„Na mateřství má každý názor, jak matky samotné, tak jejich okolí. Ukazuje se, že se mámy navzájem hodně soudí, v našem průzkumu se k tomu přiznalo víc než 90 % žen. Nejvíc odsuzují hrubé chování k dětem nebo zanedbávání,“ říká Laureen Höllge, která přišla do Houpaček představit výsledky průzkumu o mateřství.

„Jestli si dobře pamatuju, tak první odpověď na to, jestli chtějí kluci ke mě domů do péče, zněla ne. Byli ze všeho hodně vystrašení,“ vzpomíná Karolína Vránková. Jedenáctým rokem má v pěstounské péči bratry Dana a Samuela. „Pak ale byli u mě doma a hrozně moc se jim líbila moje kuchyň, to myslím hodně rozhodlo.“

„Kampaň nevyřeší vyhořelost zdravotníků, ale může zkusit něco malinko přenastavit. Jsou to často drobnosti. Lékařka si třeba nedovede představit, že u dítěte rodič může v nemocnici spát. Ale co když dáme vedle rozkládací křeslo? Že se nevejde? Co když tuhle skříň trochu posuneme? Jde o malé krůčky,“ říká Petra Sovová o kampani Být spolu je normální.

„Když se u dětí objeví psychické problémy, ztrácí kontakt se skupinami, ve kterých doteď fungovaly. Vedoucí kroužků si je netroufnout vzít na tábor, děti jsou vyloučené a hrozně jim chybí společnost, se kterou by mohly sdílet svůj běžný život,“ říká psycholožka Anežka Čížková, jedna ze zakladatelek projektu Terapie venku. „My v tomhle těžkém životním období jejich skupinu suplujeme a pomáháme jim se vrátit zpátky do života.“

„Po každém nevydařeném pokusu jsem to chtěla vzdát. Říkala jsem si, že už tohle nechci nikdy zažít. Ale nezastavila jsem se. Došlo to do stavu, kdy jsem nebyla použitelná ani v těle, ani v mysli. Málem jsem umřela, protože jsem neposlouchala svůj vnitřní hlas,“ říká Martina Hynková Vrbová. Snahou počít vlastní dítě strávila šest let. Když to vzdala a adoptovala dceru, otěhotněla dvakrát.

„Do tří let si děti nic nepamatují. A když jim nikdo vzpomínky neuchová, tak jim pak chybí celý začátek jejich života. Chybí pocit, že je někdo měl rád, chybí vědomí toho, co s nimi bylo. A když tohle nevíme, jdeme v životě podle slepé mapy,“ říká Martina Wojtylová Opava, zakladatelka projektu Život v kufříku.

„Sedmdesát procent našich klientů v dětství zažilo násilí a přenáší si ho s sebou do dalších vztahů. Neznamená to ale, že jsou tito lidé jenom původci násilí. Můžou být i obětí,“ říká předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center Martina Vojtíšková. „Každý si asi představí fyzické ataky. Ale patří sem i manipulace, nadávky, znevažování role rodiče. Je to velký balík různého typu incidentů.“

„Děti se učí od malička, že alkohol je norma, že bez alkoholu není oslava, není zábava. Od malička si s nimi ťukáme na zdraví, lijeme jim džusy do panákových sklenic,“ říká adiktoložka Helena Horálek. „Dětská šampíčka bych zakázala. Je to stejné jako žvýkačky ve tvaru cigaret, ty už zakázané jsou. Proč to neumíme udělat s alkoholem?“

„Často to, když nás dítě štve, vůbec nejde o to dítě. Jde o nás, o naše dětství a o nějaké situace, které se staly kdysi dávno,“ říká Gabriela Přikrylová, akreditovaná lektorka efektivního rodičovství, autorka a knih a instagramového profilu Vědomá výchova. Zaměřuje se mimo jiné i na sourozenecké vztahy.