„Ženy tvořily stejně dobře jako muži. Teď už to víme, ale ve středověku, v renesanci, baroku, anebo i v 19. století to vůbec samozřejmé nebylo,“ říká historička umění Olga Kotková, ředitelka sbírky Starého umění v Národní galerii Praha a hlavní autorka výstavy Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900.

Zprávy o agresivitě dětí nejen na školách jakoby neměly konce. „Studie zpracované v zahraničí navíc říkají, že každý nový útok může inspirovat další, tedy ty, kteří o tom zatím jen uvažují. Může dojít k nápodobě podobných trestných činů,“ říká bezpečnostní konzultantka Barbora Vegrichtová.

„Vždy jsem byla příznivkyní dokumentární fotografie, která mě baví. Fotografie je vlastně dokumentem doby – samozřejmě, že je mnoho dalších oborů, které dobu zachycují. Pro mne je to ale na fotografii to nejdůležitější a žádný jiný kumšt to nedokáže,“ myslí si známá fotografka Dana Kyndrová. Sedmkrát získala ocenění v soutěži Czech Press Photo a je i držitelkou titulu Osobnost české fotografie.

„Jakékoli divadlo vám musí dát impuls, ale samotný příběh se odehrává v divákově mysli. Já v některých pasážích občas rád podám ruku, protože divák potřebuje příběhem vést,“ prozrazuje známý tanečník a dnes už hlavně choreograf Jiří Bubeníček.

„Opravdu vážně jsem začal psát texty ve chvíli, kdy jsem nastoupil do kapely Žentour,“ popisuje hudební skladatel, producent, textař, kytarista, zpěvák a také básník Janek Ledecký. „Začátek Žentouru byl ve znamení hodně alternativní muziky a pod nálepkou tzv. nové vlny se hrála docela komplikovaná hudba. Texty ale byly ze Slabikáře pro zvláštní školy,“ dodává muzikant.

Jejich kurzy otevírají především ženám cestu do světa IT. „Největší neúspěch je to nezkusit, neosahat si technologie a nevyzkoušet si, jak to může fungovat pro každého z nás,“ říká zakladatelka společnosti Czechitas Dita Formánková. „Dlouhodobě, snad deset let jsme holky učily programovat proto, aby se z nich staly programátorky. A dnes jsou z nich testerky, specialistky kyberbezpečnosti i nebo AI transformátorky,“ popisuje v pořadu Hovory s inovátory.

„Violoncello jsem na konzervatoři dostudoval, dokonce jsem vyhrál konkurs do tehdejšího Státního symfonického orchestru Gottwaldov (dnešní Zlín) na místo cellisty. Ale protože jsem také kamarádil s bigbiťáky a folkaři, tak jsem asi měsíc před nástupem do symfoňáku ,dostal lano‘ od kapely Marsyas,“ popisuje své začátky rockový violoncellista, baskytarista, zpěvák a houslista Jaroslav „Olin“ Nejezchleba.

Co je to radost? „Mělo by to být defaultní, jakési ,tovární‘ nastavení člověka. Není to radost, kterou zažijete, když vyhrajete peníze nebo uděláte maturitu,“ odpovídá v pořadu Hovory kněz, biolog a etik Marek Orko Vácha. A dodává: „Kdybych měl být hodně sarkastický, cituji jednoho amerického pastora, který říká, že štěstí není úsměv křesťanů, kteří se tváří, jako kdyby měli předplacenou VIP lóži v nebi. Je to cosi hlubšího. Je to to nastavení, se kterým člověk ráno vstává.“

„Když jsem se přestěhovala z Ostravy do Prahy, šokovalo mě, že tady jsou lidé bez domova. A Prahu mi ukazovali právě oni, takže to pro mě mělo obrovskou hodnotu. Nestačila jsem se divit, když jsem vyslechla i ty jejich příběhy,“ popisuje sociální podnikatelka a zakladatelka neziskové organizace Pragulic Tereza Jurečková.