CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 48 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nepomáhám, protože chci, ale protože můžu. Když můžeme, tak musíme.“ Matouš Bláha přijel na ukrajinskou hranici 25. února 2022. Nejdřív pomáhal organizovat odvoz lidí do bezpečí, začátkem března už vozili humanitární pomoc přímo na Ukrajinu. Dnes vede Koridor UA, který tam posílá desítky kamionů ročně. Před několika týdny navíc jejich sklad zasáhl ruský dron, zničil ho a s ním i část zásob. Koridor ho teď obnovuje. „Nikdo asi nedoufal, že to bude takhle dlouhé,“ říká o válce, která podle něj ještě dlouho neskončí. Začátky si pamatuje téměř den po dni. Po osvobození Buči a Irpině viděl cestou do Kyjeva spálenou techniku a místa, která do té doby znal jen ze záběrů. „Najednou jsme vlastně viděli nějaké vítězství,“ vzpomíná. Zároveň si uvědomil, že strach je naprosto reálný a oprávněný a že po tom, co viděl, už nechce uhnout. Válka změnila i jeho vztah k násilí. Před ní by se označil za pacifistu, dnes říká: „Před válkou bych asi nešel. V tuhle chvíli bych už asi Česko bránit šel.“ Podobně ostře mluví o únavě z války doma: lidé přímo na Ukrajině podle něj právo na apatii mají, ale my v Česku nemáme právo nějakým způsobem být unavení. Právě zkušenost z Ukrajiny mu podle něj ukázala, že někdy nenásilné prostředky jednoduše nestačí. V Mykolajivu zažívají deset i patnáct poplachů denně, v Chersonu je pak podle Bláhy ve vzduchu neustále dvacet až třicet létajících objektů a lidé přesto zůstávají. Někteří nemohou odejít, jiní nechtějí. Život v neustálém ohrožení se podle něj postupně stává něčím, co lidé vytěsní, aby vůbec mohli dál fungovat. Koridor UA vozí jídlo, zdravotnické vybavení, vyřazená okna i sítě používané jako ochrana proti dronům. Pomáhá také nemocnicím, útulkům a dětem, na jejichž psychologickou podporu český stát podle Bláhy zrušil grant. Zároveň varuje, že válka nemusí zůstat jen ukrajinským problémem: „Už jsme v podstatě v ostré fázi nějakého testování naší reakce,“ říká o ruském přístupu k Evropě a NATO. Co s člověkem udělají roky pravidelných cest do války? Jak se dá zvyknout na život pod neustálou hrozbou dronů? Proč Matouš Bláha říká, že Češi nemají právo být válkou unavení? A jak reálné podle něj je, že se jednou budeme muset bránit i my? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Naděje neexistuje. Mít naděje je nezralý přístup. Musíte vidět realitu.“ Novinář, komentátor a publicista Alexandr Mitrofanov přichází s knihou Doba pitomců, jejíž prvotní podnět vznikl už před lety při jeho předchozím rozhovoru v tomto podcastu. Pitomcem přitom nemyslí člověka bez inteligence. Podle definice, se kterou pracuje, má takový člověk informace potřebné k rozumnému úsudku, ale přesto jedná proti logice, etice i vlastnímu zájmu - a často reaguje agresivně, když někdo jeho pohled zpochybní. Mitrofanov říká, že se s podobnými lidmi patnáct let snažil vést dialog. Dnes už v jeho smysl nevěří. Jeho pohled na současnou společnost je mimořádně skeptický. Mluví o „studené občanské válce“, uplynulých pětatřicet let považuje za výjimečně šťastné období, které se podle něj „vylomilo z dějin“ - a teď se poměry vracejí k tomu, co považuje za jejich běžný průběh. Současnou českou vládu označuje za „lůzovládu, která připravuje kapitulaci před Ruskem“, demokratickou opozici považuje za slabou a příliš zaměstnanou vlastními stranickými zájmy. Přesto říká, že lidé, kteří s vývojem nesouhlasí, mají dělat to, co umějí. „Já je taky neopouštím, nikam jsem se neschoval,“ dodává. Nejtemnější je Mitrofanov ve chvíli, kdy přijde řeč na Rusko. Očekává, že se Moskva pokusí otestovat soudržnost NATO, a je přesvědčený, že k ovládnutí země, jako je Česko, nepotřebuje ruské tanky. „Dveře se otevřou samy,“ říká. Pokud by se ruský vliv skutečně prosadil, pro jeho odpůrce podle něj připadají v úvahu dvě možnosti: „V lepším případě emigrace, v horším případě smrt.