CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Radši budeme autentické, než abychom někoho vychovávaly,“ říkají Markéta Lukášková a Lucie Petráková z podcastu Chumelenice. Zdůrazňují, že nejsou politické komentátorky ani arbitři správných názorů, přesto se ve svém podcastu nevyhýbají tématům, která společnost rozdělují. Jejich otevřenost ale přináší i silné reakce. Popisují hejty, ostré komentáře i momenty, kdy se jejich obsah dostává mimo jejich vlastní bublinu. „Když vidím naštvané komentáře, je to vlastně potvrzení, že to dělám dobře,“ říká Lukášková. Petráková ale dodává, že jim vždycky bude vadit jakákoliv diskriminace, ale bohužel musí takové projevy často „přehazovat vidlemi“. Autorky podcastu zároveň přiznávají, že jejich styl bývá občas vyhrocenější - někdy se „rozpinďouří“ a ženou věci do extrému, což někteří posluchači neberou zrovna lehce. Rozhovor se ale dotýká i proměny vztahů mezi muži a ženami. Ženy jsou dnes podle Lukáškové a Petrákové dnes často samostatnější a „už nepotřebují muže k zajištění“, zatímco část mužů hledá svou roli. „Každá skupina chce něco jiného a jde to úplně mimo sebe,“ popisují současnou dynamiku. Do toho podle nich vstupuje i fenomén manosféry a obsahu, který formuje pohled mladých kluků na ženy a vztahy. Popisují obavy z toho, jak snadno se mohou dospívající dostat k jednoduchým návodům na „to, jak být chlap“, které často staví ženy do nepřátelské role. I to podle nich prohlubuje napětí mezi pohlavími a přispívá k tomu, že se obě strany čím dál víc míjejí. Zároveň ale zdůrazňují, že jejich kritika nemíří na všechny muže. Samy mají ve svém okolí takové, kteří se chovají férově - zároveň ale dodávají, že zkušenosti mnoha žen ukazují i opačnou realitu. Vedle toho všeho se vrací i k dopadům svého podcastu. Popisují situace, kdy za nimi přicházejí ženy s tím, že díky jejich sdílení našly odvahu něco změnit nebo „říct, že už takhle ne“. „To jsou ty momenty, kdy si říkáme, že to má smysl,“ dodávají. Jak moc autenticita pomáhá a kdy naopak prohlubuje konflikty? Kdo dnes formuje představy mladých lidí o vztazích? A proč má někdy největší dopad „pokec dvou kamarádek“? Pusťte si rozhovor s autorkami podcastu Chumelenice.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Chtěl jsem být nejlepší houslista na světě a to chci být konec konců stále,“ říká Pavel Šporcl, který se postupně stal jednou z nejviditelnějších tváří klasické hudby v Česku - a zároveň jejím narušitelem. Mluví o tom, jak ho ovlivnila Amerika, kde si „sáhl na dno“, vydělával si hraním v metru a učil se svobodě myšlení, ale i o tom, proč se po návratu rozhodl změnit způsob, jakým se klasická hudba prezentuje. „Začal jsem si uvědomovat, že je škoda, že na klasickou hudbu chodí určité publikum,“ říká a vysvětluje, proč odložil frak, vzal si šátek a snaží se oslovit i ty, kteří by na koncert jinak nepřišli. Vedle osobního příběhu ale v rozhovoru silně zaznívá i jeho pohled na stav kultury a politiky. „Škrtlo se hodně peněz na živé umění,“ říká a varuje, že některé projekty nebo festivaly kvůli tomu nemusí přežít. Popisuje, jak se kultura plánuje roky dopředu a že není jako „rohlík na krámu“. Zároveň ale zdůrazňuje, že sám nikdy nečekal s nataženou rukou: mluví o tom, že jako nezávislý umělec si na svou práci musí vydělat a že velkou část energie věnuje shánění partnerů a financování vlastních projektů. Přesto kriticky mluví o tom, jak někteří politici ke kultuře přistupují: „Ta arogantnost, ta nekompetence… já nic takového nevidím, že by někdo za tu kulturu opravdu kopal.