CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠A ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Tenistka Barbora Strýcová toho dokázala opravdu hodně. Byla 16. v single a 1. v double žebříčku. "Víc už to nešlo," říká pak jakoby trochu zklamaně. Její vůle a motor jít dál jsou obdivuhodné. Všechno to začalo už v dětství, kdy klidně hodiny trénovala na zdi. Už tam se ukázalo, že je ochotná pro úspěch udělat všechno. Později to bylo tedy i negativní, když nenesla dobře porážky a neúspěch. Ale to možná ke sportovci, který prostě chce na úplný vrchol, patří. Mluvili jsme taky o těžkých chvílích, kdy ve dvaceti chtěla úplně skončit a mít dítě, o dopingové kauze a o tom, proč si připadala a někdy pořád připadá "tlustá," o tom, jak se mění přístup k mladým, že ona si nemohla dovolit "se sesypat," o potřebě vyhrávat, třeba i jako trenérka. To všechno s nezaměnitelným úsměvem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ ⁠A ⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

"Babiš sedí na dvou židlích, které se pomalu od sebe rozjíždějí," vysvětluje ekonomka a publicistka Lenka Zlámalová nervozitu Andreje Babiše. Volby se hnutí ANO nepovedly a Babiš je pod tlakem jak svých voličů, tak finančních trhů. A těch se bojí nejvíc. Zároveň podle Zlámalové upadá kognitivně a dělá chyby. Chyby ale dělá i ODS, která je dalším subjektem, který je po volbách oslaben. O SPD a Motoristech už možná ani nemá cenu mluvit, míní Zlámalová. Co z toho všeho bude?

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Skutečný problém, který opravdu stojí za řeč, ten se pozná podle toho, že nemá řešení,“ říká evoluční biolog Jan Zrzavý. Podle něj lidstvo čelí hrozbě, kterou si zatím nedokáže naplno připustit. Není jí válka, klimatická krize ani umělá inteligence, ale dramatický pokles porodnosti. Zatímco přelidnění podle něj dříve či později narazí na přirozené limity, vymírání žádnou podobnou brzdu nemá. A místo náhlé katastrofy nás tak může čekat pomalé vyprazdňování měst, stárnutí společnosti a rozpad systémů, na kterých stojí naše civilizace. „To bude takové pomalé erodování všeho,“ varuje. Zrzavý je přesvědčený, že za demografickou krizí stojí i proměna samotné rodiny. Romantická láska podle něj nikdy neměla být základem manželství, které historicky plnilo především ekonomickou a společenskou funkci. „Ta naše nešťastná civilizace prostě najela na to, že manželství by mělo být v ideálním případě založené na romantické lásce,“ vysvětluje. Dnes jsme se ale od původních vazeb osvobodili, děti přestaly být nezbytností a tradiční rodina, jak ji prezentují politici, je ve skutečnosti poměrně novým vynálezem. Finanční pobídky ani štědřejší sociální stát podle něj tento vývoj nezvrátí. Naopak mohou posilovat podmínky, které k poklesu porodnosti přispěly. Další zásadní proměnu přinese umělá inteligence. Zrzavý se neobává ani tak toho, že by se stroje vymkly kontrole a zničily lidstvo, ale že lidé ztratí motivaci cokoli dělat. „Nějak si neumím představit ve světě s umělou inteligencí vůbec žádnou motivaci něco dělat,“ přiznává. Pokud za nás technologie zvládnou pracovat, tvořit i bádat, co nám vlastně zůstane? Už dnes podle něj AI umožňuje ve vědě podvádět způsobem, který bude stále obtížnější odhalit. Současně ale otevírá možnosti, které jsme si donedávna neuměli představit. Podobně jako genetické inženýrství, díky němuž bychom mohli postupně převzít kontrolu nad vlastní evolucí a upravovat budoucí generace podle svých představ. „A tohle až nastane, tak se to rozjede a nic tomu nezabrání,“ předpovídá. Přesto o sobě Zrzavý mluví jako o optimistovi. „Už