Eva Lustigová od 12 let žila v emigraci – Izrael, Jugoslávie, USA, nakonec Švýcarsko, kde zůstala přes 30 let. Pracovala pro Světovou zdravotnickou organizaci jako „královna prezervativů" v boji proti AIDS, dnes vede nadační fond svého otce Arnošta Lustiga. V rozhovoru vysvětluje, proč ve Švýcarsku žije téměř 9 procent lidí na hranici chudoby, proč její synové s indickým otcem jsou diskriminováni v Česku jako Romové a proč po 50 letech v zahraničí už „tu cizinuje". Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.

Eva začíná překvapivým faktem. „Téměř 9 procent Švýcarů žije na hranici chudoby. Je to paradox u země, která je dávána jako vzor bohaté, ekonomicky silné země."

Jak je to možné? „I OSN, když stanovila cíle agendy 2030 a SDG – udržitelné cíle, jejichž je 17 – tak první udržitelný cíl je vymýtit chudobu. Chudoba je všude. Je kvůli nezaměstnanosti, kvůli nízkým kvalifikacím, kvůli životním krizím jako je rozvod. Špatně jsou na tom samoživitelky. A pak ve Švýcarsku jsou geografická omezení jako Alpy – ekonomických příležitostí je málo a náklady jsou vysoké."

„Kromě toho ve Švýcarsku je hranice chudoby asi 2 312 franků na osobu na měsíc, protože potraviny, energie a zdravotní pojišťovna jsou velmi drahé. Takže tam je i chudoba, protože plat 2 300 za měsíc by v jiných zemích bylo docela v pořádku. Záleží na tom, kde. V Africe by to bylo nádherné a v Česku by to nebylo špatné."

Královna prezervativů v době pandemie AIDS

Eva vystudovala kulturní antropologii v Americe a pak MBA. „Vždycky jsem věděla, že nechci pracovat v privátním sektoru, ale v neziskovém sektoru a udělat něco pro společnost."

Dostala stáž ve Washingtonu v neziskové organizaci založené spoluzakladatelem amerického Peace Corps. „Získala jsem praxi v neziskovém sektoru a pak mi nabídli práci. Dostala jsem se do oboru mezinárodního zdravotnictví. Pokračovala jsem jako konzultantka na různých projektech pro Světovou banku, pro UNFPA na Filipínách, pro USAID v Egyptě – tam jsem pendlovala mezi Washingtonem a Káhirou pět let. Oslovovali mě v arabštině, protože jsem tam zapadala a netušili, že mám příbuzné na druhé straně."

Pak přišla Ženeva. „Přijela jsem na smlouvu se Světovou zdravotnickou organizací na jeden rok – bylo to, když vypukla pandemie HIV a AIDS. Zůstala jsem v stejné organizaci 30 let. Jak ráda říkám, do Švýcarska se lehce přijíždí a těžko se odtamtud odjíždí."

Co přesně dělala? „Pracovala jsem v globálním programu boje proti AIDS v oblasti prevence a sociálního marketingu. Říkali mi královna prezervativů a můj vedoucí byl král prezervativů. Jezdili jsme po celém světě a radili jsme národním komisím boje proti AIDS. Pak jsem pokračovala v sexuálním a reprodukčním zdraví, ale dostala jsem se i do genderové oblasti a politiky zaměstnání v lidských zdrojích."

Švýcarská mentalita: Zdvořilejší a zdrženlivější

Jak Eva popisuje švýcarskou mentalitu? „Mentalita se až tak moc neliší. Ale když bych měla říct nějakou rozlišnost, řekla bych, že Švýcaři – a také asi Francouzi a Němci – jsou zdvořilejší a zdrženlivější než slovanské národy."

Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast

Z videa či podcastu se kromě výše uvedeného dozvíte také:

1. Detailní vzpomínky Evy na práci v egyptské Káhiře jako konzultantky pro USAID a jak se tam cítila jako doma
2. Konkrétní příklady projektů prevence AIDS, na kterých Eva pracovala v různých zemích světa
3. Eviny osobní zkušenosti s integrací do mezinárodního prostředí OSN a proč si vybrala právě tento životní styl
4. Podrobnosti o plánovaných projektech nadačního fondu Arnošta Lustiga včetně spolupráce s romskou komunitou
5. Eviny postřehy o rozdílech mezi emigrací v 70. letech a dnešním životem Čechů ve Švýcarsku

Fintech Malcom Finance, zaměřený na odkup faktur v autodopravě, má za sebou raketový růst. Podle CEO Jaroslava Tona firma profinancovala již přes 260 tisíc faktur v hodnotě téměř 300 milionů eur, expanduje do dalších zemí a na rozdíl od většiny startupů je už profitabilní. V rozsáhlém rozhovoru pro pořad eMoney Ton popisuje nejen data a trendy ve faktoringu, ale také stav venture kapitálového trhu, expanzi v Evropě či rizika přehřátí investic do umělé inteligence.

Jaroslav Ton v rozhovoru otevřeně popisuje, jak zásadní roli v jeho profesní cestě sehrály roky strávené s dědečkem – autodopravcem. Už v dětství trávil týdny v kamionu při cestách do Německa a Švýcarska. To mu poskytlo autentický vhled do fungování sektoru, který dnes jeho firma řeší technologicky.