“ Zároveň ale odmítá jednoduché dělení a zdůrazňuje i respekt k výsledkům voleb. „Volby byly nedávno a nějak dopadly. Respektuji to, jsem demokrat,“ říká a vysvětluje, proč sice se současnou situací nesouhlasí, ale zároveň nevnímá prostor pro radikální střety. Připomíná i vlastní zkušenost z covidu, kdy se aktivně zapojil do jednání s vládou a snažil se prosadit návrat živé kultury. Osobní rovinu doplňuje i téma rodiny a tlaku jména - mluví o svých dcerách, o tom, jak těžké je vyrůstat v uměleckém prostředí i o tom, jak ho formovala přísná, ale podle něj správně nastavená výchova. „Byl jsem normální kluk,“ říká o dětství, kdy raději běhal venku než cvičil, ale zároveň postupně našel vlastní vztah k hudbě a ambici být co nejlepší. Celým rozhovorem se pak prolíná jeho přesvědčení, že kultura není nadstavba, ale základ. „Bez umění se nedá žít,“ říká a dodává, že právě kultura je to, co z nás dělá lidi. Jak moc je dnes kultura závislá na politice? Co by se stalo, kdyby se přestala podporovat úplně? A může klasická hudba přežít bez proměny, kterou Šporcl prosazuje? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Pojedu, dokud nezjistím, že už to nejde,“ říká Helena Vondráčková, když mluví o své kariéře, která trvá desítky let a stále nekončí. Připravuje velký koncert k osmdesátinám v pražské O2 areně a přiznává, že „není návratu“ - lístky už jsou prodané a tlak podle jejích slov člověka motivuje, aby něco dělal. Stále koncertuje, plánuje nové písně a překvapuje ji, kolik mladých lidí zná její hity zpaměti. „Viděla jsem, jak zpívají a umí moje texty,“ říká o vystoupení, které ji dojalo. Mluví o tom, že ji drží v kondici neustálá aktivita a optimismus. „Neusnout na vavřínech, nesedět u televize v bačkorách,“ popisuje svůj přístup k životu, ve kterém hraje roli sport, práce i péče o sebe. Zároveň přiznává, že je neposedný člověk, který neumí zastavit a s nadsázkou dodává, že ADHD je její značka. Vzpomíná na dětství plné sportu a hudby, na otce, který v ní rozpoznal talent, i na moment, kdy vyhrála soutěž Hledáme nové zpěváky a odstartovala kariéru, která ji zavedla na světová pódia. Otevřeně mluví i o věcech, které se nepovedly. O nenaplněném přání mít děti říká: „Nikdy člověk nemůže mít všechno,“ tvrdí a připomíná slova Heleny Růžičkové, že jejím úkolem je zpívat. Přiznává také složitý vztah s bratrem, který se rozpadl kvůli jejímu manželství a dodává, že i po letech má „napřaženou ruku“, i když některé věci se zapomínají těžko. Vrací se i k minulosti poznamenané režimem, který jí podle jejích slov znemožnil větší zahraniční kariéru. „Byla to arogance vůči té nabídce,“ popisuje zmařené turné v Kanadě. Mluví ale i o obviněních, která se s ní táhla roky - od fám o vztahu s Lubomírem Štrougalem až po tvrzení, že podepsala Antichartu, což označuje za lež, kterou nakonec vyvrátil soud. Zároveň odmítá spojování s politikou a říká, že jejím úkolem vždy bylo zpívat a držet se stranou. A dnes si Vondráčková přeje jediné - aby po ní zůstal hudební odkaz a aby si ji lidé pamatovali jako férového člověka. „Snažím se nikdy nikomu neublížit,“ dodává. Co ji žene dál i po desítkách let na scéně? Jak se vyrovnává s křivdami minulosti a proč se stále vyhýbá politice? A co by ji skutečně přimělo přestat? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Spojené státy sice vnímáme jako našeho spojence, ale jako mnohem méně spolehlivého spojence,“ říká odborník na mezinárodní bezpečnost Michal Smetana, když popisuje, jak se podle něj proměnila role Ameriky v posledních měsících. Mluví o tom, že zažíváme nejhlubší krizi transatlantických vztahů od založení NATO v roce 1949 a že důvěra v americké závazky napříč aliančními státy dramaticky klesla a dál klesá. Do rozhovoru vstupuje i válka s Íránem, kterou označuje za naprostý strategický debakl a selhání epických rozměrů. Připomíná přitom Vietnam, Irák i Afghánistán jako konflikty, ve kterých Spojené státy dokázaly vyhrávat bitvy, ale prohrát strategicky. Smetana zároveň odmítá argumenty, že útoky zastavily íránský jaderný program. „Nemáme žádnou evidenci, že by Irán nebyl schopen svůj jaderný program obnovit,“ upozorňuje a dodává, že naopak se výrazně zvýšila jeho motivace pro získání jaderné zbraně. Kritizuje i představu, že by vojenský tlak vedl ke změně režimu. „To už není seriózní analýza, to je prostě jenom roztleskávání,” dodává. Odborník mluví také o tom, jak Donald Trump pracuje s hrozbami: vykazuje vzorec velmi silných výhrůžek, které následně neplní, čímž podle něj oslabuje důvěryhodnost Spojených států. A Smetana nešetří ani jeho schopnosti: „Donald Trump není kompetentní vykonávat úřad prezidenta. Oblasti zahraniční politiky absolutně nerozumí,“ hodnotí analytik. Do širšího obrazu patří i dopady na Evropu a Ukrajinu. „Je naprosto jasné, že administrativa Donalda Trumpa nebere Ukrajinu jako prioritu,“ říká Smetana a upozorňuje, že konflikt posílil Rusko – ekonomicky, politicky i strategicky. „Pokud někdo z tohoto konfliktu skutečně benefitoval, tak je to Rusko,“ dodává. Evropa se podle něj musí připravit na scénář, kdy se na Spojené státy nebude moci plně spolehnout. „Musíme pracovat s realistickou variantou, že americké závazky jsou oslabeny,“ varuje. Jak moc je dnes NATO funkční aliance? Je Donald Trump skutečně nepředvídatelný, nebo jen důsledný ve své logice? Může konflikt s Íránem ještě eskalovat – a kdo z něj ve skutečnosti těží? A je Evropa připravená na svět, ve kterém se na USA nemůže spoléhat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠

„Historicky nejsme země, která má velký kapitál společenské důvěry,“ říká ekonom a autor podcastu Odemčeno Miroslav Zámečník, když se vrací k devadesátým létům a k tomu, proč dnes v Česku přetrvává nedůvěra i pocit nespravedlnosti. V rozhovoru popisuje, jak se podcenil význam institucí a jak to umožnilo strašně rychlou koncentraci kapitálu do rukou malého počtu lidí. Zároveň ale připomíná, že země je v mnoha ohledech velmi dobrá, úspěšná a ve které se hezky žije. Jen některé důsledky dřívějších rozhodnutí se propisují do dnešní politiky i nálady ve společnosti. Mluví o rozdílu mezi lidovým kapitalismem, kde každý jeden člověk má podíl, a tím, co vzniklo u nás, kde velká část bohatství zůstala koncentrovaná. Popisuje, proč „jsme spořiví, ale ne úplně šikovně spořivý“ i to, že Česku chybí hluboký kapitálový trh a kultura, která by víc oceňovala podnikání. „Průša by měl mít pomník,“ dává příklad jiného typu úspěchu českého podnikatele s 3D tiskárnami. Rozhovor ale postupně míří i k