“ Podle něj je místo uklidňování potřeba dívat se na realitu a připravit se na to, co může přijít. Proč se Mitrofanov definitivně vzdal snahy přesvědčovat lidi, se kterými nesouhlasí? Proč považuje dnešní situaci v Česku za začátek „nové normalizace“? Opravdu podle něj Rusko zkusí otestovat článek 5 NATO? A jak se žije člověku, který říká, že žádnou naději nepotřebuje a chce být hlavně „psychologicky ozbrojený“? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Říkal jsem si, že jestli mám těch deset let, tak bych to měl trochu rozjet,“ vzpomíná David Koller na dobu, kdy jako patnáctiletý slyšel, že se kvůli vrozené srdeční vadě možná nedožije pětadvaceti. Dnes s odstupem říká: „Užil jsem si to a pak jsem musel zase brzdit.“ Za sebou má desítky let na pódiu, euforii devadesátých let, hraní před Rolling Stones i dlouhou historii s Lucií. Když se jejich cesty rozešly, vnímal odchod z kapely jako osvobození. „Chcete někam pokračovat a vidíte, že ta kapela má jiné priority a vy chcete taky něco jiného, tak prostě odejdete,“ říká. Některé staré písně pro něj přitom zůstávají aktuální. Když při koncertu v Bardejově uviděl poblíž radnice velkou ruskou vlajku, rozhodli se zahrát Oheň. „Mrazilo mě z toho,“ popisuje. Politické písně už dnes do vlastní tvorby příliš tahat nechce - lidé podle něj přicházejí na koncert také proto, aby se bavili a deset skladeb o současném dění by je poslalo domů „jak zmlácené“. Potřebu veřejně se ozvat ale neztratil. Před volbami podle něj člověk může podpořit lidi, kterým věří a kdo se do veřejného dění vůbec nezapojuje, nemůže se pak divit tomu, co se stane. „Nějaký odboj je potřeba,“ říká a v souvislosti s děním kolem veřejnoprávních médií mluví dokonce o jejich „znásilnění“. Divokost minulých dekád přitom nepopisuje jen romanticky. Vzpomíná na večer, kdy se po koncertu a alkoholu pokoušel dostat do vedlejšího hotelového pokoje přes římsu a následná rvačka skončila zraněními. Proměnil se i jeho vztah k vlastním textům. Dnes už je prakticky nepíše a část těch starých hodnotí podstatně kritičtěji než dřív. „Některé texty by se nedaly dneska ani prezentovat,“ říká o tvorbě z dob Lucie. Nechce je označit přímo za mačistické, spíš za „hodně klučičí“. U písně Vona říká jó připouští, že se dnes pohybuje na hraně toho, co je ve veřejném prostoru ještě použitelné. „Bylo to myšlené jako vtip, ale dneska už to možná takový fór není,“ říká. Na nové tvorbě ho naopak přitahují texty žen. Baví ho podle jeho slov jejich jiná citovost a možnost podívat se na svět holčičíma očima. Přesto ani po desítkách let hudbu neopouští. Roky hraje se synem Adamem, vrací se k Jasné Páce a dál vydává nové věci. Únava ale přichází - když během jediného týdne odehrál pět koncertů, na tom posledním si podle svých slov říkal: „Co tady děláme? Proč to ještě dělám?