„Na začátku války jsem si řekl, že tentokrát už nebudu stát stranou. Tím tenkrát myslím chvíli, když nám vzali Krym, ale byl jsem tehdy ještě moc mladý, abych něco konkrétního dělal,“ vzpomíná čerstvý absolvent Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a držitel ceny Jana Opletala za občanskou angažovanost Vasyl Kapustej. (Vysíláme v repríze.)

Darina Křivánková dřív zpovídala celebrity, od kinematografie ale přešla ke gastronomii a pak si v Českém Krumlově založila restauraci. „Nic z toho jsem vlastně neplánovala. Všechno se tak nějak stalo, ani nevnímám jako nějakou zásluhu,“ říká v pořadu Hovory. „Jediné, co na co jsem hrdá, je, že když jsem se dostala do životní fáze, která mi přestala dávat smysl, netěšila mě, dokázala jsem ji ukončit. A to je hybatelem událostí – a pak se mi samy dějí další věci,“ doplňuje.

„V nakladatelstvích máme nějaké základní jistoty, ale jinak je to hodně o dobrodružství. Občas nejde odhadnout, jestli se bude ta která kniha číst. Ve společnosti se často mění trendy i nálady, takže se stává, že kniha, které jsem vlastně ani moc nevěřil, nakonec hodně překvapí,“ vysvětluje nakladatel Tomáš Brandejs, který založil nakladatelství 65. pole.

Svou prací pro lidi, kteří vidí lékaře poprvé v životě, si plní dětský sen - zachraňovat a měnit životy. V nejchudší oblasti už tak chudého vnitrozemského afrického Malawi založil nemocnici, kam se chodí léčit lidé i z hlavního města a ve spolupráci s tamní vládou by rád vybudoval další. Moderuje Tatiana Čabáková.

„Dlouhodobě sbírám fotografický materiál, který dokumentuje zanikající kmeny a etnika, takže mi Pygmejové z Kamerunu nesměli chybět. To, že jim říkáme Pygmejové je ale spíš hanlivý výraz,“ vysvětluje fotograf Václav Šilha. Do Kamerunu s ním jela také fotografka a ředitelka Czech Press Center Veronika Souralová, která upřesňuje, že vlastně je to kmen Baka.

Epidemiolog a specialista na tropickou medicínu Rastislav Maďar je zakladatelem sdružení International Humanity, které v roce 2015 otevřelo ve venkovské oblasti na východě Malawi nemocnici. „Potřebovali jsme najít budovu z pálených cihel, které jsou i v době dešťů stabilnější. Nejchudší vesnice jsou postaveny jen z uplácané hlíny, která vypadá jako cihla. Ale už za dva tři roky, hlavně když zaprší, se zdi drolí, střechu to má jen ze slámy,“ popisuje.

„Jednou ze základních příčin, proč se mladí ve věku 18 až 26 let dostanou na ulici, je jejich odchod z ústavní výchovy. Další ale například pocházejí z rodin, kde měli konflikty a kde panovalo nedorozumění – a někdy v 18 letech, kdy byli dospělí, z rodiny odešli a chtěli se postavit na vlastní nohy. Jenže až pak zjistili, že vlastně nemají nedostatečné kompetence, logicky nemají podporu blízkých – až nakonec selžou,“ popisuje Kateřina Sehnoutková.

V ordinacích lékařů končí ti, kteří to se sportem přeženou, anebo se ani hýbat nezačali. To, že nemáte čas, je podle fyzioterapeuta a bývalého sportovce Jiřího Švarce jen výmluva. „Chůzí si totiž můžete proložit úplně do jakékoli části dne. Můžete jít pěšky třeba pro kávu, a ne výtahem. Nemusíte si objednávat jídlo až na stůl, ale pěkně si pro něj zajít. Když někdo řekne, že nemá čas – to neberu,“ říká v pořadu Hovory.

„Původně jsme rozhovor Musíme to zarámovat! jako film ani neplánovali. Na jaře 2021 jsme si jen tak s vedením Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary (KVIFF) povídali o nějaké historce Jiřího Bartošky. A ředitel Kryštof Mucha řekl, že je škoda, že podobné historiky známe jen my. A pak padlo: ,Co kdybychom to natočili‘?“ Vzpomíná v Hovorech natáčených na 59. ročníku festivalu režisér snímku Milan Kuchynka.