je zase zajímavé si ráno pustit zprávy,“ říká s tím, že svět je mimořádně vzrušující právě proto, že se ocitáme uprostřed zásadních změn, jejichž důsledky nedokážeme předvídat. Skeptický je naopak k představě, že politici dokážou dlouhodobé problémy řešit. A otevírá i provokativní otázku, zda je správné, aby o budoucnosti země stále více rozhodovali starší voliči, kteří v ní už sami nebudou dlouho žít. Proč podle Jana Zrzavého lidstvo nedokáže zastavit propad porodnosti? Jak romantická láska proměnila rodinu a proč podle něj už není možné vrátit se zpět? Připraví nás umělá inteligence o samotný smysl života? Měli by mít senioři stejné volební právo jako mladí? A jak může vypadat svět, ve kterém si lidé budou upravovat vlastní genetickou výbavu? I o tom je rozhovor s Janem Zrzavým.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Zakázal jsem si říct, že jsem etablovaný. Cítím se jako věčný amatér a nechtěl bych, aby mi to někdo bral,“ říká režisér a scenárista Jan Prušinovský. Má za sebou Okresní přebor, Most!, Dobré ráno, Brno! a další projekty, které se staly fenomény, přesto odmítá příliš přemýšlet o vlastním úspěchu. Když se ke své tvorbě vrací, vidí spíš věci, které mohl udělat lépe. Vyrůstal v prostředí, které má dodnes hluboko pod kůží, s otcem řidičem kamionu projížděl průmyslové zóny a říká, že právě vlastní původ může být pro tvůrce výhodou: „Je dobré to ze sebe nesetřásat a nestydět se za to.“ Prušinovský mluví i o tom, jak jeho nejslavnější seriály stárnou. Zatímco Okresní přebor podle něj drží díky určité naivitě a jednoduchosti, Most! byl podle něj v něčem starý už v době svého vzniku. Zpětně by například chtěl do role Dáši obsadit trans člověka. Odmítá ale představu, že by dnes nebylo možné dělat nekorektní humor. Žádný „zákaz slova“ podle něj neexistuje, jen se humor i společnost proměňují. Sám zároveň zdůrazňuje morální odpovědnost autora: rasistická nebo vulgární postava podle něj ještě nedělá rasistické či vulgární dílo, rozhodující je, jaký postoj k ní celý příběh zaujímá. Otevřeně mluví také o České televizi. Období pod Petrem Dvořákem považuje za dobu, kdy posílení kreativních producentů umožnilo vznik různorodých projektů, zatímco dnes podle něj instituce znovu funguje spíš jako pyramida, v níž rozhoduje hlava nahoře. Sám měl v ČT připravené další projekty, s novým vedením se ale nepotkaly, a tak odešel jinam. Jeho novinkou je seriál Oddíl B z prostředí věznice. Prušinovský přiznává, že se tentokrát pustil do světa, o kterém původně nevěděl téměř nic. Při rešerších ho překvapilo, v jakém stavu české vězeňství je a říká, že vězení dnes může místo nápravy samo vytvářet další kriminalitu. Proč se Jan Prušinovský ani po letech nechce považovat za etablovaného režiséra? V čem podle něj Most! zestárl? Je dnes opravdu těžší dělat nekorektní humor? A proč ho stav českých věznic překvapil a zarmoutil? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jakmile Vladimir Putin z jakýchkoliv důvodů nebude, bude otevřená cesta minimálně k příměří a k hledání nějaké mírové dohody,“ říká politický geograf Libor Jelen. Rusko podle něj zůstává impériem drženým pohromadě hrubou silou a Putin potřebuje válku na Ukrajině i proto, aby mohl dál legitimizovat svou moc. Přesto Jelen nevěří, že by ruská společnost nebo její elity chtěly válčit navždy. Oligarchové sice na válečné ekonomice bohatnou, své peníze ale nemohou svobodně užívat a stále jsou závislí na rozmarech režimu. Putin je navíc podle Jelena pod stále větším tlakem, protože Rusko nedokáže na Ukrajině naplnit své cíle. Otevření další plnohodnotné fronty proto