CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Všichni mi gratulují, je to skvělé. Ale u bráchy se vlastně neděje nic. Je to horší.“ Režisérka Pepa Lubojacki pět let natáčela svého bratra a dva bratrance žijící se závislostí, kteří žijí nebo žili na ulici. Vznikl mimořádně osobní dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který získal dvě ceny na Berlinale, Česko ho vysílá do boje o Oscara a 24. září vstupuje do kin. Úspěch filmu ale ostře kontrastuje s realitou lidí, o kterých vypráví. Původně sama ve filmu vůbec být nechtěla. Postupně ale cítila, že když zůstane schovaná za kamerou, staví se vůči svým blízkým do nerovné pozice. „Musím odhalit sebe, když odhaluji je,“ vysvětluje. Otevírá proto i vlastní rodinnou historii, zkušenost s alkoholem a stud, který ji dlouho provázel. „Je strašně únavné se za něco stydět,“ říká. Mluvit veřejně o věcech, o kterých dřív nemluvila téměř s nikým, je pro ni stále děsivé, zároveň ale i osvobozující. Během natáčení sama přestala pít a šestým rokem alkohol nepije vůbec. Na FAMU pila i každý den, ale nepřipadalo jí, že dělá něco neobvyklého, protože podobně fungovalo její okolí. „Je podle mě trošku normálnější pít než nepít,“ říká a upozorňuje, že právě normalizace alkoholu může zakrývat chvíli, kdy už člověku škodí. Silnou roli v její snaze pomoci bratrovi hrála i smrt otce, který dlouhodobě pil. „Nezachránila jsem tátu, tak teď musím udělat něco, abych zachránila bráchu,“ popisuje. Roky věřila, že když se o závislosti dozví dost a bude se dost snažit, dokáže mu pomoct. Postupně přijala, že střízlivost nelze chtít víc než samotný člověk a že pomoc musí mít hranice. „Jediné, co můžete udělat, je v tom nějak zachránit sebe,“ dodává. Bratrovi dnes pomáhá s ubytováním, zároveň upozorňuje na systémové bariéry. Ubytovny popisuje jako nedůstojné prostředí a „byznys s chudobou“, který nahrazuje chybějící sociální bydlení. Kritická je i ke zkušenostem lidí žijících na ulici se zdravotnictvím - jeden z jejích bratranců podle ní přišel o obě nohy poté, co ho nemocnice opakovaně odmítly adekvátně ošetřit. Film proto není jen příběhem závislosti, ale také rodiny kolem ní, hranic pomoci a způsobu, jakým společnost nahlíží na lidi žijící na ulici nebo se závislostí. Lubojacki připomíná, že bychom se neměli ptát jen „co je s tebou špatně“, ale především „co se ti stalo“. A přesto si uchovává víru v druhé: „Věřím, že lidé jsou dobří a že vlastně pomáhat chtějí,“ dodává. Dá se smířit s tím, že člověka, kterého milujeme, nedokážeme zachránit? Kde mají být hranice pomoci? Nakolik k životu na ulici a závislosti přispívá selhávání systému - od nedostupného bydlení po přístup zdravotnictví? A může otevřené vyprávění změnit způsob, jakým se na lidi se závislostí díváme? Poslechněte si celý rozhovor s Pepou Lubojacki.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Přišel jsem na docela velké, až terapeutické věci, které jsem si nedokázal přiznat nebo vůbec uvědomit,“ říká Lukáš Hejlík o Martinu Vymětalovi. Herec, autor Gastromapy a Listování se s marketingovým expertem a tvůrcem podcastu Středo/věk původně spojili kvůli jednoduchému experimentu: chodit po Česku, dobře jíst a cestou si povídat. Z jejich Věrozvěstů se ale postupně stal podcast hlavně o novém přátelství dvou mužů. Vymětal přitom sám popisuje, že po čtyřicítce začal nové vztahy vyhledávat vědomě: „Rozhodl jsem se, že bych chtěl do toho života dostat nové lidi.