Práce v rozhlase je mu profesně nejbližší. Jako režisér se snaží vlámávat do duší lidí skrze dramatické postavy. „Když hru slyším, musím ji i vidět,“ říká ve Vizitce. „Když vizualizace nepřijde, tak vím, že je něco špatně.“ Jak to, že v něm tiká Krakatit neustálých pochyb? Jak se mu četly Letnice Miroslava Hlauča? A proč je dnes dabing počítačová hra na hubu? Ptá se Karolína Koubová.

V projektu Negativy z popelnice oživuje zapomenuté staré negativy. Sbírka už čítá na milion záběrů. Nejen za dlouhodobé archivování a skenování negativů získal ocenění Osobnost české fotografie 2024. „Fascinuje mě, že s dnešní technikou dokážu získat fotku, která je kvalitnější, než ji sám autor vytvořil,“ říká ve Vizitce. Jaké procento negativů je odpad nepovedených snímků? A proč má stále pocit, že objevuje poklad? Ptá se Ondřej Cihlář.

Psát příběhy začala už v pěti letech velkými tiskacími písmeny. V knihách pro děti včetně Kosti odkazuje k morálním hodnotám a přátelství. „Tajemství úspěchu mého debutu bylo, že jsem vzkřísila příběh, který jsem napsala jako malá. Hravé dětské prvky k čtenářům hodně promluvily,“ říká ve Vizitce. Jak vypadá výuka angličtiny skrze divadlo? A jak ji v její tvorbě podpořila Amerika? Ptá se Karolína Koubová.

Jeho tým z platformy kolemhlíny slaví úspěchy se stolem Around, který je ručně vyrobený z kamenických odřezků a hlíny vytěžené při stavbě linky pražského metra D. „Zvětralou břidlici jsme nadrtili na prach a použili jsme ji jako hlínu. Zpracovat ji trvalo šest set hodin,“ říká ve Vizitce. Kdy je v hlíně potenciál? A proč tak rád otevírá okna ve vlacích? Ptá se Ondřej Cihlář.

„Toníkova přímá lyrika“ – to je název novinkové básnické sbírky bohemisty a germanisty, rodáka ze slezské Osoblahy, který se věnuje mapování moravské německy psané literatury i její popularizaci. Básníka a pedagoga se na jeho vztah ke Krnovu, kde dnes Lukáš Motyčka žije, na „přímou“ lyriku a vše s ní související i na to, proč není epický typ, ptal Michal Bureš.

Všechno krásné se rodí z utrpení. S farářem Vítězslavem Řehulkou z farnosti Moravská Ostrava u příležitosti Velkopátečního svátku mluví Renáta Spisarová o naději, o člověku coby trojrozměrné bytosti, o Bohu, kterého můžeme jen zakusit.

Už po několikáté je nominovaná na Českého lva za nejlepší kostýmy, tentokrát ve filmu Vlny. „Zásadní je pro mě příběh. To, jestli se odehrává v devatenáctém století nebo v šedesátých letech, je pak další věc,“ říká mimo jiné ve Vizitce. Existují kostýmová klišé? A proč je nejtěžší obléknout obyčejného člověka? Ptá se Ondřej Cihlář. Repríza z 4. 2. 2025

Proces malby pro ni není klidný ani nežný, i když se za takové označují její obrazy. „Malování je pro mě plné emocí, není to arteterapie,” říká ve Vizitce. Před časem se z Prahy přestěhovala do Jizerských hor. „V Jablonci mám nutkání sahat víc po barevnosti. Odpovídá barevnosti Jizerských hor.” Jak se změnily její obrazy v Jizerkách? A je dívání se procesem tvorby? Ptá se Karolína Koubová.

Podílel se na prvním i druhém dílu veleúspěšné české hry Kingdome Come: Deliverence. Obor digitálního herectví je podle něj daleko širší než jednotlivé cutscény. „Ty se natáčí v obýváku, kde je naúhlováno přes padesát kamer,“ říká ve Vizitce. „Přirovnal bych to k imerzivnímu divadlu.“ Je hraní v kyberprostoru budoucností herectví? A jak zvládá zahrát stovky postav najednou? Ptá se Ondřej Cihlář.

Sonda do zkušebního procesu inscenace Já, Feuerbach je jeho nejnovějším dílem v podobě filmu Já, herec. V Rusku dělá antropologická bádání, která odívá do knih a do filmů. „Lidé řeší problémy, i když nejsou aktivní v politice,“ říká ve Vizitce. „Třeba nechtějí kvůli propagandě posílat děti do školy.“ Jaký má vztah k lidem, které dokumentuje? A jak předchází mezigeneračním střetům? Ptá se Karolína Koubová.