“ Zároveň odmítá představu, že by budoucnost hudby měla patřit dokonale vyrobeným kopiím. Umělá inteligence ho provokuje právě tím, že podle něj skládá dohromady už existující nápady. Proč pro něj byl odchod z Lucie osvobozující? Kdy poznal, že musí kvůli alkoholu zabrzdit? Proč už nechce psát vlastní texty a co mu dnes vadí na některých těch starých? Kdy podle něj nastává čas na občanský „odboj“? A proč ho představa hudby vytvářené umělou inteligencí tolik dráždí? Poslechněte si celý rozhovor s Davidem Kollerem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jeden večer jsem byla rozhodnutá, že už ne. Úplně,“ říká moderátorka Terezie Tománková o chvíli, kdy po vyhroceném rozhovoru s Milošem Zemanem vážně uvažovala, jestli chce dál dělat svou práci. Nakonec se rozhodla, že takhle její příběh skončit nemá. Zkušenost ji podle jejích slov přivedla i k tomu, že se dnes dokáže dívat na člověka, se kterým nesouhlasí téměř v ničem, aniž by jím pohrdala. Představa, že moderátor nemá vlastní občanské postoje a hodnoty, je podle ní zcestná. Politické debaty se přitom podle Tománkové zásadně změnily. Pro politiky už často není nejdůležitější dvouhodinová diskuse ani divák před televizí, ale několik krátkých videí, která z ní během vysílání vzniknou pro sociální sítě. „Ještě ta debata jede a už to tam je,“ říká. Sama se v poslední Partii dostala tak blízko tomu vykázat Zdeňka Hřiba ze studia jako nikdy předtím, protože podle ní opakovaně nerespektoval pravidla debaty. Otázka pak podle ní není jen, jak politickou diskusi moderovat, ale jestli její původní smysl vůbec přežívá. Tománková zároveň odmítá představu, že by šlo vytvořit politickou debatu, která bude všem připadat nestranná. Z jedné strany slýchá výtky, že pracuje pro údajně „proruskou“ CNN Prima NEWS, z druhé pak osobní obvinění, že je placená Aspenem, Sorosem nebo Petrem Fialou. Sama říká, že může ručit především za svou práci a za Partii. V ní podle svých slov nechce vybírat hosty jen proto, že přinesou kliky nebo bizarní moment, ale podle jejich relevance k tématu. Připouští přitom, že komerční médium samozřejmě sleduje, co lidi zajímá. Ani ona sama neví, jak dlouho bude chtít každou neděli sedět proti politikům. Dokud se na vysílání těší, práce jí podle jejích slov stále dává smysl. Zároveň ale přiznává, že množství agrese a reakcí ji postupně ovlivňuje a zasahuje i do soukromí. Nechce vystavovat dceru ani partnera lidem, kteří po ní mimo studio chtějí, aby vysvětlovala, proč pozvala Babiše nebo Pavla a proč podle nich svoji práci dělá špatně. Sama proto přemýšlí, kam vůbec chodit. „Až mě to úplně přestane bavit, tak to samozřejmě dělat dál nemůžu,“ říká. Klid přitom podle ní nepřijde ani po současné politické sezoně. Další prezidentská volba bude podle Tománkové znovu mimořádně polarizující. Přímý dvoukolový souboj podle ní vytváří téměř nevyhnutelné rozdělení na dva tábory, přenáší politiku hluboko do soukromí a dokáže „rozhádávat rodiny“. Proč byla po rozhovoru s Milošem Zemanem připravená skončit? Kde pro ni končí neutralita a začínají hodnoty, přes které nejede vlak? Mají ještě televizní politické debaty smysl, když je politici používají jako materiál pro vlastní sociální sítě? A jak dlouho chce Terezie Tománková zůstávat jednou z nejviditelnějších tváří českých politických debat? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 84 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Netěším se na nic víc než na to, že všichni upadneme do zapomnění.