“ Při několikahodinové nebo několikadenní chůzi se podle něj člověk dostane s druhým mnohem hlouběji než během hodiny u kávy. Mluví spolu o rodičích, dětech, bývalých vztazích, mužských rolích i o tom, co si člověk nese z dětství. Hejlík si například uvědomil, že si mnohem snáz vybavuje několik vzácných zážitků s otcem než každodenní péči matky, která přitom „měla všechno na hrbu“. Zároveň přiznává, že právě otevřenost Věrozvěstů má své limity: „Občas na té hraně jsem. Vůči rodičům, vůči ženě i bývalým vztahům,“ říká. Vymětal zase mluví o vztahu s vlastním otcem, o synovi i o tom, jak se jeho pohled na vztahy a blízkost měnil s věkem. Výrazně ho proměnila také rakovina, téměř tři desetiletí v reklamě a půlroční přechod Ameriky. Na Pacifickou hřebenovku podle svých slov neodcházel hledat odpovědi, přesto se vrátil jiný. „Nešel jsem tam s žádnou otázkou, ale přišel jsem s nějakýma odpověďma,“ dodává. Dnes se snaží méně tlačit na výsledek, snáz přijímat neúspěch a do svého jednání vědomě dostávat laskavost místo síly. Hejlík naproti tomu říká, že žádnou potřebu zásadně se znovu najít nebo redefinovat nezažil. Věrozvěsti se ale stali projektem, ve kterém se mimořádně našel, přestože jeho okolí už při oznámení další aktivity reagovalo otázkou, zda opravdu potřebuje ještě jeden projekt. Neshodnou se přitom v pohledu na zemi, kterou společně procházejí. Hejlík by si přál, aby Češi byli sebevědomější, dokázali se pochválit a měli ke své zemi větší hrdost. Vymětal v Česku nachází především mírnost a bezpečí a českou mentalitu vidí střízlivěji: „Češi jsou tak spokojení, jak jsou. Ale hrdost nemáme.“ Proč může několikadenní chůze vytvořit blízkost, která jinde nevzniká? Dá se po čtyřicítce vybudovat skutečně hluboké nové přátelství? Co člověku o sobě ukáže nemoc, rozvod nebo půl roku mimo běžný život? A mají Češi vůbec důvod být na sebe hrdí? Poslechněte si celý rozhovor.

LÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová říká, že mateřství pro ni znamená unést dvě pravdy najednou: být šťastná, že může být se svými dětmi a zároveň už s nimi někdy nechtít být. Po letošních prázdninách si musela na víkend odjet „najít sama sebe zpátky“. Mluví o tom, jak těžké je vedle dětí udržet práci, vlastní prostor i partnerský vztah a odmítá představu, že by se matka měla cítit provinile za to, že má chůvu nebo se vrátí do práce dřív, než společnost považuje za správné. Vrací se i ke svému dětství a rozvodu rodičů. Sama o sobě říká, že byla „až moc rozumné dítě“, které vnímalo bolest své matky. „Já byla opravdu to dítě, ze kterého se stal trochu ten dospělák,“ vzpomíná. Když mluví o své matce Ireně Obermannové a Václavu Havlovi připomíná, že její matku veřejnost výrazně odsoudila, zatímco Havel zůstával „pánem na piedestalu“. Jeho politický a kulturní význam nezpochybňuje, zároveň ale odmítá oddělovat veřejné zásluhy člověka od toho, jak se chová ke svým nejbližším. Podobně se podle Kohoutové změnil i pohled na obtěžování žen. Sama zažila situace, kdy kolega nebo kamarád řekl něco přes čáru, ona se tomu v tu chvíli zasmála a až později si uvědomila, že jí to vlastně příjemné nebylo. Vadí jí proto otázka, proč se ženy jednoduše neohradí. „Bylo by spíš fajn, kdyby to ti chlapy neříkali, než aby se holky musely umět