„Viděl jsem, jak děda po nocích řešil zakázky, faktury, cash flow i upomínání zákazníků. To prostředí mě formovalo,“ popisuje Ton.

Zmiňuje také tvrdá data: v Evropské unii působí asi 550 tisíc autodopravních firem, z nichž přibližně 54 % tvoří malé podniky, kde majitel tráví většinu času za volantem. Právě tito dopravci se nejčastěji potýkají s dlouhými splatnostmi a nedostatečným přístupem k financování.

Studium na Oxfordu a Londýnské škole ekonomie: základ fintechového myšlení

Po zkušenosti z autodopravy následoval zdánlivě opačný svět, tedy prestižní univerzity. Ton vystudoval London School of Economics i Oxford, kde se věnoval finančním krizím a historii bankovnictví. Právě akademicko-praktický kontrast ho přivedl k pozdějšímu podnikání.

„Pozoroval jsem, že 25 % malých a středních podniků je dnes podfinancovaných. Banky přestaly efektivně obsluhovat malý byznys,“ vysvětluje. Studium mu přineslo i kontakty, které pomohly při vstupu prvních institucionálních investorů. Přesto se rozhodl vrátit do Česka a založit vlastní firmu.

Investice 18 milionů eur a více než 260 tisíc profinancovaných faktur

Malcom Finance vstoupil na trh s výraznou podporou. V roce 2022 získal 18 milionů eur v kombinaci equity a dluhového financování. A růst je nadále raketový. Ton k tomu říká: „Dnes jsme na zhruba 260 tisících faktur v hodnotě necelých 300 milionů eur.“

To odpovídá téměř 7,5 miliardy korun v aktuálním přepočtu – závratná suma pro firmu fungující od roku 2018. Zásadní informací pro investory je však jiný fakt:
Malcom Finance je profitabilní. „Chvála Bohu, jsme profitabilní,“ konstatuje Ton.

K aktuálnímu obratu uvádí, že se firma pohybuje ve „stovkách milionů korun“, přesné číslo však chce komentovat až po uzavření roku.

Jak funguje jejich faktoring: průměrná doba zaplacení 74 dní

Malcom Finance nabízí klasický faktoring – odkup faktur pro firmy s dlouhými splatnostmi. Ton proces shrnuje takto: „Vyplácíme 70 až 90% zálohu, faktury pojišťujeme a následně je vymáháme. Průměrná doba zaplacení v našem portfoliu je 74 dní.“

Zároveň upozorňuje na rozdíl mezi smluvní splatností a realitou:
dvouměsíční splatnost se reálně mění na téměř 2,5 měsíce. Firma sleduje chování 88 tisíc odběratelů po celé Evropě. A potvrzuje trend, který zná většina podnikatelů: čím větší korporát, tím delší platba.

Polský trh: růst 4,5násobně a největší základna klientů

Expanze Malcom Finance je řízená daty. Firma působí v Česku, na Slovensku a v Polsku – a právě Polsko se stalo klíčovým trhem. „V Polsku jsme letos vyrostli asi čtyřapůlnásobně a už je to náš největší trh,“ uvádí Ton.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak Jaroslav Ton popisuje atmosféru svého prvního veletrhu v Polsku a jak konkrétně tam získávali nové klienty?
2. Jaké osobní rituály a návyky mu pomáhají zvládat stres při uzavírání investic?
3. Jakým způsobem reagoval na první neúspěšné akviziční pokusy a co se dělo „za oponou“?
4. Jak detailně vysvětluje použití technologií a automatizace při řízení rizika ve faktoringu?
5. Co přesně mu radí jeho otec a jaké zkušenosti sdílí s jinými CEO technologických firem?

Marek Procházka vyrostl ve Švýcarsku, které mělo 6 milionů obyvatel. Dnes jich má 9,5 milionu – téměř jako Česko. Je prezidentem Obchodní komory Švýcarsko-Česká republika a v rozhovoru vysvětluje, proč americká cla způsobila švýcarské ekonomice šok, jak se mění vztah země s Evropskou unií a proč 70 procent Švýcarů bydlí v nájmu. Popisuje také, které české firmy mají ve Švýcarsku největší šanci uspět a proč Škodovka nahradila japonská auta jako číslo jedna v Alpách. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.

Neutralita se nemění, ale Švýcarsko se adaptuje

Válka na Ukrajině vyvolala otázky kolem švýcarské neutrality. Jak ji Marek Procházka vnímá? „Švýcarsko neutralitu nevzdává vůbec. Spíš se adaptuje na situaci a musí se starat o to, aby firmy a ekonomika mohly fungovat v rámci mezinárodních sankcí. Samozřejmě se snaží také dělat dobré služby – pořádalo minulý rok velkou konferenci, aby nastal mír mezi Ukrajinou a Ruskem."

Má neutralita v dnešním rozdělovaném světě ještě smysl? „Ve Švýcarsku je to opravdu starý koncept, staletí. Švýcarům se podařilo ještě ve středověku omezit vliv velkých mocností. Jeden mnich Nicklaus von der Flüe jim kdysi dávno říkal, ať si své hranice nemají dávat moc daleko, ať neexpandují, ať zůstanou malí a drží se pryč od evropských válek."

„Rakousko je taky neutrální. Každá neutralita je komplexní koncept, který se interpretuje pořád trochu nově, ale stále si myslím, že to je pro malou zemi zajímavá obrana. Ženeva je sídlem zakladatele Mezinárodního červeného kříže, který pomáhá po celém světě. Ty dobré služby, které Švýcarsko vykonává díky své neutralitě, se nesmí podceňovat."