považuje za málo pravděpodobné, Evropa se ale musí připravit na pokračující hybridní útoky. „Jsme ve válce v kyberprostoru,“ upozorňuje. Svět se podle Jelena zároveň zásadně proměňuje a Evropa se musí smířit s tím, že už nebude jediným místem, které určuje pravidla hry. Západ by měl přestat automaticky nahlížet na svět vlastní optikou a pochopit, že třeba v Africe je válka na Ukrajině vnímána úplně jinak. Rusko se podle něj na rozdíl od západních koloniálních mocností dodnes skutečně nedekolonizovalo a imperiální myšlení je v něm systematicky udržováno. Zároveň ale varuje před představou, že evropskou civilizaci čeká nevyhnutelný zánik. Velkou část rozhovoru věnuje Jelen migraci, nacionalismu a tomu, jak snadno lze společnost rozdělovat na „my“ a „oni“. Nacionalisté podle něj mají v kampaních jednoduchou práci, protože dokážou nabídnout jasného nepřítele a rychlé řešení. Sociální sítě navíc problémy koncentrují a emoce udržují prakticky nepřetržitě. Migraci přesto Evropa podle Jelena potřebuje i kvůli dramaticky nízké porodnosti - klíčová je ale integrace a schopnost zachovat společné hodnoty. Naději vidí především v mladé generaci a v tom, že společenské myšlení se může měnit. Proč podle něj Putin potřebuje válku, aby se udržel u moci? Může se Rusko po jeho odchodu začít rozpadat? Proč jsou nacionalismus a strach z migrantů tak účinnými politickými nástroji? A opravdu Evropě hrozí úpadek, nebo se jen musí smířit s tím, že už není středem světa? Pusťte si rozhovor s Liborem Jelenem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Třikrát jsem měl za poslední dva roky fáze, kdy jsem si říkal, že budu úplně zbytečný.“ Influencer a technický guru Petr Mára se technologiemi zabývá většinu života, přesto ani on netuší, jak zásadně umělá inteligence promění svět kolem nás. „Musíš to pochopit, adaptovat se a doufat, že tu zatáčku prostě vybereme,“ říká. Podle něj už AI jako první tvrdě dopadá právě na lidi z technologického sektoru. Firmám, které dřív potřebovaly desítky programátorů, může dnes stačit zlomek původního týmu. Paradoxně tak právě lidé, kteří technologickou revoluci pomáhali vytvářet, patří mezi první, jejichž práci zásadně mění. Mára ale nevěří v budoucnost, ve které budou lidé komunikovat především se stroji. „Čím víc technologický svět bude, tím víc se lidi budou vracet k lidem,“ tvrdí. Vztahy jsou podle něj „alfa a omega fungování civilizace“ a AI je nedokáže skutečně nahradit. V rozhovoru se ale vrací i mnohem dál před dnešní AI boom. K době, kdy byl Apple okrajovou značkou, kterou v Česku téměř nikdo nepoužíval a on sám byl jedním z mála lidí, kteří jí věnovali roky života. „Nikdo ti nebude dělat deset let něco pro zábavu, aby pak možná uspěl,“ říká o cestě, která ho nakonec dostala k práci pro Apple a přednáškám po Evropě, Asii nebo Blízkém východě. Zároveň přiznává, že velkou část kariéry vůbec nevnímal jako promyšlený plán. Spíš měl štěstí, že něco, co ho fascinovalo dávno před ostatními, nakonec vyrostlo spolu s ním. Za profesním úspěchem ale byla i druhá stránka. Mára dlouhodobě bojoval se zdravotními problémy, užíval vysoké dávky kortikoidů a přitom létal po světě a vystupoval před lidmi. „Naučíš se otupit od zbytku těla, protože bys to neunesl,“ popisuje období, kdy podle něj nebyla možnost se zhroutit. Člověk musel přijít, tvářit se, že je „mistr světa“ a práci odvést. „Pak tělo doběhne a vybere si tu daň,“ vzpomíná Mára. Dnes říká, že množství stresu, kterému se tehdy vystavoval, by už znovu podstupovat nechtěl. Právě zkušenost s výkonem změnila i jeho představu o tom, co znamená uspět. Přestože si může dovolit