bránit,“ říká. K překračování hranic a zneužívání se vrací také v nové písni Chatka číslo 25. Záměrně v ní není jasně řečeno, kolik je postavám let ani zda to, co se mezi nimi odehraje, naplňuje trestný čin. Řada žen jí ale podle jejích slov řekla, že z písně měla husí kůži nebo se jim z ní udělalo zle, protože jim připomněla situace, které zažily samy nebo jejich kamarádky. „Nedá se asi dělat nic jiného než o tom mluvit,“ říká Kohoutová. Čím dál víc přemýšlí také nad tím, jestli vůbec zveřejňovat své děti na sociálních sítích. Sama už řeší nejen zakrývání jejich obličejů, ale i to, co všechno lze z fotografie dítěte dohledat - třeba školu podle batohu nebo části budovy. Nerozumí lidem, kteří děti vědomě používají ke zvýšení dosahů nebo je dlouhodobě nechávají vyrůstat před očima sledujících. Instagram je přitom zároveň její pracovní nástroj, který podle svých slov musí používat mnohem víc, než by sama chtěla. Proč podle ní mateřství stále provázejí výčitky? Co si z vlastního dětství přenesla do vztahů? Proč nestačí učit ženy, aby se uměly lépe bránit? A kde vede hranice mezi sdílením rodinného života a vystavováním dětí na sociálních sítích? I o tom je rozhovor s Berenikou Kohoutovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Andrej Babiš chce vyhrát 100:0. Není typ člověka, který by se uspokojil s vítězstvím 99:1,“ říká o současném premiérovi politický komentátor a novinář Václav Dolejší. Politiku sleduje profesně už 27 let a přiznává, že před několika lety byl „milimetr“ od odchodu z médií. Měl pocit, že se v české politice stále opakují stejné příběhy, jen s jinými jmény a zachránily ho až nové formáty, humor a podcast Vlevo dole, který spolumoderuje s Lucií Stuchlíkovou. Zároveň vidí, jak zásadně se proměnila novinařina: část veřejnosti podle něj novináři pohrdá, politici zjistili, že útoky na média fungují a samotné redakce jsou často mladší a liberálnější než zbytek společnosti. Proměnila se i politika. Kauzy, kvůli kterým by podle Dolejšího před lety politik pravděpodobně skončil, už dnes takový účinek nemají. Andrej Babiš přitom podle něj umí své koaliční partnery „vysát“ - přisvojit si jejich úspěchy a nechat jim neúspěchy. Petr Macinka se naopak během jediného roku stal politickou „superstar“. Jeho provokace podle Dolejšího fungují, byť za cenu role drzého fracka. Babišovi navíc mohou výrazní partneři vyhovovat: zaměstnávají média a vedle nich může premiér působit umírněněji. „Dnešní politika je daleko víc showbyznys, jde o ty dojmy,“ říká Dolejší. Podle něj často nerozhoduje program, ale lídr, dojem a emoce. Babišovi, Okamurovi a Macinkovi se podle něj podařilo vytvořit dojem, že Fialova vláda byla mimořádně špatná. Nešlo ale jen o marketing. „To nejzásadnější bylo, že vláda působila nekompetentně a tak trochu arogantně,“ hodnotí novinář. Petr Fiala podle něj působil jako profesor, který lidem vysvětluje, že špatně pochopili otázku, zatímco Babiš umí „vyhrnout rukávy“ a vytvořit dojem, že problém osobně řeší. Dnešní opozice tak podle Dolejšího nakonec bude muset najít člověka, který bude schopen proti Babišovi stát jeden na jednoho. Souhlasí přitom s tím, že tuto roli dnes v očích části veřejnosti spíš než opoziční lídři plní prezident Petr Pavel. Je Petr Macinka skutečně politickou hvězdou s budoucností? Proč Fialova vláda působila na část společnosti arogantně a nekompetentně? Dokáže opozice najít lídra schopného porazit Andreje Babiše? A jak se proměnila novinařina i tolerance společnosti k politickým kauzám? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Chtěla bych se zpětně hrozně obejmout,“ říká Lucie Minářová, trenérka, influencerka a mistryně republiky ve vzpírání, když se vrací k době, kdy její vztah ke sportu vypadal úplně jinak než dnes. Pohyb pro ni nebyl radostí, ale způsobem, jak kontrolovat vlastní tělo a někdy přímo trestem. Když se najedla, měla pocit, že to musí „vycvičit“, sama se sebou mluvila škaredě a stále víc se propadala do přesvědčení, že není dost. Postupně to vyústilo v bulimii, kterou zpočátku ani nevnímala jako nemoc. Připadala si, jako by objevila něco, na co ostatní ještě nepřišli: může se najíst, užít si oslavu a potom jídlo vyzvracet. Až časem pochopila, že z něčeho zdánlivě kontrolovaného se stal problém, který sama nezvládne. Navenek přitom dál studovala, měla kamarády a působila spokojeně. „Byla jsem prostě ta Lucie, co žila spokojený život,“ vzpomíná. Ani cesta ven nebyla přímočará. Bulimii podle ní na čas vystřídala jen sofistikovanější forma stejného problému - extrémní paleo strava, strach z některých potravin a přesvědčení, že vlastní hodnota souvisí s tím, jak „správně“ jí. Zhubla deset kilogramů, okolí ji chválilo, ona přitvrzovala a nakonec si dovolovala třeba jen zelenou zeleninu, protože má méně sacharidů. Při intenzivním tréninku pak na několik let přišla o menstruaci. Zlomem pro ni byl CrossFit: poprvé ji začalo víc zajímat, co její tělo dokáže, než jak vypadá. Aby byla silnější a lepší, musela mu také začít dávat dost jídla a regenerace. Právě tehdy se přitom rodila i její kariéra na internetu a Minářová dnes přiznává, že si dlouho neuvědomovala, jakou odpovědnost s sebou veřejné doporučování životního stylu nese. Dnes zvedá přes sto kilogramů, závodí ve vzpírání a ve 33 letech má pocit, že svého sportovního maxima možná ještě ani nedosáhla. Zároveň ale poprvé připouští, že další posouvání hranic nemusí být automaticky tím nejdůležitějším. Ve vzpěračské komunitě se podle svých slov necítila vždy dobře přijatá, čelila posměškům i slovním útokům a po letošním mistrovství Evropy začala přemýšlet, jestli už nechce víc pečovat o vlastní vnitřní klid. Dřív byla člověkem, který si určil cíl a udělal všechno pro jeho splnění. Teď říká, že zarputilost trochu mizí. Přesto sport opustit nechce - před pár týdny se při běhu rozbrečela radostí nad tím, že se vůbec může hýbat. Proměnil se mezitím i její vztah k sociálním sítím. Musela si znovu odpovědět na to, kdo je, co jsou její hodnoty a co chce lidem předávat, místo aby se řídila tím, co zrovna funguje na internetu. „Nejvíc stejně funguje to, když ten člověk bude dělat to, co ho baví a bude tomu věrný,“ říká. Jak snadno se může zdravý životní styl změnit v další formu kontroly? Proč ji okolí chválilo právě v době, kdy její tělo přestávalo fungovat zdravě? Jak se vyrovnává s nepřijetím části vzpěračské komunity? A má ještě potřebu dokazovat, kam až dokáže své tělo posunout? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Teď ho víc zajímají vláčky než jídlo. Ale my víme, že to tak prostě nebude vždycky,“ říká Tereza Ryvoli o tříapůlletém Sebastianovi. Dnes je hravý, divoký a společenský kluk, běhá a na první pohled by na něm jeho nemoc možná nikdo nepoznal. Narodil se ale s Prader-Williho syndromem, vzácným genetickým onemocněním, které mimo jiné způsobuje svalovou slabost, zpomalený metabolismus a především poruchu pocitu sytosti. Člověk nemá jen chuť na jídlo, popisuje Eva Ryvoli, ale může prožívat hlad jako absolutní potřebu. U Sebastiana zatím nemoc naplno nepropukla, první náznaky už ale jeho mámy vidí. Jídlo dokáže během chvíle spořádat, dopíjí cizí sklenice a během krátkého zaváhání sní několik hrstí třešní i s peckami. To, co je dnes někdy ještě úsměvné, může za pár let zásadně určovat život celé rodiny. Sebastianův příběh začal tím, že ho biologičtí rodiče po zjištění diagnózy nechali v nemocnici. Eva tam tehdy pracovala a pamatuje si ho jako „hadrovou panenku“ - téměř se nehýbal a nikdo zpočátku nevěděl, co mu je. Když byl později převezen do dětského centra, nedokázala na něj přestat myslet. S partnerkou Terezou ho začaly navštěvovat a nakonec se rozhodly vzít si ho do pěstounské péče. Předcházely tomu pochybnosti, zda péči o nemocné dítě zvládnou psychicky, fyzicky i finančně. Po jeho příchodu domů se Sebastianem čtyřikrát denně cvičily Vojtovu metodu, absolvovaly rehabilitace i další terapie. Přestože původní odhady počítaly s tím, že začne chodit kolem čtyř let, rozchodil se ještě před druhými narozeninami. Teď se ale pravidla postupně obracejí. „Tak jsme vyhráli, zvládli jsme to, teď tady nám běhá po světě super kluk. A někde vzadu máte to, že se teď pravidla úplně změní,“ popisuje Tereza paradox nemoci. Z dítěte, které bylo potřeba intenzivně krmit, aby zesílilo, se může stát člověk, kterému bude nutné přístup k jídlu celý život omezovat. S nemocí se mohou pojit i psychické problémy, poruchy chování nebo sociální izolace. Naději proto Eva a Tereza Ryvoli vkládají do českého výzkumu a vývoje léčby. „Milujeme ho, dáváme mu pocit domova, pocit bezpečí, ale my na to sami nestačíme, aby mu pak opravdu bylo lépe,“ říká Eva. Na vývoj léčby pro lidi s PWS se snaží prostřednictvím sbírky získat 22 milionů korun. Přispět je možné na Donio. Eva a Tereza mluví i o tom, jaké je vychovávat dítě jako dvě ženy a proč musely před některými lidmi dokazovat, že jsou „normální“. Jedna sociální pracovnice jim dokonce rozmlouvala, aby si Sebastiana braly, protože jsou příliš aktivní a nemocné dítě je bude brzdit. Eva dnes říká, že debata o stejných rodičovských právech jí připadá absurdní: kritikům by doporučila podívat se, jak žijí děti, které rodinu nemají. Jak se žije s vědomím, že nejtěžší fáze nemoci vašeho dítěte možná teprve přijde? Co udělá permanentní boj o jídlo s dítětem i celou rodinou? Jaké předsudky musely dvě mámy překonat, aby mohly dát opuštěnému dítěti domov? A může český výzkum změnit Sebastianovu budoucnost? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Břetislav Tureček poprvé odjel do Izraele před 33 lety. Oblasti Blízkého a Středního východu se od té doby věnuje intenzivně. Jeho názory jsou často přísné, ale zároveň si drží nadhled, který je pro popis situace třeba v Izraeli nebo Íránu zásadní. Tureček zdůrazňuje, že v Evropě často nechápeme, že lidé z jiných částí světa vidí svět úplně jinak, než my. Chybí nám empatie, někdy ji nahrazuje spíš rasismus. Pro pochopení toho, jak se změnila pro nás ve skutečnosti tak významná oblast světa, je vhled Břetislava Turečka důležitým střípkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Frustrující je i to, že neděláte nic. Nejhorší je pocit bezradnosti, se kterým se dá bojovat jenom tím, že člověk něco prostě jde a něco začne dělat,“ říká herec Marek Adamczyk. Právě potřeba nebýt jen pasivním pozorovatelem ho přivedla k angažmá v Herecké asociaci a k jednáním s politiky a zástupci kulturního sektoru. Zároveň ale svůj vlastní život v posledních letech vědomě zpomalil: staví ho hlavně kolem rodiny, větší role dnes odmítá a říká, že čas a energii raději dává ženě Evě Adamczykové a jejich synovi. Přiznává, že si to může dovolit i proto, že jeho žena nepotřebuje, aby ji živil. Místo představy, že muž musí být za každou cenu hlavním živitelem, mu dává větší smysl věnovat čas tam, kde ho rodina skutečně potřebuje. Přitom ještě před několika lety v obdobích herecké nejistoty přemýšlel, jestli se neučit norsky, programovat nebo nestudovat filozofii. Univerzálním návodům příliš nevěří ani ve vztazích a rodičovství. Tradiční rozdělení mužských a ženských rolí podle něj může být určitým výchozím modelem, absurdní ale je držet se ho bez ohledu na konkrétní dva lidi. Po narození syna s manželkou Evou zjistili, že největší nebezpečí pro partnerský vztah je ztráta společného času, který si teď musejí vědomě vytvářet. A ani vztah k dítěti podle něj nevzniká automaticky v jediném okamžiku. „I ta žena si ho nějakým způsobem buduje,“ říká. Respektující výchovu si nastudoval, zároveň už pochopil, že když se rodičovské poučky podaří naplnit třeba ze třetiny, je to velký úspěch. Silné rodinné zázemí považuje i za jednu z věcí, které ho formovaly v dětství. Jeho dědeček prošel nacismem, komunismem, zákazem práce i Chartou 77 a s Adamczykem později četl Patočku a debatoval o Evropě, umění nebo humanismu. Herec mluví o „hodnotové zakotvenosti“, která podle něj prostupuje celou rodinou a vede ho k přesvědčení, že nestačí určité hodnoty jen zastávat. Současné vedení Ministerstva kultury proto kritizuje kvůli způsobu, jakým přistoupilo ke státní kulturní politice, zároveň odmítá představu, že herec má díky své známosti automaticky mandát komentovat všechno. „Člověk se musí vyjadřovat k tomu, čemu rozumí,“ říká. Proč si Marek Adamczyk vědomě zmenšuje hereckou kariéru? Co se pro něj a jeho ženu Evu Adamczykovou narozením dítěte skutečně změnilo? Proč podle něj kultura nemůže být ponechána jen tomu, co si žádají diváci? A co ho dovedlo k panice při natáčení seriálu Pod hladinou? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Už nechci ztrácet čas tím, že budu něco předstírat nebo trpět,“ říká herečka Aneta Krejčíková. K téhle otevřenosti ale podle ní vedla dlouhá cesta. Narodila se za dramatických okolností, první týdny života tak strávila oddělená od matky a dnes svůj začátek vnímá hlavně jejíma očima. Mateřství jí zároveň otevřelo vlastní dětství a věci, které se v rodinách předávají z generace na generaci. S matkou měla dlouho komplikovaný vztah, sama sebe označuje za „nedomazlenou“ a u svých dětí se snaží některé vzorce vědomě neopakovat. „Nechci jim způsobit, aby měli ten stejný deficit lásky,“ říká o tom, co se snaží ve vlastní rodině změnit. Před kamerou stojí od čtrnácti. Ulice jí dala první velkou příležitost i obrovskou školu, po letech ji ale začala svazovat jistotou a pohodlím. Jedním z důvodů odchodu proto byla potřeba