Export klesl o 20 procent

Americká administrativa zvýšením cel způsobila švýcarské ekonomice šok. „Švýcarsko si myslelo, že Američani jsou prostě přátelé. Tam je velká afinita mezi Švýcarskem a Amerikou – švýcarský federální stát je koncipován podle americké konstituce, mají jednotlivé státy, kantony, dva parlamenty. Byl to pro ně obrovský psychologický šok."

Ekonomicky je to ještě horší. „39 procent výše cla je hodně, především pro průmysl, pro export, pro hodinky. Pro farmaceuty platí jiná pravidla, pro ocel taky. Ale už jenom minulý měsíc šel export dolů o víc než 20 procent. Uvidíme, jak to bude dál, protože zejména pro strojírenství a luxusní zboží je to skoro smrtelné."

Vztah s EU je komplikovaný, ale nevyhnutelný

To posiluje hlasy volající po těsnějším sepětí s Evropskou unií. „Evropská unie je tradičně vůči Švýcarsku velmi vstřícná. Chápe speciální situaci. Problémy začaly v roce 1992, kdy Švýcarsko nepřistoupilo do evropského ekonomického prostoru jako třeba Lichtenštejnsko, Norsko nebo Island – ty problémy nemají."

„Tehdy bylo referendum, kde populistická strana byla proti a bylo to tak tak proti, i když to tehdy bylo normální pokračování švýcarské politiky. Švýcarsko a EU pak fungovaly na základě bilaterálních vztahů, které už moc nefungují. Dohodlo se nové pravidlo minulý rok, které ale ještě musí být schváleno ve Švýcarsku jak parlamentem, tak asi i referendem nebo více referendy. Vláda na to jde velmi opatrně, protože před třemi lety další jednání kolabovala."

Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast

1. Detailní vysvětlení toho, jak fungují bilaterální smlouvy mezi Švýcarskem a EU a proč jejich vyjednávání trvá roky
2. Markovy osobní vzpomínky na vývoj švýcarské ekonomiky za posledních 30 let a jak se měnil pohled na Česko
3. Konkrétní příklady úspěšných českých firem ve Švýcarsku mimo Škodu Auto a jejich strategie vstupu na trh
4. Podrobnosti o tom, jak funguje kantonální systém a proč každý kanton má jiná pravidla pro podnikání
5. Markovy postřehy o rozdílech v podnikatelské kultuře mezi Čechy a Švýcary a jak je překlenout

Státní podniky spravují majetek v hodnotě 1,3 bilionu korun a zaměstnávají přes 85 000 lidí. Přesto veřejnost často neví, kdo je řídí, jak byli vybráni ani jaké mají zkušenosti. Projekt Transparentní Česko vedený neziskovou organizací Oživení přináší alarmující data: ani jeden ze 30 analyzovaných ředitelů státních firem nebyl v roce 2025 vybrán v transparentním výběrovém řízení. Předsedkyně Oživení Šárka Zvěřina Trunkátová v rozhovoru pro pořad Deep State vysvětluje, proč je personální oblast největší slabinou českého státu, jaké obavy brzdí změny a kde se inspirují v zahraničí.

Analýza Transparentního Česka ukazuje, že transparentní výběry vrcholových manažerů státních podniků prakticky neexistují. „Je překvapivé, že v roce 2025 není u státních firem nastaven standard, který by naplňoval požadavky transparentnosti. Personální oblast je velmi slabá a netýká se to jen státních podniků, ale i regulačních úřadů či ministerstev,“ říká Šárka Zvěřina Trunkátová.

Podle ní chybí veřejná slyšení, záznamy z finálních kol nebo možnost, aby se do procesu mohla zapojit veřejnost. „Ani jeden generální ředitel z 30 analyzovaných firem neprošel skutečně otevřenou fází výběrového řízení,“ doplňuje.

Jedním z hlavních důvodů je podle ní nízká politická vůle. „Vláda se obává, že se nikdo nepřihlásí, když bude řízení veřejné. Nicméně víme, že v jiných zemích to funguje, například na Slovensku,“ zdůrazňuje.

Státní podniky spravují 1,3 bilionu korun. Polovina firem tají své vedení

Podle Oživení hospodaří státní podniky s majetkem přes 1,3 bilionu korun a zaměstnávají zhruba 85 000 lidí. Přesto je u velké části firem problém najít základní informace o managementu.

„Chybí jasná pravidla, mnoho firem nezveřejňuje životopisy vedení ani dozorčích rad. Zveřejňování CV není zákonnou povinností, ale dobrá praxe, některé firmy ji přijaly, ale většina stále ne,“ vysvětluje Trunkátová.

Podle ní by mělo být samozřejmostí vědět, kdo státní firmu řídí a odkud přichází.
„Je důležité, aby veřejnost věděla, kdo je ve vedení, jaké má zkušenosti a zda je kompetentní,“ říká.

Obranný průmysl jako „černá díra“ transparentnosti

Zejména oblast obranného průmyslu trpí podle analýzy velmi špatnou úrovní otevřenosti.
„Neřekla bych, že jde přímo o bezpečnostní riziko, ale určitě o riziko důvěry. Armáda ji potřebuje,“ upozorňuje Trunkátová.

