„Mrzí mě, jak se v Čechách pohlíží na umělce. Lidé si často myslí, že jsou automaticky bohatí. To je ale velký omyl,“ říká producentka Olga Menzelová v Blízkých setkáních s Adélou Gondíkovou. Právě proto založila Nadační fond Jiřího Menzela, který pomáhá slavným osobnostem, když už nejsou v záři reflektorů. „Řada z nich žije nuzně a o pomoc se stydí říct. Bojí se bulváru,“ dodává. Jak prožívala odchod svého manžela? A proč si už nebarví vlasy?

Od malička bydlela v Praze u Vltavy. Její magický román Druhá strana řeky je na Vltavě četbou na pokračování. „Také psaní ve mně plyne jako voda,“ říká ve Vizitce. „Nikdy nepíšu čistý žánr, ale není to záměr, asi to jinak neumím.“ Je také šperkařka samouk a i k tomuto řemeslu ji dovedla řeka. Jaké to bylo prorazit s první knihou? Proč se bude i její další román odehrávat v devatenáctém století? A co je na něm tak exotické? Ptá se Karolína Koubová.

Věnuje se umělé inteligenci a tvrdí, že člověk má přirozeně rád inovace. „Umělá inteligence je zajímavý nástroj, který nám umožňuje dělat nové věci. Kdo rád objevuje a miluje změny, ten si s ní porozumí. A věřím, že se díky ní vrátíme k tomu, co nás baví. Budeme více tvořit,“ říká odborník na technologie v Blízkých setkáních s Terezou Kostkovou.

Pochází z Beskyd a ty jsou pro ni také hlavní inspirací. Úplně na začátku hrála v ulicích jako buskerka, a to nejen v Praze na Václavském náměstí, ale třeba taky v Japonsku. Ve Vizitce mluví o tom, že její písně dozrávají a vyvíjí se pomalu a postupně, někdy i tři roky. Co pro ni znamená přítomný okamžik? A už se jí podařilo projít Beskydy křížem krážem? Ptá se Ondřej Cihlář.

Mezinárodní den boje proti násilí na ženách připadá každoročně na 25. listopadu. Psycholožka Anna Stodolová, vedoucí terapeutického programu Stop násilí z Diakonie Českobratrské církve evangelické, vysvětluje, jak násilí vzniká a proč má smysl pracovat i s těmi, kteří ubližují. „Kdybych nevěřila v happy-endy, tuhle práci bych nedělala,“ říká v rozhovoru s Lucií Výbornou. Jak uniknout z kruhu násilí? A jak se naučit ovládnout vlastní vztek?

Emília Vášáryová začala studovat herectví tak trochu z nouze – po té, co jí režim jiné studium znemožnil. Hraní ji ale nakonec pohltilo a svůj um pilovala nejen na divadelních prknech, ale také před kamerou. V Momentech bude mluvit nejen o tom, co je podle ní v herectví důležité a co se snažila předat svým studentům, ale také třeba o radosti z maličkostí.

„Sny mám velmi rád a přál bych si, abych si jich pamatoval víc. Teoreticky by si člověk mohl zapamatovat až pět snů, kdyby se během noci pětkrát probudil. Někdo jim věnuje pozornost, jiný je nechává odeznít,“ říká psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček v Blízkých setkáních Terezy Kostkové. Podle něj jsou sny fascinujícím světem, který o nás samých prozradí víc, než bychom čekali.

„Šansonové zpívání je taková zprofanovaná věc, že přijde nějaký zpěvák a začne hrát prožitek a hned se tomu říká šanson,“ říká zpěvák Ondřej Ruml. „Ideální je, když si text, který zpíváš, připodobníš k něčemu, co jsi skutečně zažila nebo co jsi viděla. A v ten moment nemusíš nic hrát,“ vysvětluje. Jak bude znít jeho nová deska? Inspirovali ho při tvorbě Pink Floyd? A kdy začal veřit svému hlasu? Poslechněte si rozhovor.

Je čerstvým držitelem Ceny Thálie pro nejlepšího herce do třiatřiceti let a také jedním z představitelů rozhlasové první hrané série o restorativní justici Případ Holečkovi na Vltavě. Ve Vizitce přiznává, že herectví na mikrofon ho baví, protože jde o komorní práci s malým počtem lidí. „Člověk se na pár dní zavře do studia, jsou to pracovní lázně. Vyhovuje mně, když režisér pozná, o co se snažím.“

Tyto Příběhy 20. století nepojednávají jen individuální lidskou paměť, ale také paměť místa: věznice v Uherském Hradišti. Svému účelu přestala sloužit v 60. letech a do dnešních dnů se dochovala v pozoruhodně nenarušené podobě, se všemi otisky soudobých dějin. Brzy by měla projít rozsáhlou rekonstrukcí, jejíž součástí bude i památník – muzeum totality.