“ Herec Saša Rašilov vyrůstal se jménem, které už před ním něco znamenalo a jako dítě poslouchal, že bude stejně geniální jako jeho slavný dědeček. Přirovnává to k tomu, jako kdyby dědeček vyhrál eurojackpot a okolí vám říkalo, že to dáte taky. On sám měl naopak „tisíc momentů“, kdy si říkal, že to takhle nemá. Dnes mluví o „klidu v neklidu“ a o tom, že člověk si uprostřed věcí, které nikdy úplně neutichnou, musí vybojovat chvíli na nadechnutí. Mluví také o rozhodnutí přestat pít. Alkohol mu dokázal pomoct, když byl smutný a bez energie, stejně jako ve chvíli, kdy byl v napětí. Dlouho navíc fungoval bez kocovin, zvládal práci a nikdo ho kvůli pití nezastavil ani doma, ani v práci. „Dokázal jsem všechno zvládat a během toho jsem dělal svou profesi na top úrovni,“ říká. Myslel si proto, že „jede na vítězném voze“, ale podle jeho slov to bylo přesně naopak. Nakonec pochopil, že představa, že právě on bude alkoholu vládnout, nefunguje: „Nedá se s tím bojovat, nedá se to porazit. Když tohle neumíte, nemáte pít.“ Otevřeně mluví i o marihuaně - vadí mu, že by kvůli ní měl být v 54 letech vnímán jako kriminálník. Kritizuje zároveň dostupnost syntetických kanabinoidů a dalších látek a připomíná, jak samozřejmě česká společnost zachází s alkoholem. Právě jako otec čtyř dětí přemýšlí i o tom, před čím je vůbec ještě možné děti chránit. Mladší dcera zatím nemá telefon a čas u obrazovky rodiče hlídají. Herectví se jim ale před dětmi schovat nepodařilo: „Mně dětství uteklo ani nevím jak, přes nějaký básničky, recitace, dramatický kroužek a už jsem byl na konzervatoři,“ vzpomíná Rašilov. Dnes přitom dojatě sleduje, jak jeho dcera Antonie pracuje v divadle se svou o dvacet let mladší sestrou Maruškou. Mluví také o strachu z „většiny, která vás převálcuje“, o potřebě dělat konkrétní věci místo nekonečného debatování a o víře, ke které se dostával přes existenciální úzkost. Proč Saša Rašilov nechce zanechat pomník? Proč přestal pít, ale otevřeně mluví o marihuaně? Co chce předat svým dětem a před čím je naopak chránit? A kde po letech hledání našel svůj „klid v neklidu“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Svět se skutečně nachází ve velmi napjatém bodu zlomu. Stačí málo, aby tady někdo jiskrou zapálil velký požár.“ Bývalý velvyslanec a externí poradce prezidenta Petra Pavla Petr Kolář otevřeně říká, že má ze současného vývoje obavu. Mluví o válce na Ukrajině, Rusku, Blízkém východě i o Spojených státech, které už podle něj nejsou stejným spojencem, jakého Evropa znala dřív. Česko podle něj zároveň stále není dostatečně připravené na situaci, kdy by se bezpečnostní hrozba stala skutečností. „Problém je v tom, že řada běžných lidí primárně řeší svou peněženku a svou současnost,“ varuje. Část společnosti podle něj dává před svobodou přednost jistotě a pohodlí a nechce slyšet o rizicích, která by tenhle klid narušila. Kolář s nadsázkou říká, že by člověk před získáním volebního průkazu mohl projít základním testem občanské způsobilosti, ale kritický je také k české politice. Demokratická opozice se podle něj místo spolupráce tříští a sama eliminuje, zatímco politici napříč tábory nedokážou ani v zásadních otázkách budovat vzájemnou důvěru. V době, kdy může být nutné se rychle shodnout na obraně a bezpečnosti země, se podle Koláře Česko příliš často jen „okopává“. Zároveň odmítá představu Petra Pavla jako skutečného lídra opozice. Prezident je podle něj konzistentní v názorech, které zastával dávno před současnými politickými střety a jeho bezpečnostní postoje vycházejí z vlastní zkušenosti. „Prezident není naivní hlupáček, je to praktik, který zažil, co to je mít i reálnou válku,“ dodává. Exdiplomat reaguje i na informace o údajné operaci, která má prostřednictvím tlaku na lidi kolem Petra Pavla oslabit prezidenta a odradit ho od další