Současně připomíná, že některá obranná odvětví začínají situaci řešit:
„Nedávno jsme měli schůzku s VOP CZ. Jejich ředitel prošel relativně otevřeným výběrovým řízením, sice bez veřejného slyšení, ale s robustnějšími kroky než obvykle. Transparentnost posiluje legitimitu vedení,“ doplňuje. I v této oblasti však naráží Oživení na dilema: jak sladit transparentnost s bezpečnostními opatřeními.

„Snažíme se s firmami hledat hranici mezi tím, co může být zveřejněno, a co už spadá do bezpečnostních zájmů,“ říká.

Veřejné zakázky: 15 % HDP, ale nedostatek profesionalizace

Veřejné zakázky tvoří v Česku přibližně 15 % HDP, přesto je oblast stále náchylná k podezřením a manipulacím. „Nejsem zakázkář, ale z praxe kolegů vím, že zakázkám často chybí profesionalita na obou stranách. Nejde jen o právní formality, ale o ekonomické uvažování a profesionální konkurenci,“ říká Trunkátová.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké konkrétní instituce na Slovensku slouží jako inspirativní příklad transparentních výběrových řízení?
2. Jaké argumenty státní podniky nejčastěji používají proti zveřejňování životopisů vedení?
3. Jak probíhalo hodnocení jednotlivých firem v projektu Transparentní Česko krok za krokem?
4. Jaké konkrétní překážky brání anonymnímu whistleblowingu v praxi?
5. Co obsahuje národní strategie pro investování a jaké protikorupční prvky v ní Oživení považuje za klíčové?

Televizní trh prochází největší proměnou za poslední desetiletí. Streamovací platformy, digitalizace, dramatický růst cen sportovních práv i proměna chování diváků nutí operátory přemýšlet jinak. Marketingový ředitel Telly Jan Schöppel v rozhovoru pro pořad Brand Date popisuje, jak se český poskytovatel snaží konkurovat velkým hráčům a proč věří v kombinaci férovosti, technické stability a lidského přístupu k zákazníkům.

Telly kombinuje dvě technologie: internetovou a satelitní televizi. Každá podle Jana Schöppela přitahuje jiný typ zákazníků. „U satelitu jsou to hlavně starší a konzervativnější zákazníci, často i důchodci. Internetová televize je mladší, ale nejsilnější skupina začíná kolem 35 let a vrcholí mezi 45 a 50 lety,‘‘ říká.

Zároveň dodává, že růst internetové televize je výrazný: „Internetová TV nám roste meziročně o desítky procent, zatímco satelit dlouhodobě klesá.‘‘

Satelitní televize má podle něj na trhu stále místo, ale vývoj je jasný. EU i světové trendy ukazují postupné nahrazování satelitních služeb internetovými platformami. Přesto satelit zůstává řešením pro domácnosti, kde chybí stabilní internet.

Férový přístup a lidská podpora namísto chatbotů

Telly zdůrazňuje férovost služby jako jednu z hlavních konkurenčních výhod. Zákazník má mít možnost službu rychle zapnout, vypnout a nemít dlouhodobé závazky.
„Když k nám zákazník zavolá, dovolá se na první dobrou člověku, který dokáže většinu problémů vyřešit. Nepřehazujeme ho jako horký brambor,‘‘ popisuje Schöppel.

V době, kdy mnoho operátorů nahrazuje call centra roboty, je rozhodnutí Telly opačné.
„Starší zákazníci u satelitu potřebují lidský servis. V současnosti to pro nás dává ekonomický smysl a AI zapojíme až ve chvíli, kdy opravdu víme, že bude chytrým pomocníkem,‘‘ dodává. Firma navíc staví službu tak, aby velkou část úkonů mohl zákazník provádět sám. To zahrnuje například zřízení služby až po její ukončení.

Satelitní televize: pomalý ústup, ale stále stabilní řešení

Ačkoliv satelitní vysílání postupně ztrácí podíl, podle Schöppela je stále potřeba.
„Když máte volné nebe, satelit poběží vždy. V odlehlých lokalitách nemá konkurenci,‘‘ vysvětluje.

Televizní byznys je podle něj navíc mimořádně konzervativní. „Před deseti lety se předpovídal rychlý konec televizní reklamy, ale dodnes je to nejsilnější kanál pro oslovení lidí. Diváci jsou zvyklí na své pořadí kanálů a způsob sledování,‘‘ říká. I to je důvod, proč lineární televize navzdory streamingu zůstává relevantní.

Sport jako motor sledovanosti. Ceny práv rostou až desetinásobně

Sport je dnes pro lineární televizi absolutně klíčový. „U filmů a seriálů nejste vázáni časem. Ale sport musíte sledovat v okamžiku, kdy se děje,‘‘ vysvětluje Schöppel. Právě sport také nejvíce zdražuje.

„Ceny sportovních práv vzrostly za posledních osm až deset let až desetkrát. Ani velcí čeští hráči si nemohou dovolit koupit velkou soutěž sami,‘‘ upozorňuje. Proto dnes velké sportovní soutěže, například Liga mistrů často využívají model sdílení nebo přeprodeje práv mezi více operátory.

