Bude jednou z hvězd letošního Pražského jara, kde na Závěrečném koncertě zazpívá mezzosopránové sólo ve Verdiho Requiem. Sama přiznává, že čas je důležitý i v kariéře operního pěvce, který zraje a neustále na sobě pracuje. „Lidé reagují především na emoci hlasu. Víte, jaká je to radost, když za vámi přijde divák a řekne, že když vás slyšel zpívat, vehnalo mu to slzy do očí?“

V Praze vzniká celá řada nových staveb a čtvrtí. Ondřeje Cihláře zajímalo, jak nové objekty vnímá historik architektury Zdeněk Lukeš, který jinak rád objevuje „skryté poklady“ české architektury – neznámé stavby, pozapomenuté autory i zapomenuté příběhy. A tak společně probrali i několik zásadních proměn, které naši metropoli čekají.

Ve slezské Opavě má divadlo víc než dvousetletou tradici a podle něj je to takový malý zázrak. „Máme činohru, operu, muzikál i malý balet a sto šedesát sedm zaměstnanců, což není mnoho. Když se ponoříte do nějakých vyhledávačů, zjistíte, že má naše divadlo nejmenší rozpočet, že je jedno z nejmenších. A zároveň by ty vyhledávače řekly, že jsme v posledních dvou letech dvakrát získali nominaci na Thálii,“ popisuje ve Vizitce.

Od devadesátých let výrazně ovlivňuje progresivní proud českého divadla, a to hlavně díky dlouhodobé spolupráci s režiséry jako jsou Jan Antonín Pitínský, Jan Nebeský či Miroslav Bambušek. Pracovala jak s divadly studiového typu, tak s velkými scénami včetně Národního divadla. Významnou stopu zanechala i jako pedagožka v Brně na JAMU a na FaVU, kde založila Ateliér tělového designu.

Za scénář ke snímku Agnieszky Holland Franz má nominaci na Českého lva a přiznává, že jeho vztah ke Kafkovi byl předtím víceméně chladný. „Při psaní scénáře jsem ho pochopil jako autora a pochopil jsem i moment konečnosti, který řešil. Okamžik, kdy nad dílem ztrácíte moc ve chvíli vydání knihy, v mém případě odevzdání scénáře režisérovi,“ uvádí ve Vizitce.

Přeložila zpověď člena japonské mafie, kterou na Vltavě od 8. března uvedeme v Četbě s hvězdičkou. „I v rámci jakuzy nesměl nikdo ztratit tvář, v japonské mafii se podvádělo a vraždilo se vší slušností,“ vysvětluje ve Vizitce. Jak se v Japonsku propujují moderní hi tech nástroje a víra v mýtické bytosti a strašidla? Kdy a kde si Japonci dovolí uvolnit ze sešněrovaných konvencí? A jaké Japonsko zachytil Džiniči Saga ve zmíněné knize Zpověď šéfa jakuzy? Ptá se Karolína Koubová.

Za Design sady pomůcek pro osoby se znevýhodněním, anglicky ABLE art set for [dis]abled, získala ocenění v kategorii Mladá naděje a Ženy v Inovacích mezinárodní soutěže Woman Changing The World. „Ocenění není jen cenou za design, ale taky za společenský přínos, a to je pro mě velmi silné,“ popisuje ve Vizitce.

Ve Vizitce mluví o odvěkém spojení umění a alkoholu i citlivosti tvůrců. „Pro moje pacienty, kteří dosáhli významných úspěchů na poli výtvarného umění, nebo to byli třeba herci různých žánrů, často alkohol znamenal určité uvolnění. A v tomto stavu vnímají samozřejmě realitu jinak než kdokoli jiný, kdo je pod účinkem psychoaktivní látky, ale v podstatě všichni říkali, že to, co vytvořili pod vlivem, většinou nestálo za nic,“ uvádí ve Vizitce.

Maluje na základě homevideí momentky ze svého života. Její tvorba ale vzniká i z bezprostředního zážitku. Naposledy svoji práci představila na výstavě s názvem Domácí scéna v Galerii Václava Špály v Praze. „V celé mé tvorbě, jsou vždy nějaké vzpomínky na dětství,“ popisuje ve Vizitce. Je také učitelkou. Ve speciální škole vyučuje keramiku. Jak učí děti s handicapy? Co a jak se jim snaží předat? A pozná kalkul ve výtvarném umění? Ptá se Karolína Koubová.

Už dlouho patří ke špičkám divadelní kostýmní tvorby, její návrhy si však čím dál častěji vybírají i filmoví tvůrci. Aktuálně aspiruje na cenu Český lev v kategorii Nejlepší kostýmy hned dvakrát – za filmy Cukrkandl a Fichtelberg. Jak se díky kostýmům stane, že film voní anebo smrdí? Kdy je potřeba ušít třikrát stejnou verzi kostýmu? Jak se stínidlo lampy na chalupě promění v klobouk do dobového snímku? A v čem ji naplňuje navrhování šperků?