současnosti - k drahému bydlení, vylidňování regionů i k tomu, jak by se společnost mohla proměnit. A také k nejistotě, která přichází zvenčí. „My zažíváme dost zvláštní dobu. Mír a prosperita skončily,“ říká Zámečník a varuje, že Evropa ani Česko nejsou na možný konflikt připravené. „To není intelektuální odpověď, to je emocionální odpověď,“ dodává k často skloňovanému „chceme mír“. Zámečník v rozhovoru, který byl natáčen před ujednáním o příměří mezi USA a Íránem, mluví i o tom, jak by společnost reagovala na skutečnou krizi - třeba prudké zdražení ropy nebo její nedostatek. „Emocema nevyřešíte žádný problém,“ říká a popisuje, že by bylo nutné hledat racionální a spravedlivá řešení, i když by byla nepopulární. A připouští, že klíčová otázka zní, jestli by to zvládla i česká politika. „Je česká politika schopná dát některé věci před závorku a táhnout za jeden provaz?“ ptá se. Jak moc nás dodnes formují devadesátky? Proč jsme „spořiví, ale ne šikovně“? A dokáže se česká společnost semknout ve chvíli skutečné krize? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Já jsem takový self-promotér,“ říká influencerka a podnikatelka Agáta Hanychová, když popisuje, jak si před lety vědomě nastavila vlastní cestu - jinou než ostatní. „V roce 2005 jsem si vlastně vymyslela, abych nezapadla,“ vypráví o době, která následovala poté, co se stala vícemiss České republiky. Od té doby je nepřetržitě ve veřejném prostoru, kde se její jméno stalo zároveň produktem, skrze který si vydělává. A přiznává, že na začátku šla i přes hranu. „Opravdu cíleně jsem vymýšlela, aby v těch novinách byla. Že to bude skvělý, když to bude postavené na průserech,“ říká influencerka a přiznává, že kdyby nebyla známá, byla by dozajista nešťastná. Dnes mluví ale i o jiné motivaci. O vztahu k lidem, kteří ji sledují na sociálních sítích, o potřebě sdílení i o tom, jak se její práce proměnila. „Mám to i jako terapii. Fakt mě to naplňuje,“ popisuje, jak se svými sledujícími sdílí všelijaké životní peripetie. Přesto podle ní zůstává otázka, kterou si klade sama: „Nevím, proč ty lidi tak zajímám už takhle dlouho.“ Do rozhovoru vstupuje i její dětství formované „tvrdým režimem“ i prostředím, kde byl showbusiness přirozenou součástí života. „Už jsem se narodilo do toho, že před barákem byly paparazzi,“ říká Hanychová. Mluví o své matce Veronice Žilkové, o výchově, která ji naučila pracovat od dětství, ale i o vzorcích, které si nese. „Ty partnerské vztahy nám nevyšly ani jedné,“ tvrdí influencerka s tím, že jako každá žena měla ideál, že nebude nikdy rozvedená. Rozhovor se dotýká i jejích vztahů, které byly veřejné a často prý bolestivé. Hanychová popisuje vlastní selhání, snahu „uzavřít kruh“ i potřebu dát dětem jiný příklad. „Ukazuju svým dcerám, že se to dá vlastně napravit,“ říká o návratu k současnému partnerovi Miroslavu Dopitovi. Silně se vrací i k tématu mateřství, které sama zdůrazňuje jako klíčovou identitu. A zároveň přiznává změnu postoje k tomu, co ze svého života sdílet. „Za mě děti na Instagram nepatří. Vlastně se mi dělá špatně, proč jsem tohle dělala,“ říká otevřeně o vlastní minulosti na sociálních sítích s tím, že k tomu přispěli i otcové jejích dětí, kteří se s Hanychovou právě kvůli zobrazování dětí na internetu soudili. V rozhovoru dojde i na téma konce společného podcastu s Ornellou Koktovou, který patřil k