Telly nabízí například:

• Ligu mistrů
• Evropskou ligu
• Konferenční ligu
• Bundesligu
• La Ligu

Sport zároveň přináší výrazné nárůsty předplatitelů v konkrétních dnech.
„Když má Jiří Procházka zápas v UFC, vidíme skokový nárůst zákazníků. Nabízíme balíčky třeba na týden, které fungují jako pay-per-view,‘‘ popisuje Schöppel.

MMA jako růstový fenomén

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak Telly v praxi řeší situace, kdy musí zdražovat služby?
2. Jak firma interně rozhoduje, do kterých technologií investovat jako první?
3. Co říkají detailní data o tom, jak Češi sledují televizi v průběhu dne?
4. S jakými technickými problémy volají zákazníci nejčastěji?
5. Jaké sporty chce Telly do budoucna získat a jaké jednání už proběhlo?

Geopolitické napětí, konflikty v Izraeli a na Ukrajině, náznaky recese na některých trzích, klimatické extrémy, kyberútoky i celní restrikce mění mezinárodní obchod ze dne na den. Přesto české firmy, malé i střední, exportují, expandují, investují a jejich aktivita směrem do zahraničí roste nevídaným tempem. „ Vidíme, že firmy jsou zkušenější, kapitálově silnější a nebojí se investičně vstupovat na trhy, které dříve vůbec nezvažovaly,“ říká Michal Holzer, ředitel mezinárodních služeb RENOMIA, v pořadu Export na platformě FocusOn.

Český export stojí na tradici vyrobit doma a vyvézt ven. Letitá rovnice, kterou ale poslední roky nepříjemně narušují geopolitické otřesy a další nejistoty. Zatímco Německo, hlavní exportní partner, chladne pod tlakem recese, cen energií a  problémů v automotive, ruský a běloruský trh je kvůli sankcím pro české exportéry uzavřený. A nestabilita či ztráta těchto trhů nutí firmy hledat nové cesty.

Michal Holzer to shrnuje jasně: ,,Exportéři pociťují chladnoucí poptávku v tradičních regionech. Mnozí také přišli o trhy v Rusku a Bělorusku, takže hledají alternativy. Může to být Asie, Afrika nebo jiné části světa.''

Do toho roste nejistota spojená s konflikty na Blízkém východě nebo na Ukrajině. Tam musí exportéři počítat i s reálným rizikem fyzického poškození zboží během přepravy. ,,Ukrajina je ve válečném konfliktu, může se stát, že se během dopravy něco stane,'' říká Holzer.

Češi už nechtějí jen exportovat. Stávají se investory

Současně výrazně roste trend posledních let: české firmy se z exportérů stávají investory. A nejsou to jen největší české skupiny, které kupují velké etablované firmy v západním světě nebo na Západě investují do energetické infrastruktury. Přidávají se malé a střední podniky, které si v zahraničí troufají budovat výroby, kupovat konkurenty a dodavatele nebo přebírat lokální týmy.

,,Firmy mají za sebou třicet let podnikání. Jsou zkušenější a mají kapitál. Nebojí se trhů, které jsou kapitálově náročnější,'' vysvětluje Holzer. A mění se i geografie expanze. Zatímco dříve se investoři drželi regionu, například Slovenska či Polska – dnes častěji vyrážejí „na západ“.

Skryté hrozby expanze a exportu

V době, kdy každý mluví o válce a klimatu, upozorňuje Holzer na dvě rizika, která exportéři často podceňují:  politické a kreditní. ,,V cílové zemi se může změnit vláda a odmítnout zakázku předchozí administrativy. Mohou zavést nové licence, stáhnout povolení nebo zavřít hranice. Může být problém s konvertibilitou měny,‘‘ vyjmenovává. 

Stejně důležité je riziko, že odběratel nezaplatí. ,,Čekáte, že protistrana dodrží kontrakt a bude solventní. Jenže ta solventnost může být ovlivněna mnoha důvody, mimo jiné i politikou,‘‘ upozorňuje. 

RENOMIA se často zapojuje do exportních kontraktů jako konzultant. Někdy doplňuje EGAP, jindy ho může nahradit, pokud má státní pojišťovna vyčerpané limity. A že pojištění bývá rozdílovým faktorem, ukazuje příklad nedávného konfilktu v Izraeli: ,,Mnozí exportéři měli zboží na cestě a báli se, že izraelské banky zastaví platby. Podařilo se ale pojistit akreditivy během několika dnů a exportéři tak měli jistotu, že dostanou zaplaceno,'' říká Holzer.

Celý rozhovor, který moderuje Marek Atanasčev (CEO Enantis) si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně RENOMIA během konfliktu v Izraeli pojistila akreditivy během několika dnů?
2. Jaké konkrétní otázky zazní při rizikové analýze exportéra mířícího do Afriky nebo Asie?
3. Co všechno obsahuje povinná francouzská „decennial liability” a proč může české firmy překvapit?
4. Jak vypadá proces due diligence u exportních projektů v rizikových regionech krok za krokem?
5. Jaké jsou nejčastější typy kyberútoků na exportní firmy a co přesně pokrývá jejich pojištění?

Šimon Hrubec, Brankář ZSC Lions, popisuje, jaké to je žít a pracovat ve Švýcarsku – od platových rozdílů přes enormní ceny nemovitostí až po multilingvní školství. V rozhovoru vysvětluje, proč si Češi Švýcarsko často idealizují a jak důkladně přistupuje ke svým investicím. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn – sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.