věci, které by řada lidí za symbol úspěchu považovala, sám říká, že nikdy nezažil moment, kdy by si jednoduše řekl: dokázal jsem to. „Podle mě úspěch ve finále je situace, kdy dokážeš být sám se sebou uvnitř v klidu. Všechno ostatní je nějaký šum,“ myslí si. Peníze, dům, status nebo první třída v letadle podle něj mohou vypadat dobře zvenku, ale samy o sobě vnitřní spokojenost nepřinesou. Proč si Petr Mára myslí, že AI může jako první připravit o práci právě lidi z IT? Proč věří, že čím víc technologií kolem nás bude, tím důležitější budou skuteční lidé? Jakou cenu zaplatil za roky, kdy dokázal vypnout emoce a prostě podat výkon? A proč dnes považuje většinu tradičních symbolů úspěchu jen za „šum“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Měla jsem pocit, že když absolvuji nějaký kurz nebo chodím k psycholožce, tak mě to vyléčí. Jenže ono se to furt vrací.“ Herečka Klára Issová otevřeně mluví o tom, jak se celý život učí být k sobě méně tvrdá. Dlouho měla pocit, že když na sobě bude dost pracovat, podaří se jí některé věci jednou provždy vyřešit. Postupně ale přijala, že změna není přímá cesta. „Je to pořád dva kroky dopředu, krok dozadu. Furt je to takový taneček,“ říká.Perfekcionismus, tlak na výkon nebo potřeba kontroly se mohou vracet. Dnes se spíš učí včas poznat, kdy znovu „jede jako šroub“, zastavit se a nepovažovat každý návrat starého vzorce za selhání. Výrazný zlom přišel v období kolem covidu, které sama označuje za svou „temnou hodinku duše“. „Nebyl vztah, byl covid, nebyla práce,“ popisuje období, kdy se jí několik jistot rozpadlo najednou. Právě tehdy podle ní přestaly fungovat nástroje, na které byla celý život zvyklá. Začala proto hledat jiný způsob fungování, s větší lehkostí a menším tlakem na sebe samu. Důležitou roli v jejím životě hraje i spiritualita. Issová říká, že potřebuje věřit v něco vyššího a mít naději, protože čistě realistický pohled na svět plný válek, problémů a negativních zpráv by pro ni byl příliš beznadějný. Nechce před realitou zavírat oči, zároveň ale věří v sílu osobního příkladu. Mluví také o vztazích a o tom, co si do nich člověk přináší z rodiny. Zpětně přemýšlí o rozvodu rodičů, o svém vztahu k otci i o tom, že ve vlastních partnerstvích někdy zůstávala v nefunkčních situacích déle, než bylo zdravé. „Vydržíte v něčem, co nefunguje, déle, protože to prostě držíte a chcete, aby to fungovalo,” vysvětluje. Dnes se naučila být sama a samotu dokonce potřebuje. „Umím být hodně sama a je mi v tom velice dobře,“ říká, zároveň ale připouští, že jí blízkost druhého člověka někdy chybí. Její představa partnerství už proto nevypadá jako dřív a dodává, že pokud by s partnerem žili pod jednou střechou, na jedné věci by chtěla trvat: „Můžeme bydlet ve stejném bytě, ale chtěla bych mít svoji ložnici.“ Téma vztahových vzorců se promítá i do její nové role ve filmu Divočina, kde ztvárňuje ženu poznamenanou vztahem k otci i agresivním partnerem. Po třiceti letech herectví zároveň sama hledá cestu od přehnané přípravy a kontroly k větší lehkosti a „nevinnosti“. Co se Klára Issová naučila o vlastní potřebě kontroly a perfekcionismu? Co jí ukázalo období, kdy se jí několik životních jistot rozpadlo najednou? Jak se změnila její představa lásky, samoty a partnerství? A proč se po třiceti letech herectví znovu učí věci pouštět? Pusťte si rozhovor s Klárou Issovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 71 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Bylo to nejdelších pět minut mého života.