kandidatury. Sám je mezi zmiňovanými lidmi a odmítá představu, že by právě on prezidenta řídil nebo „štengroval“ proti Andreji Babišovi. „Intrika k politice patří a vždycky patřila. Ale vždycky jsem si říkal, že vyplácat patrony na slepý cíl, je přece hloupost,“ říká s tím, že podobné útoky by podle něj Pavla spíš utvrdily v tom, že další kandidatura má smysl. Mluví přitom i o postupném obnovení dialogu mezi prezidentem a premiérem, svém podílu na jejich prvních jednáních, sporu kolem Filipa Turka a SMS Petra Macinky i o tom, proč má za to, že Petr Pavel dnes druhý mandát zvažuje jinak než ještě před časem. Jak blízko je podle Petra Koláře svět širšímu konfliktu? Proč považuje pohodlí a nezájem části voličů za problém demokracie? Dokáže se česká politika v případě skutečné krize semknout? A proč je přesvědčený, že tlak na okolí Petra Pavla prezidenta od další kandidatury neodradí? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Všichni mi gratulují, je to skvělé. Ale u bráchy se vlastně neděje nic. Je to horší.“ Režisérka Pepa Lubojacki pět let natáčela svého bratra a dva bratrance žijící se závislostí, kteří žijí nebo žili na ulici. Vznikl mimořádně osobní dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který získal dvě ceny na Berlinale, Česko ho vysílá do boje o Oscara a 24. září vstupuje do kin. Úspěch filmu ale ostře kontrastuje s realitou lidí, o kterých vypráví. Původně sama ve filmu vůbec být nechtěla. Postupně ale cítila, že když zůstane schovaná za kamerou, staví se vůči svým blízkým do nerovné pozice. „Musím odhalit sebe, když odhaluji je,“ vysvětluje. Otevírá proto i vlastní rodinnou historii, zkušenost s alkoholem a stud, který ji dlouho provázel. „Je strašně únavné se za něco stydět,“ říká. Mluvit veřejně o věcech, o kterých dřív nemluvila téměř s nikým, je pro ni stále děsivé, zároveň ale i osvobozující. Během natáčení sama přestala pít a šestým rokem alkohol nepije vůbec. Na FAMU pila i každý den, ale nepřipadalo jí, že dělá něco neobvyklého, protože podobně fungovalo její okolí. „Je podle mě trošku normálnější pít než nepít,“ říká a upozorňuje, že právě normalizace alkoholu může zakrývat chvíli, kdy už člověku škodí. Silnou roli v její snaze pomoci bratrovi hrála i smrt otce, který dlouhodobě pil. „Nezachránila jsem tátu, tak teď musím udělat něco, abych zachránila bráchu,“ popisuje. Roky věřila, že když se o závislosti dozví dost a bude se dost snažit, dokáže mu pomoct. Postupně přijala, že střízlivost nelze chtít víc než samotný člověk a že pomoc musí mít hranice. „Jediné, co můžete udělat, je v tom nějak zachránit sebe,“ dodává. Bratrovi dnes pomáhá s ubytováním, zároveň upozorňuje na systémové bariéry. Ubytovny popisuje jako nedůstojné prostředí a „byznys s chudobou“, který nahrazuje chybějící sociální bydlení. Kritická je i ke zkušenostem lidí žijících na ulici se zdravotnictvím - jeden z jejích bratranců podle ní přišel o obě nohy poté, co ho nemocnice opakovaně odmítly adekvátně ošetřit. Film proto není jen příběhem závislosti, ale také rodiny kolem ní, hranic pomoci a způsobu, jakým společnost nahlíží na lidi žijící na ulici nebo se závislostí. Lubojacki připomíná, že bychom se neměli ptát jen „co je s tebou špatně“, ale především „co se ti stalo“. A přesto si uchovává víru v druhé: „Věřím, že lidé jsou dobří a že vlastně pomáhat chtějí,“ dodává. Dá se smířit s tím, že člověka, kterého milujeme, nedokážeme zachránit? Kde mají být hranice pomoci? Nakolik k životu na ulici a závislosti přispívá selhávání systému - od nedostupného bydlení po přístup zdravotnictví? A může otevřené vyprávění změnit způsob, jakým se na lidi se závislostí díváme? Poslechněte si celý rozhovor s Pepou Lubojacki.