Hrubec vysvětluje, že z hlediska sportovní úrovně jsou top evropské soutěže velmi vyrovnané, ale zásadní rozdíly přicházejí u peněz. „V Rusku je platově úplně jiná liga. Finančně je to klidně čtyřikrát více než ve Švýcarsku,“ uvádí. Podle něj se však liší i odměňování mezi Českem a Švýcarskem: „Mezi Českem a Švýcarskem je stále výrazný rozdíl. Švýcarsko je mnohem lépe placené.“

Součástí švýcarského profesionálního prostředí je i rozsáhlý balíček benefitů:
„Jsme tady zaměstnanci, máme placené sociální a zdravotní pojištění pro celou rodinu, bydlení i auta zajišťuje klub. Chodí nám už jen čistý plat,“ doplňuje.

Ceny potravin v Česku se přibližují Švýcarsku. Rozdíl v příjmech je však propastný

Ačkoli platové rozdíly mezi zeměmi trvají, cenová hladina se sbližuje, alespoň u některých položek. Podle Hrubce se české ceny potravin nebezpečně přibližují těm švýcarským. „Je až zarážející, jak se ceny potravin v Česku blíží těm tady. Rozdíl je v tom, že minimální mzda je úplně jinde,“ popisuje.

Podle něj se tak vytváří neudržitelný nepoměr. Zároveň však upozorňuje, že i ve Švýcarsku existují oblasti, které vycházejí extrémně draze, například stomatologie:
„Zubař tady může stát desítky tisíc, klidně i kolem sto tisíc korun. Synovi opravovali zuby za čtyři tisíce franků,“ uvádí. Není podle něj výjimkou, že Češi žijící ve Švýcarsku létají na zubní ošetření zpět do Česka.

Extrémně drahé nemovitosti a hypotéky na generace

Jedním z nejvýraznějších témat jsou švýcarské ceny nemovitostí, zejména v oblasti Curychu. „Spoluhráč koupil byt za námi za 1,8 milionu franků. Říkal jsem mu, že za to by měl v Praze skoro půl ulice,“ popisuje s nadsázkou.

Hrubec sám možnost koupě zvažoval, ale finanční realita je tvrdá: „Nemovitosti jsou tady extrémně drahé. Je to tak na třicet procent, že bych o tom uvažoval. Hypotéky jsou sice zajímavé, třeba za 0,8 %, ale splácí se přes dvě nebo tři generace.“ I proto mnoho hráčů volí hypotéky místo přímé platby, což je v českém prostředí u profesionálních sportovců méně obvyklé.

Investování: diverzifikace, nemovitosti a strach z prázdného účtu po kariéře

Hrubec už od počátku kariéry přistupoval k financím velmi obezřetně. „Největší strach byl, že kariéra skončí a nic nezbude. To by byla moje noční můra,“ říká.

Klíčem se pro něj stala diverzifikace: „Nechávám si na účtu minimum, všechno investuji. Nemovitosti, akcie, zlato, krypto. Je důležité mít od každého něco.“ Podle vlastních slov dnes díky dlouhodobé disciplíně a odbornému poradenství ví, že má finance zajištěné nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu.

Život ve Švýcarsku: bezpečno, čisto, kvalitní služby

Ačkoli Švýcarsko patří mezi nejkvalitnější země k životu, Hrubec upozorňuje, že není bez chyby. „Češi si Švýcarsko hodně idealizují. I já jsem si ho idealizoval. Ale Švýcaři vás ze začátku moc nepustí k tělu. Jste cizinec,“ popisuje svou zkušenost po příchodu do země.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaká byla největší kulturní facka, kterou Šimon Hrubec ve Švýcarsku zažil?
2. Jaké konkrétní momenty v šatně mu změnily pohled na švýcarské spoluhráče?
3. Který finanční šok po přestupu ho překvapil nejvíc?
4. Co přesně rozhodlo o tom, že se děti začaly cítit více doma ve Švýcarsku než v Česku?
5. Jaké rady dává mladým hráčům, kteří chtějí hrát v zahraničí?

Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.

Jan Nowak je důkazem, že i z nenápadného koníčku může vzniknout světový fenomén. Jeho praky používají dělostřelci české armády na kurzech přežití, vyhrál mistrovství Evropy, stal se jedním z nejlepších střelců na světě a dnes vyrábí tisíce kusů, které putují do Indonésie, Itálie, USA i Británie. „ Člověk obvykle během půl hodiny pochopí základ. A pak už to létá správným směrem,“ říká český reprezentant v pořadu Přežít na platformě FocusOn.

Nowak netušil, že jej moderní praky jednou uživí. Věnoval se lukostřelbě, ale vadilo mu nosit těžké vybavení. Zlom přišel při návštěvě přátel v Británii, kde viděl, jak místní používají praky k regulaci přemnožené zvěře. Zaujala ho jednoduchost zbraně i to, že na rozdíl od nože je v Británii lov s prakem legální.

„Byla to náhoda. Viděl jsem, jak tam lidé střílejí prakem, a začalo mě to bavit,“ vzpomíná.

První praky vyrobil v malé dílně. Po třech kusech měl dalších pět objednávek. Z koníčku se rychle stal byznys a později i cesta ke sportovní reprezentaci. Český tým vyhrál mistrovství Evropy v Itálii, kde porazil i čínské a americké střelce.