“ Zpěvačka a skladatelka Lenka Filipová alias Lenny vzpomíná na chvíli, kdy její maminku, známou zpěvačku, našli doma po vážném zdravotním kolapsu. Sama byla zrovna za Prahou a věděla, že jako jedna z mála má klíče. Když se k ní muzikanti nemohli dostat, řekla blízkým, ať vyrazí dveře nebo okno, hlavně aby se dostali dovnitř. Cestou zpátky jí hlavou běželo, že ještě den předtím s mámou mluvila a že není možné, aby tu najednou nebyla. Později se ukázalo, že jí prasklo aneuryzma a následně spadla ze schodů. „Jakýkoliv doktor vám řekne, že to byl zázrak, že ta máma přežila,“ říká Lenny a období, které následovalo, označuje za nejnáročnější týdny svého života. Poprvé o celé zkušenosti mluví takhle otevřeně. Popisuje, jak se najednou starala o člověka, o kterého se celý život sama opírala a jak jí tahle zkušenost změnila pohled na rodinu i čas. Když její máma letos slavila narozeniny, dostala od dcery velkou jedničku - jako symbol prvního roku druhého života. „Jakmile máte takovou druhou šanci na život s tím člověkem, některé věci počkají,“ říká Lenny. Vyrůstala v hudební rodině a od rodičů si podle svých slov odnesla disciplínu, preciznost i důraz na to dotahovat věci do konce. Zároveň ale říká, že si chtěla jet vlastní cestu a být sama za sebe - i proto se od začátku snažila budovat kariéru po svém. Dnes vydává novou desku Good Omens na vlastním labelu a otevřeně popisuje i tvrdost hudebního průmyslu. U svého hitu Hello zpětně vidí jako zásadní problém, že české vydavatelství nemělo žádnou strategii pro zahraničí a nedokázalo dostatečně propojit úspěšnou píseň s její tváří. Přístup labelů přirovnává ke žvýkačce: dokud máte chuť, žvýkají vás a pak vás vyplivnou. Ještě větší tlak ale dnes podle ní přichází ze sociálních sítí. Možnost, že se člověku během jednoho dne změní život, vnímá jako obrovskou svobodu, zároveň ale říká, že tvorba obsahu ji několikrát dostala „až do depresivního stavu“, kdy byla natolik demotivovaná, že přestávala psát hudbu. Pomáhá jí proto vracet se k jednoduchému pravidlu: hudebníci mají dělat hudbu. Do toho všeho vstupuje i umělá inteligence, kterou Lenny používá jako pragmatického rádce, ale odmítá ji pustit do samotné tvorby. Právě tam si nastavila hranici, protože nechce jako kreativní člověk pracovat s nástrojem, který jí nabízí další melodie na základě už existující hudby. Stejně ambivalentně mluví o slávě, sociálních sítích i zájmu médií o soukromí. Bulvár podle ní dokáže sledovat i změny jejího těla a spekulovat o těhotenství, ona sama se ale snaží držet osobní život stranou a připomíná přístup své mámy: čím víc soukromí člověk uchová, tím lépe se mu v něm možná žije. Jak zpěvačka vzpomíná na chvíle, kdy její máma bojovala o život? Co jí vyrůstání se slavnou matkou dalo a proč si přesto potřebovala vyšlapat vlastní cestu? Proč ji tlak sociálních sítí dokázal odříznout od samotné hudby? A kde má jako muzikantka hranici při používání umělé inteligence? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 48 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nepomáhám, protože chci, ale protože můžu. Když můžeme, tak musíme.“ Matouš Bláha přijel na ukrajinskou hranici 25. února 2022. Nejdřív pomáhal organizovat odvoz lidí do bezpečí, začátkem března už vozili humanitární pomoc přímo na Ukrajinu. Dnes vede Koridor UA, který tam posílá desítky kamionů ročně. Před několika týdny navíc jejich sklad zasáhl ruský dron, zničil ho a s ním i část zásob. Koridor ho teď obnovuje. „Nikdo asi nedoufal, že to bude takhle dlouhé,“ říká o válce, která podle něj ještě dlouho neskončí. Začátky si pamatuje téměř den po dni. Po osvobození Buči a Irpině viděl cestou do Kyjeva spálenou techniku a místa, která do té doby znal jen ze záběrů. „Najednou jsme vlastně viděli nějaké vítězství,“ vzpomíná. Zároveň si uvědomil, že strach je naprosto reálný a oprávněný a že po tom, co viděl, už nechce uhnout. Válka změnila i jeho vztah k násilí. Před ní by se označil za pacifistu, dnes říká: „Před válkou bych asi nešel. V tuhle chvíli bych už asi Česko bránit šel.