nejúspěšnějším v Česku. „Nemám ráda zradu,“ říká o momentu, kdy se jejich spolupráce rozpadla. Zároveň ale přiznává, že jí to přineslo i úlevu a větší svobodu, protože podcast dvou žen je podle ní dlouhodobě jen těžko udržitelný. Co všechno je ještě autenticita a co už strategie? Kde končí sdílení a začíná byznys? A je možné žít veřejný život tak, aby nepoškodil ten soukromý? Poslechněte si celý rozhovor s Agátou Hanychovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Život je bohatý a není jenom o tom, že prodlužuju za každou cenu věk dožití,“ říká ekonomický novinář a bývalý šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek v momentě, kdy přichází do studia přímo z první chemoterapie a mluví o nemoci, která mu dramaticky mění životní perspektivu. Popisuje, jak se mu úplně mění mapa života a kalendář, který byl ještě nedávno plný plánů - on v něm dnes pomalu gumuje a nechává ho plnit jen lékaři. Přesto se nehroutí. „Beru to tak, jak to prostě je. Zatím to docela jde,“ říká o nemoci, kterou nevnímá jako diagnózu, ale jako „překážku, kterou musí člověk přeskočit“. Otevřeně mluví i o tom, že teď nebojuje jenom za sebe, ale i za děti - včetně dalšího, které se má brzy narodit. Do osobní roviny se v rozhovoru neustále vrací i jeho profesní příběh novináře - od devadesátých let, kdy bylo najednou všechno na světě možné, přes éru nejsvobodnější české žurnalistiky až po dnešek, kdy jsou média „dobrá převodová páka vlivu“. Šimůnek mluví o vzniku českého Forbesu i o tom, proč vsadil na téma byznysu, inspirací a optimismu. Jeho motivací bylo ukázat, že Češi žijí v zemi, kde jsou i zajímaví lidé, kteří něco budují a nic nekradou. Zároveň ale odmítá, že by šlo o naivitu: „To, že se díváme na svět růžovými brýlemi, neznamená, že jsme debilové,“ dodává. Otevřeně popisuje i konec ve Forbesu a vlastnost, ve které má pocit, že chybuje. „Jsem extrémně naivní až blbej,“ říká o tom, jak věřil lidem, kteří se nakonec zachovali jinak, než čekal. Rok, kdy nemohl pracovat, pro něj byl paralyzující, ale zároveň ho přeformátoval: „Každou věc člověk musí prožít na dřeň. Teprve potom ví, co dělal blbě.“ Přesto v něm nezůstává hořkost. „Vycházím z toho, že lidi jsou hodný,“ dodává i po třiceti letech v byznysu. Rozhovor se dotýká i českého vztahu k úspěchu, který podle něj není tak negativní, jak se často říká: „Já tomu vůbec nevěřím. Úspěch není žádný podvod a má lidi inspirovat,“ myslí si novinář. Zpochybňuje představu závistivé společnosti a tvrdí, že právě zkušenost devadesátých let v Česku vytvořila silný podnikatelský hlad. Jak člověku nemoc změní pohled na vlastní život i práci? Proč Šimůnek vědomě „přifukoval“ optimismus ve Forbesu a kde jsou jeho limity? A jak si i po osobním i profesním otřesu udržet víru, že „lidé jsou hodní“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nemyslete si, že si sednete k mikrofonu a bude vám patřit svět,“ říká novinář Jan Pokorný, který strávil v Českém rozhlase víc než čtyři dekády a zažil jeho proměny od 80. let až po dnešní dobu. Vzpomíná na „pekelnou zodpovědnost“, kdy rádio vysílá 24 hodin denně a člověk kvůli němu nespí, i na své začátky, kdy se učil psát pro rádio - stručně, přesně a bez zbytečností. Právě tahle zkušenost ho podle vlastních slov provází dodnes. Do rozhovoru ale vstupuje i současnost, ve které podle něj novináři čelí nejistotě i