nám nakonec přinesla šest svých dětí.
Dagmar Ruščáková: Dráždit hada bosou nohou
„Víš, když tady je takovej divnej klid,“ svěřila jsem se před časem kamarádce. „Naše fenka Ari je tak hodná a poslušná, že mám obavy, jestli jí něco není. Dobrá, nejde o nemoc, ale smutná je určitě. Potřebujeme štěně!“
Vladimír Burjánek: Tobogán
S našimi malými vnuky jsme v minulosti absolvovali několik dovolenkových cest k moři. Ten nejmenší se nikdy nezajímal o nic jiného, než jestli tam bude, jak on tehdy říkal, togobán. Jízdu na téhle vymoženosti upřednostňoval před čímkoliv. Nenadchlo ho Řecko ani Turecko, kde tobogány nebyly, ale nadšen byl v Bulharsku, kde přímo u pláže byl poměrně vysoký tobogán.
Dagmar Ruščáková: Oběd ve dvanáct
„Upozorňuju tě, že asi za půl hodiny podávám oběd. Tak s tím počítej!“ volám na svého muže a doufám, že mě zaslechne - když pracuje, umí se tak dokonale soustředit, že okolí nevnímá. Hm. Vezmu do ruky mobil - možná mu to ještě napíšu. Je to lepší, než se pak… no… nad stydnoucím jídlem hlasitě nedohodnout.
Vladimír Burjánek: Autobus
Jezdím raději autobusem než vlakem. Dávám přednost čtyřem kolům před drnkáním pražců. Možná i proto, že je to zvyk. Když jsme v naší vesnici dokončili základní vzdělání, do měšťanky jsme už dojížděli necelých pět kilometrů. V čoudící Karose, kde jsme byli přidušeni v okamžicích, kdy se řidič pokoušel topit, bylo dětem vyhrazeno místo úplně vzadu.
Dagmar Ruščáková: Hodinová zima
Ráno jsem vykoukla z okna, a zjistila, že nasněžilo. Nečekala jsem na nic a honem vyrazila ven - odhrnout sníh a vzít psa na vycházku. Kdo ví, jak dlouho to vydrží!
Vladimír Burjánek: Prezidenti
Dnes už víme jméno našeho nového prezidenta. V mém životě je to už devátá hlava státu. Když zemřel ten první, Klement Gottwald, který se rád oblékal do vojenské uniformy, ačkoliv byl truhlář, stáli jsme jako malí hasiči v uniformách čestnou stráž u tryzny na dvoře textilní fabriky. Následovala dvojice Antonínů, nikoliv svatých.
Dagmar Ruščáková: Pozdrav zpoza Duhového mostu
Ospale vycházím z ložnice, když najednou zaváhám. Zdá se mi to, nebo ne? Bosýma nohama na podlaze hledám to místo a snadno ho nacházím. Prkna jsou tam příjemně teplá, zatímco kousek vedle jsou normálně studená. Zmateně se rozhlédnu. Svoji fenku Ari můj muž pustil ven už někdy před půl hodinou, a navíc, ona na tomto kousku chodby, hned u dveří do mé pracovny, nikdy nelehává. Tak proč je tu podlaha tak teplá?
Vladimír Burjánek: Kupování
Nerad nakupuji, nemám rád bloumání po obchodech a fronty v jakékoliv podobě. Na kasu v marketu i na kabát v divadelní šatně. Čas od času jsem přesto nucen podstoupit martyrium mezi regály a hledání mouky, zápalek a červené řepy.