“ Podobně ostře mluví o únavě z války doma: lidé přímo na Ukrajině podle něj právo na apatii mají, ale my v Česku nemáme právo nějakým způsobem být unavení. Právě zkušenost z Ukrajiny mu podle něj ukázala, že někdy nenásilné prostředky jednoduše nestačí. V Mykolajivu zažívají deset i patnáct poplachů denně, v Chersonu je pak podle Bláhy ve vzduchu neustále dvacet až třicet létajících objektů a lidé přesto zůstávají. Někteří nemohou odejít, jiní nechtějí. Život v neustálém ohrožení se podle něj postupně stává něčím, co lidé vytěsní, aby vůbec mohli dál fungovat. Koridor UA vozí jídlo, zdravotnické vybavení, vyřazená okna i sítě používané jako ochrana proti dronům. Pomáhá také nemocnicím, útulkům a dětem, na jejichž psychologickou podporu český stát podle Bláhy zrušil grant. Zároveň varuje, že válka nemusí zůstat jen ukrajinským problémem: „Už jsme v podstatě v ostré fázi nějakého testování naší reakce,“ říká o ruském přístupu k Evropě a NATO. Co s člověkem udělají roky pravidelných cest do války? Jak se dá zvyknout na život pod neustálou hrozbou dronů? Proč Matouš Bláha říká, že Češi nemají právo být válkou unavení? A jak reálné podle něj je, že se jednou budeme muset bránit i my? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Naděje neexistuje. Mít naděje je nezralý přístup. Musíte vidět realitu.“ Novinář, komentátor a publicista Alexandr Mitrofanov přichází s knihou Doba pitomců, jejíž prvotní podnět vznikl už před lety při jeho předchozím rozhovoru v tomto podcastu. Pitomcem přitom nemyslí člověka bez inteligence. Podle definice, se kterou pracuje, má takový člověk informace potřebné k rozumnému úsudku, ale přesto jedná proti logice, etice i vlastnímu zájmu - a často reaguje agresivně, když někdo jeho pohled zpochybní. Mitrofanov říká, že se s podobnými lidmi patnáct let snažil vést dialog. Dnes už v jeho smysl nevěří. Jeho pohled na současnou společnost je mimořádně skeptický. Mluví o „studené občanské válce“, uplynulých pětatřicet let považuje za výjimečně šťastné období, které se podle něj „vylomilo z dějin“ - a teď se poměry vracejí k tomu, co považuje za jejich běžný průběh. Současnou českou vládu označuje za „lůzovládu, která připravuje kapitulaci před Ruskem“, demokratickou opozici považuje za slabou a příliš zaměstnanou vlastními stranickými zájmy. Přesto říká, že lidé, kteří s vývojem nesouhlasí, mají dělat to, co umějí. „Já je taky neopouštím, nikam jsem se neschoval,“ dodává. Nejtemnější je Mitrofanov ve chvíli, kdy přijde řeč na Rusko. Očekává, že se Moskva pokusí otestovat soudržnost NATO, a je přesvědčený, že k ovládnutí země, jako je Česko, nepotřebuje ruské tanky. „Dveře se otevřou samy,“ říká. Pokud by se ruský vliv skutečně prosadil, pro jeho odpůrce podle něj připadají v úvahu dvě možnosti: „V lepším případě emigrace, v horším případě smrt.“ Podle něj je místo uklidňování potřeba dívat se na realitu a připravit se na to, co může přijít. Proč se Mitrofanov definitivně vzdal snahy přesvědčovat lidi, se kterými nesouhlasí? Proč považuje dnešní situaci v Česku za začátek „nové normalizace“? Opravdu podle něj Rusko zkusí otestovat článek 5 NATO? A jak se žije člověku, který říká, že žádnou naději nepotřebuje a chce být hlavně „psychologicky ozbrojený“? Pusťte si celý rozhovor.