tlaku. „Já pořád ještě nevím, o co jde, tak ať už nám to řeknou,“ říká bývalý ředitel Zpravodajství Českého rozhlasu k debatě o financování veřejnoprávních médií a kritizuje způsob, jakým se o ní mluví. Zmiňuje i výroky Tomia Okamury a nejistotu, kterou podobná komunikace vytváří: „vypouštějí balónky“ a redakce pak nevědí, co bude dál. Vadí mu, že chybí jasné vysvětlení i silná profesní organizace, která by novináře zastoupila, nejen když dochází ke slovním útokům na média. „Ta naše práce je založená na důvěře,“ dodává a upozorňuje, že její narušování má konkrétní dopady, třeba i na to, kdo je dnes ochotný do redakcí vůbec nastoupit. Pokorný se vrací i do minulosti - k vysílání za komunismu, kde existovaly „ostrůvky pozitivní deviace“ i k okamžikům, které ho samotného poznamenaly. Dodnes nechápe, proč Miloš Zeman v živém vysílání použil vulgarismy. „Do dneška jsem to nepochopil, proč to udělal,“ říká o rozhovoru z roku 2014, kde se exprezident vyjadřoval k aktivitám kapely Pussy Riot. Novinář popisuje, že se tehdy cítil jako „kanalizátor myšlenek vulgarismu Miloše Zemana“. Zároveň ale zdůrazňuje, že svobodnou žurnalistiku se naučil až po roce 1989 a že právě pravidla a kodex jsou tím, co ji drží pohromadě. „Svoboda bez pravidel je na prd,“ říká. Velká část rozhovoru se točí kolem toho, co je dnes ještě novinářská práce a kde už začíná její deformace. Pokorný odmítá „mechanistické vyvažování“ názorů a varuje před tím, aby média dávala prostor lidem jen proto, že si něco myslí. „Mě zajímá, na základě čeho si to myslí,“ říká a dodává, že bez opory v datech a faktech se debata rozpadá. Přesto zůstává opatrným optimistou - věří v „genius loci“ rozhlasu i v to, že v krizových situacích má rádio nezastupitelnou roli. Jak se mění novinářská práce a její vnímání? Kde hledat vysvětlení, proč politici tak tlačí na veřejnoprávní média? A proč podle něj chybí novinářům společný hlas? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Konspirační teorie jsou perfektní nástroj pro prodání příběhů, kdo je záporák a kdo je klaďas,“ říká expert na vyhledávání nesmyslů Patrik Kořenář, když popisuje, proč tak snadno podléháme jednoduchým vysvětlením složitého světa. V rozhovoru rozebírá svět kolem Jeffreyho Epsteina, QAnonu i Pizzagate a opakovaně se vrací k tomu, jak silná je naše potřeba vidět jasný příběh dobra a zla. „Ze základních vlastností konspiračních teorií je boj dobra a zla. A vždycky zlí jsou ti ‚oni‘ a my je musíme porazit,“ vysvětluje. Kořenář přitom zdůrazňuje, že realita je často mnohem méně uspokojivá - a možná i nepříjemnější. „Není tam žádná centrální světovláda. Jsou tam zájmy jednotlivců, společností a států, který se prolínají,“ říká například o Epstein Files. A právě to podle něj vytváří prostor pro deziluzi: „To, co nám dokumenty odhalily, je, že ti ‚hrdinové‘ byli ve skutečnosti záporáci. To je taková největší deziluze.