Celosvětový fenomén. Největší základna je v Číně

V Číně jsou přísná legislativní omezení na držení zbraní – zakázané jsou nejen střelné zbraně, ale i vzduchovky a dokonce i luk lze vlastnit jen jako člen klubu s průkazkou. Právě proto je tam prak mimořádně rozšířený. „Nemají tam moc na výběr a když chtějí něco používat ke střelbě, střílejí prakem. Proto je to tam tak rozšířené,“ vysvětluje Nowak. Dodává, že v Číně existují specializované střelnice, kluby a dokonce i profesionální střelci, kterých může být až stovka.

Nowak odhaduje, že v Číně existuje až stovka lidí, kteří se živí výhradně tímto sportem. I proto není náhoda, že držitel světového rychlostního rekordu pochází právě odtud. V Guinnessově knize rekordů má zapsaných 29 přesných výstřelů za minutu.

Přesnost, výkon a moderní materiály

Moderní praky mají s dětstvím málo společného. Střílí se v horizontální poloze, používá se ocelové střelivo a míří se přes světlovodné vlákno.

Na závodech se běžně střílí na vzdálenost 10 až 20 metrů do terčů o průměru čtyři centimetry. Díky moderním gumám dosahuje projektil energie kolem 30 až 35 joulů.

To je více než většina běžných vzduchovek a podle Nowaka to stačí k tomu, aby střela prorazila dvoucentimetrovou MDF desku. Praky si navrhuje sám, vyrábí je z velmi odolného lineárního polyetylenu a gumy si nechává vyvíjet v Německu tak, aby měly stejný výkon v mrazu i vedru.

Česká armáda si vybrala prak. Bez něj by nic neulovili

V únoru letošního roku se dělostřelci 13. ,,Jaselského,, pluku účastnili týdenního kurzu přežití. Bez jídla, bez zásob: jen s možností něco ulovit nebo nasbírat. Mezi možnými nástroji měli kuši, foukačku a prak. Nakonec vybrali právě prak.

Nowak vysvětluje, proč to byla logická volba. Prak je extrémně lehký, doslova váží jen několik desítek gramů. Je okamžitě připravený k použití a je naprosto tichý, takže nepřitahuje pozornost. Dá se trénovat prakticky kdekoliv, protože střelu dokáže bezpečně zastavit i jednoduchá zavěšená látka. Vojáci díky němu ulovili rybu i bažanta — bez praku by podle něj neulovili nic.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně probíhal armádní kurz přežití, ve kterém dělostřelci spoléhali na Nowakovy praky?
2. Jak funguje online soutěž s čínskými rozhodčími a co je v ní nejtěžší?
3. Jak vypadá výroba jednoho profesionálního praku krok za krokem?
4. Jaké různé styly střelby používají evropští, čínští a americkí střelci?
5. Co se děje během psychického tréninku před závody, kde rozhoduje každý milimetr?

Architekt a umělec Petr Janda patří mezi nejvýraznější osobnosti současné české architektury. Jeho projekty od libereckého památníku po pražskou náplavku formují současné vnímání veřejného prostoru v Česku. V rozhovoru pro pořad Next Stop na platformě FocusOn popisuje, proč některé projekty trvají deset let, jak město přichází o stovky milionů v nevyužitém potenciálu, a proč se české prostředí stále bojí křivek, i když technologie už dávno nestojí v cestě.

Když Petr Janda vysvětluje důvod názvu svého studia Brainwork, začíná od podstaty své práce: „Architektura je pro mě duševní činnost. Vzniká z přemýšlení, z dialogu, z formulování tématu. Řemeslo je důležité, ale není to primární zdroj architektury.“

Janda je původně sochař, který se k architektuře dostal přes umělecké uvažování. Tento původ je stále patrný. Jeho tvorba má silný emoční i symbolický základ. Všímá si vrstev prostoru, které běžná architektura často přehlíží.

Památník jako zrcadlo společnosti

Jedním z příkladů, kde se jeho filozofie výrazně promítla, je liberecký památník obětem komunismu. Janda k němu říká: „Chtěl jsem odstranit tradiční symboliku a nabídnout prostor pro individuální sebereflexi. Jednoduchý tvar umožňuje, aby se každý divák sám sebe zeptal na vztah ke svobodě.“

Text na patě památníku je čitelný až v odrazu leštěné plochy. Obsahuje výzvu: „Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ.“ Janda trvá na tom, že památník nemá být jen připomínkou minulosti, ale i současnosti. „Oběti totalitních myšlenkových systémů nezmizely. Hrozba není uzavřena v datech 1948–1989.“

Zrod náplavky: od kultury ekonomickému motoru Prahy

Janda v rozhovoru popisuje vznik náplavky jako sérii malých experimentů, které vyústily v jeden z nejúspěšnějších urbanistických projektů posledních desetiletí. „V roce 2009 jsme udělali první kulturní akce a během jediné sezóny se z náplavky stal fenomén. Lidé tam začali přirozeně trávit čas a prostor se probudil k životu.“

Následovalo několik let postupného oživování. Výsledkem je veřejný prostor, který má pro město vysokou ekonomickou návratnost:

• náplavka generuje každoročně statisíce návštěv,
• přitahuje malé podniky, služby a kulturní provoz,
• zvyšuje hodnotu okolních nemovitostí,
• stala se pražskou turistickou značkou.