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Přišel jsem na docela velké, až terapeutické věci, které jsem si nedokázal přiznat nebo vůbec uvědomit,“ říká Lukáš Hejlík o Martinu Vymětalovi. Herec, autor Gastromapy a Listování se s marketingovým expertem a tvůrcem podcastu Středo/věk původně spojili kvůli jednoduchému experimentu: chodit po Česku, dobře jíst a cestou si povídat. Z jejich Věrozvěstů se ale postupně stal podcast hlavně o novém přátelství dvou mužů. Vymětal přitom sám popisuje, že po čtyřicítce začal nové vztahy vyhledávat vědomě: „Rozhodl jsem se, že bych chtěl do toho života dostat nové lidi.“ Při několikahodinové nebo několikadenní chůzi se podle něj člověk dostane s druhým mnohem hlouběji než během hodiny u kávy. Mluví spolu o rodičích, dětech, bývalých vztazích, mužských rolích i o tom, co si člověk nese z dětství. Hejlík si například uvědomil, že si mnohem snáz vybavuje několik vzácných zážitků s otcem než každodenní péči matky, která přitom „měla všechno na hrbu“. Zároveň přiznává, že právě otevřenost Věrozvěstů má své limity: „Občas na té hraně jsem. Vůči rodičům, vůči ženě i bývalým vztahům,“ říká. Vymětal zase mluví o vztahu s vlastním otcem, o synovi i o tom, jak se jeho pohled na vztahy a blízkost měnil s věkem. Výrazně ho proměnila také rakovina, téměř tři desetiletí v reklamě a půlroční přechod Ameriky. Na Pacifickou hřebenovku podle svých slov neodcházel hledat odpovědi, přesto se vrátil jiný. „Nešel jsem tam s žádnou otázkou, ale přišel jsem s nějakýma odpověďma,“ dodává. Dnes se snaží méně tlačit na výsledek, snáz přijímat neúspěch a do svého jednání vědomě dostávat laskavost místo síly. Hejlík naproti tomu říká, že žádnou potřebu zásadně se znovu najít nebo redefinovat nezažil. Věrozvěsti se ale stali projektem, ve kterém se mimořádně našel, přestože jeho okolí už při oznámení další aktivity reagovalo otázkou, zda opravdu potřebuje ještě jeden projekt. Neshodnou se přitom v pohledu na zemi, kterou společně procházejí. Hejlík by si přál, aby Češi byli sebevědomější, dokázali se pochválit a měli ke své zemi větší hrdost. Vymětal v Česku nachází především mírnost a bezpečí a českou mentalitu vidí střízlivěji: „Češi jsou tak spokojení, jak jsou. Ale hrdost nemáme.“ Proč může několikadenní chůze vytvořit blízkost, která jinde nevzniká? Dá se po čtyřicítce vybudovat skutečně hluboké nové přátelství? Co člověku o sobě ukáže nemoc, rozvod nebo půl roku mimo běžný život? A mají Češi vůbec důvod být na sebe hrdí? Poslechněte si celý rozhovor.

LÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová říká, že mateřství pro ni znamená unést dvě pravdy najednou: být šťastná, že může být se svými dětmi a zároveň už s nimi někdy nechtít být. Po letošních prázdninách si musela na víkend odjet „najít sama sebe zpátky“. Mluví o tom, jak těžké je vedle dětí udržet práci, vlastní prostor i partnerský vztah a odmítá představu, že by se matka měla cítit provinile za to, že má chůvu nebo se vrátí do práce dřív, než společnost považuje za správné. Vrací se i ke svému dětství a rozvodu rodičů. Sama o sobě říká, že byla „až moc rozumné dítě“, které vnímalo bolest své matky. „Já byla opravdu to dítě, ze kterého se stal trochu ten dospělák,“ vzpomíná. Když mluví o své matce Ireně Obermannové a Václavu Havlovi připomíná, že její matku veřejnost