“ V rozhovoru se vrací i k tomu, proč lidé raději věří složitým konstrukcím než banálním vysvětlením a ukazuje na konkrétních příkladech, jak vznikají celé příběhy - třeba kolem slov jako je „pizza“ v tzv. Pizzagate. „Když dáte pryč ten konspirativní mindset, tak dojdete k šokujícímu zjištění, že ty lidi si to možná psali o pizze. Protože jsou to také lidi,“ vyvrací Kořenář, že se mohlo jednat o pojem, který měl kryt zneužívání. Zároveň ale varuje, že tím skutečné zločiny nezmizí. Právě v tom podle něj spočívá jedno z největších nebezpečí - že fascinace konspiračními teoriemi odvádí pozornost od reality. Rozhovor ale míří i do současnosti - k tomu, jak se podobné příběhy propsaly do politiky. Kořenář mluví o roli Donalda Trumpa, který podle něj sám brzdil zveřejnění Epstein Files, i o tom, jak se jazyk konspiračních teorií dostává do veřejného prostoru. Ukazuje přitom, že nejde jen o americký problém, ale o způsob uvažování, který se snadno přelévá i do českého prostředí. Popisuje, jak se globální narativy o „deep state“ nebo skrytém řízení světa postupně překládají do domácí politiky a stávají se součástí běžného slovníku. I v Česku se podle něj objevují politici, kteří tenhle jazyk přebírají - ať už vědomě, nebo proto, že rezonuje s publikem, které ho už zná z internetu a sociálních sítí. Výsledkem je zjednodušený obraz reality, ve kterém je vždy jasně dané, kdo je viník a kdo zachránce. Jak poznat, kdy už nejde o hledání pravdy, ale o víru v příběh? Proč nás přitahují vysvětlení, která dávají jednoduché odpovědi, ale míjejí realitu? Co se stane, když se jazyk konspiračních teorií stane součástí politiky i u nás? A jak se z Kořenáře, který sám věřil konspiračním teoriím, stal někdo, kdo je vyvrací? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Čtvrt milionu lidí na jednom místě? To není věc, kterou by šlo pominout,“ říká podnikatel a podcaster Jan Dobrovský o demonstraci na Letné, která proběhla pár dní před natáčením rozhovoru. Mluví o ní jako o silném politickém i společenském signálu, který podle něj přesahuje samotné účastníky. „To není jen o těch, kteří tam přišli. Lze počítat třeba s milionem dalších lidí, kteří jsou naladěni na stejný vlně,“ dodává. Rozhovor se ale vrací i k tomu, co se v české politice děje dlouhodobě. Dobrovský mluví o vládě, která podle něj pracuje s chaosem, kulturními válkami i demagogií. A především o roli Andreje Babiše. „On potřebuje někoho na špinovou práci, kdo bude dělat prasárny,“ říká o jeho koaličních partnerech. Zároveň opakuje, že nese odpovědnost za celou koalici a že způsob, jakým ji vede, není náhoda. A připomíná i jeho vlastní rozhodování a kauzu Čapí hnízdo: „Kdyby Babiš nebyl kognitivně postižený, věděl by, že kdyby se před soud postavil, má to za sebou,“ dodává k nedávnému nevydání premiéra k trestnímu stíhání.Dobrovský také konstatuje, že v jeho politice není žádný koncept. „Ta hlava je prázdná a přichází do ní jenom transakční impulzy, trošku jako u Donalda Trumpa,“ myslí si podcaster. Současný vývoj přitom přirovnává k Orbánově učebnici převzetí moci - debata o koncesionářských poplatcích je podle něj jen jednou z vrstev dění. „Poplatky jsou jenom kouřová clona. Ve skutečnosti jde o to, jak televizi ovládnout,“ říká otevřeně o současném boji o financování veřejnoprávních médií. Dobrovský zároveň odmítá představu, že by řešením současného stavu mohla být spolupráce části opozice s Andrejem Babišem. Takový scénář označuje za „sebevražednou misi“, která by podle něj nic nevyřešila. Místo toho mluví o potřebě občanské aktivity i silnějších osobností v politice, které podle něj dnes chybí. Co vlastně znamená síla demonstrace? Kde je hranice, kdy už se společnost láme? A jde dnes ještě o jednotlivá rozhodnutí, nebo o hlubší změnu pravidel hry? I to se dozvíte v rozhovoru s Janem Dobrovským.