Janda popisuje i nečekané dopady: „V prvních letech jsem prováděl po náplavce deset až patnáct zahraničních urbanistických delegací ročně. Lidé jezdili do Prahy přímo kvůli ní.“

Ekonomická anomálie: město chce, aby se veřejný prostor „uživil“

Přesto je projekt dnes pod tlakem ze strany politiků i správcovské firmy. „Existuje absurdní představa, že veřejný prostor má být ziskový. To popírá jeho smysl. Veřejný prostor si na sebe nemá vydělávat – má vytvářet hodnotu pro společnost.“

Podle Jandy by požadavek ekonomické soběstačnosti znamenal zánik veřejných prostranství. „Kdybychom to aplikovali na jakékoli jiné náměstí, znamenalo by to jeho konec.“ Zároveň vysvětluje, že komercializace prostoru vede k opačnému výsledku:
„Čím více komerce, tím rychleji klesá autenticita a s ní i zájem lidí. Ekonomický přínos prostoru tak padá.“

Bilbao efekt po pražsku

Moderátor Jan Klaška v rozhovoru připodobnil náplavku k newyorské High Line a popsal její dopady: růst cen nemovitostí, příliv uměleckých galerií, celkový ekonomický rozkvět čtvrti.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké konkrétní technické argumenty rozhodly o zachování železničního mostu.
2. Co přesně se děje v zákulisí pražské politiky při správě veřejných prostorů.
3. Jak Janda vyjednává s výrobci atypických konstrukcí, aby dosáhl standardních cen.
4. Jak funguje týmová práce v jeho studiu a jak vznikají koncepty projektů.
5. Co mu říkají lidé na ulici o náplavce – a proč se jeho dcera pořád ptá, kdy budou říční lázně.

Založit firmu ve dvaceti letech, získat finanční licence v zahraničí a budovat mezinárodní tým z Česka – to zní jako nereálný plán. David Kašper, CEO Purple Holding, to ale zvládl. Jeho cesta však nebyla bez komplikací: od krize v roce 2013 až po hrozbu vyhoření musel projít řadou těžkých momentů. V rozhovoru pro pořad Krotitel ředitelů, který moderuje Jiří Jemelka z JPF Czech, popisuje, jak Purple Group vyrostla z teenagerského nápadu v multioborovou fintechovou skupinu, proč delegování může zachránit podnikatele před vyhořením a proč si do kalendáře zapisuje každý měsíc „rekapitulaci osobní vize".

Purple Group vznikla neobvyklým způsobem – ze studentského zájmu o finanční trhy. „Původní myšlenka byla už na střední škole. S kolegy, spoluzakladateli jsme obchodovali na forexových trzích, jezdili jsme na semináře, vzdělávali jsme se. Tak jsme se vlastně i poznali a začalo nás bavit obchodování,“ vzpomíná David Kašper na úplné začátky.

Rychle však došli k zásadnímu poznání. „V průběhu jsme zjistili, že sami obchodníci úplně nejsme, nebo nemáme dobrou psychologii, nějak nám to nejde. Zkoušeli jsme různé alternativy – automatické obchodní systémy, hledali jsme obchodníky po světě, kteří umí dobře obchodovat a mají nějaké výsledky,“ popisuje Kašper hledání správné cesty.

Řešení přišlo v podobě inovativního nápadu. „Řekli jsme si: pojďme propojit investory a obchodníky. Ty, kteří obchodují, a ty, kteří chtějí pasivně sledovat obchodování a kopírovat je. Začali jsme stavět technické systémy mezi tím. Původně jsme ani nechtěli být obchodníci s cennými papíry, ale vytvořili jsme technologii,“ vysvětluje CEO Purple Holding.

Proč rovnou do světa? Regulace rozhodla

Rozhodnutí jít okamžitě do zahraničí nebylo jen ambiciózní volbou – bylo to prakticky nutností. "Aby kluci ve dvaceti letech získali licenci obchodníka s cennými papíry v Česku, je v podstatě nemyslitelné. Vzali jsme to úplně od konce. Získali jsme první licenci kompletně mimo Evropu, v zahraničí, a postupně jsme se dostali k tomu, že jsme získali evropskou licenci a pasport," popisuje Kašper regulační výzvy.

Trh v Česku byl další limitující faktor. „Je tady celkem malý trh a ještě jsme už tehdy vyhledávali tradery mimo naše hranice, protože tady v Česku vlastně nebyli obchodníci. Přišlo nám to přirozené,“ vysvětluje zakladatel.

Kašper připisuje úspěch kombinaci faktorů: „Byli jsme nějak od začátku nastaveni myšlenkově, možná tím, že jsme studovali Newton College, dneska Newton University. Byli jsme takoví nadšení a viděli jsme svět neomezených možností. Pro nás to byla úplná přirozenost jít ven.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast, kde se dozvíte:

• Jak Purple Group získala první finanční licence mimo Evropu, když byli zakladatelé sotva po dvacítce, a proč to v Česku bylo prakticky nemožné

• Jaké konkrétní kroky vedly k vybudování mezinárodního týmu z Česka a proč ředitelka z jedné jurisdikce pracuje s firmou už dvanáct let

• Podrobný příběh krize v roce 2013 a jak následné roky v krizovém módu dovedly CEO k rozhodnutí vzít si pětiměsíční sabbatical

• Jak funguje v praxi filozofie "věřím ti, dokud mě nepřesvědčíš o opaku" a proč má osobní asistentka přístup k osobním bankovním účtům zakladatele