výrazně odsoudila, zatímco Havel zůstával „pánem na piedestalu“. Jeho politický a kulturní význam nezpochybňuje, zároveň ale odmítá oddělovat veřejné zásluhy člověka od toho, jak se chová ke svým nejbližším. Podobně se podle Kohoutové změnil i pohled na obtěžování žen. Sama zažila situace, kdy kolega nebo kamarád řekl něco přes čáru, ona se tomu v tu chvíli zasmála a až později si uvědomila, že jí to vlastně příjemné nebylo. Vadí jí proto otázka, proč se ženy jednoduše neohradí. „Bylo by spíš fajn, kdyby to ti chlapy neříkali, než aby se holky musely umět bránit,“ říká. K překračování hranic a zneužívání se vrací také v nové písni Chatka číslo 25. Záměrně v ní není jasně řečeno, kolik je postavám let ani zda to, co se mezi nimi odehraje, naplňuje trestný čin. Řada žen jí ale podle jejích slov řekla, že z písně měla husí kůži nebo se jim z ní udělalo zle, protože jim připomněla situace, které zažily samy nebo jejich kamarádky. „Nedá se asi dělat nic jiného než o tom mluvit,“ říká Kohoutová. Čím dál víc přemýšlí také nad tím, jestli vůbec zveřejňovat své děti na sociálních sítích. Sama už řeší nejen zakrývání jejich obličejů, ale i to, co všechno lze z fotografie dítěte dohledat - třeba školu podle batohu nebo části budovy. Nerozumí lidem, kteří děti vědomě používají ke zvýšení dosahů nebo je dlouhodobě nechávají vyrůstat před očima sledujících. Instagram je přitom zároveň její pracovní nástroj, který podle svých slov musí používat mnohem víc, než by sama chtěla. Proč podle ní mateřství stále provázejí výčitky? Co si z vlastního dětství přenesla do vztahů? Proč nestačí učit ženy, aby se uměly lépe bránit? A kde vede hranice mezi sdílením rodinného života a vystavováním dětí na sociálních sítích? I o tom je rozhovor s Berenikou Kohoutovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Andrej Babiš chce vyhrát 100:0. Není typ člověka, který by se uspokojil s vítězstvím 99:1,“ říká o současném premiérovi politický komentátor a novinář Václav Dolejší. Politiku sleduje profesně už 27 let a přiznává, že před několika lety byl „milimetr“ od odchodu z médií. Měl pocit, že se v české politice stále opakují stejné příběhy, jen s jinými jmény a zachránily ho až nové formáty, humor a podcast Vlevo dole, který spolumoderuje s Lucií Stuchlíkovou. Zároveň vidí, jak zásadně se proměnila novinařina: část veřejnosti podle něj novináři pohrdá, politici zjistili, že útoky na média fungují a samotné redakce jsou často mladší a liberálnější než zbytek společnosti. Proměnila se i politika. Kauzy, kvůli kterým by podle Dolejšího před lety politik pravděpodobně skončil, už dnes takový účinek nemají. Andrej Babiš přitom podle něj umí své koaliční partnery „vysát“ - přisvojit si jejich úspěchy a nechat jim neúspěchy. Petr Macinka se naopak během jediného roku stal politickou „superstar“. Jeho provokace podle Dolejšího fungují, byť za cenu role drzého fracka. Babišovi navíc mohou výrazní partneři vyhovovat: zaměstnávají média a vedle nich může premiér působit umírněněji. „Dnešní politika je daleko víc showbyznys, jde o ty dojmy,“ říká Dolejší. Podle něj často nerozhoduje program, ale lídr, dojem a emoce. Babišovi, Okamurovi a Macinkovi se podle něj podařilo vytvořit dojem, že Fialova vláda byla mimořádně špatná. Nešlo ale jen o marketing. „To nejzásadnější bylo, že vláda působila nekompetentně a tak trochu arogantně,“ hodnotí novinář. Petr Fiala podle něj působil jako profesor, který lidem vysvětluje, že špatně pochopili otázku, zatímco Babiš umí „vyhrnout