znovu se vystavit nekomfortu. Už jako dospívající herečka přitom poslouchala sexistické poznámky výrazně starších kolegů, které tehdy brala jako běžnou součást prostředí. Dnes říká, že si svou prací dokázala, že „není jenom kus masa“. Sebevědomí je ale stále vrtkavé. „Někdy mám fakt pocit, že bych se na to měla vykašlat a dělat úplně něco jiného,“ přiznává. Potřeba hrát je ale vždycky silnější. Na terapii se poprvé dostala v sedmnácti po těžkém rozchodu a schopnost mluvit pravdivě považuje za jednu z nejdůležitějších věcí, které se naučila. Promítá se to i do vlastních vztahů a rodičovství. Nechtěla, aby její děti vyrůstaly v rodině, kde se rodiče kvůli nim jen tváří, že je všechno v pořádku. Sama totiž kolem sebe viděla ženy, které podle ní doma nebyly šťastné. Silnou rodinnou stopu v sobě nesly také její porody. Po těžkých zkušenostech žen kolem sebe si Krejčíková řekla, že „zlomí kletbu“ a vlastní příběh prožije jinak - druhou dceru nakonec porodila doma s porodní asistentkou a porodním týmem. Co se snaží ve své rodině nepředat další generaci? Proč si myslí, že určitá míra nekomfortu člověka zoceluje? Jak se vyrovnala s objektivizací, kterou zažívala už jako čtrnáctiletá? Proč odešla z Ulice, co ji láká na Maryše a jakou postavu hraje ve Vraždách v Kutné Hoře? A proč ji dodnes mrzí, že nezkusila herectví v zahraničí? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„To, co říkají klimatologové už dvacet let, se začíná naplňovat,“ říká klimatolog Radim Tolasz. Když se v roce 1983 v Česku naměřilo čtyřicet stupňů, připadalo mu to jako něco mimořádného. Dnes podle něj nejsou problémem samotné čtyřicítky, ale to, jak často a jak dlouho přicházejí. Extrémy budou podle klimatických modelů častější a intenzivnější a Česko se jim bude muset přizpůsobit. „Klimatologie je jako obor dlouhodobě příliš konzervativní a příliš optimistická,“ upozorňuje. Kritický je Tolasz především k politikům, kteří lidem říkají, že není potřeba nic dělat. O některých z nich tvrdí, že podle jeho názoru „jenom lžou, aby si nahnali voliče“. Nechápe ani odmítavou reakci politiků před letošními extrémními vedry. Adaptace přitom podle něj neznamená abstraktní debatu o emisích: města potřebují více zeleně a vody, nemocnice a pobytová zařízení klimatizace a česká krajina se bude muset proměnit. Zároveň ale odmítá klimatické strašení a zákazovou politiku. „Nesmíme přehánět ani na jednu, ani na druhou stranu,“ říká. Kritizuje i klimatology, kteří v minulosti ve snaze upoutat pozornost přicházeli s přehnanými předpověďmi - právě ty se podle něj dnes vědcům vracejí. Původní Green Deal považuje za skvělou vizi, problém vidí v některých konkrétních opatřeních a sám říká, že není příznivcem zákazů - včetně zákazu prodeje aut se spalovacími motory. Přesto zůstává optimistou. Věří, že stejně jako během covidu dokáže společnost začít jednat, když pochopí, že skutečně čelí problému. U změny klimatu je ale reakce pomalejší a část času jsme podle něj už promarnili. „Ještě musíme něco dělat, aby to tak strašné nebylo,“ nabádá. Jak bude vypadat české léto za dvacet nebo třicet let? Lžou politici voličům o změně klimatu a udělali chyby i samotní klimatologové? Je Green Deal dobrá myšlenka pokažená konkrétními opatřeními? A proč Radim Tolasz navzdory všemu zůstává optimistou? I o tom je rozhovor s klimatologem Radimem Tolaszem.