rukávy“ a vytvořit dojem, že problém osobně řeší. Dnešní opozice tak podle Dolejšího nakonec bude muset najít člověka, který bude schopen proti Babišovi stát jeden na jednoho. Souhlasí přitom s tím, že tuto roli dnes v očích části veřejnosti spíš než opoziční lídři plní prezident Petr Pavel. Je Petr Macinka skutečně politickou hvězdou s budoucností? Proč Fialova vláda působila na část společnosti arogantně a nekompetentně? Dokáže opozice najít lídra schopného porazit Andreje Babiše? A jak se proměnila novinařina i tolerance společnosti k politickým kauzám? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Chtěla bych se zpětně hrozně obejmout,“ říká Lucie Minářová, trenérka, influencerka a mistryně republiky ve vzpírání, když se vrací k době, kdy její vztah ke sportu vypadal úplně jinak než dnes. Pohyb pro ni nebyl radostí, ale způsobem, jak kontrolovat vlastní tělo a někdy přímo trestem. Když se najedla, měla pocit, že to musí „vycvičit“, sama se sebou mluvila škaredě a stále víc se propadala do přesvědčení, že není dost. Postupně to vyústilo v bulimii, kterou zpočátku ani nevnímala jako nemoc. Připadala si, jako by objevila něco, na co ostatní ještě nepřišli: může se najíst, užít si oslavu a potom jídlo vyzvracet. Až časem pochopila, že z něčeho zdánlivě kontrolovaného se stal problém, který sama nezvládne. Navenek přitom dál studovala, měla kamarády a působila spokojeně. „Byla jsem prostě ta Lucie, co žila spokojený život,“ vzpomíná. Ani cesta ven nebyla přímočará. Bulimii podle ní na čas vystřídala jen sofistikovanější forma stejného problému - extrémní paleo strava, strach z některých potravin a přesvědčení, že vlastní hodnota souvisí s tím, jak „správně“ jí. Zhubla deset kilogramů, okolí ji chválilo, ona přitvrzovala a nakonec si dovolovala třeba jen zelenou zeleninu, protože má méně sacharidů. Při intenzivním tréninku pak na několik let přišla o menstruaci. Zlomem pro ni byl CrossFit: poprvé ji začalo víc zajímat, co její tělo dokáže, než jak vypadá. Aby byla silnější a lepší, musela mu také začít dávat dost jídla a regenerace. Právě tehdy se přitom rodila i její kariéra na internetu a Minářová dnes přiznává, že si dlouho neuvědomovala, jakou odpovědnost s sebou veřejné doporučování životního stylu nese. Dnes zvedá přes sto kilogramů, závodí ve vzpírání a ve 33 letech má pocit, že svého sportovního maxima možná ještě ani nedosáhla. Zároveň ale poprvé připouští, že další posouvání hranic nemusí být automaticky tím nejdůležitějším. Ve vzpěračské komunitě se podle svých slov necítila vždy dobře přijatá, čelila posměškům i slovním útokům a po letošním mistrovství Evropy začala přemýšlet, jestli už nechce víc pečovat o vlastní vnitřní klid. Dřív byla člověkem, který si určil cíl a udělal všechno pro jeho splnění. Teď říká, že zarputilost trochu mizí. Přesto sport opustit nechce - před pár týdny se při běhu rozbrečela radostí nad tím, že se vůbec může hýbat. Proměnil se mezitím i její vztah k sociálním sítím. Musela si znovu odpovědět na to, kdo je, co jsou její hodnoty a co chce lidem předávat, místo aby se řídila tím, co zrovna funguje na internetu. „Nejvíc stejně funguje to, když ten člověk bude dělat to, co ho baví a bude tomu věrný,“ říká. Jak snadno se může zdravý životní styl změnit v další formu kontroly? Proč ji okolí chválilo právě v době, kdy její tělo přestávalo fungovat zdravě? Jak se vyrovnává s nepřijetím části vzpěračské komunity? A má ještě potřebu dokazovat, kam až dokáže své tělo posunout? Poslechněte si celý rozhovor.