Velká kolážovitá výstava v Tančícím domě byla prodloužena. Jaké je dívat se na svou vlastní výstavu? „Nemůžu se na to koukat, protože já bych tam dal jiné věci. Ale všichni to chválí, možná je dobré. Já pořád vystavuji to samé, řekli mi, takže teď to vybrali ti mladí,“ přibližuje fotograf Robert Vano. Jak vzpomíná na hnutí hippies v New Yorku šedesátých let? Co je ďábelské ve světě módní fotografie? A co tvoří ranní rituál dnes již osmdesátiletého fotografa?

Společně tvoří tvůrčí duo Divadla Kozel ve fraku. Hrají pro dospělé, děti i mládež. „Máme touhu si vychovat diváky, kteří se budou vracet,“ vysvětlují ve Vizitce. Na pantomimě je podle nich krásné také to, že neexistuje učebnice, která by udávala, jak se má přesně dělat. „Každý má svůj vyjadřovací pantomimický prostředek.“ Kam se posunula moderní pantomima od té klasické? A jak se pracuje s jediným pantomimickým libretem Václava Havla? Ptá se Ondřej Cihlář.

Cesta k sobě je její čtvrtou knihou. Píše v ní o mateřství, dietní kuchyni i cestování. A právě láska k cestování ji zavedla zpět do Japonska, kde natáčela nový klip. Země vycházejícího slunce ji uhranula už dávno. „Byla jsem tam poprvé v sedmnácti jako modelka, ale teď k tomu mám úplně jiný přístup. Zajímá mě jejich způsob života.“ Se synem se dokonce učí japonsky. „Učím se psát a chtěla bych tam odjet studovat,“ svěřuje se moderátorce Tereze Kostkové v Blízkých setkáních.

Odložit šaty je název její publikace básní v próze, které ovlivnilo přes dvacet výtvarných uměleckých děl českých malířek a malířů. „Je to emoční krajina, do které jsem se pokládala. To odkládání je i mým odložením věcí,“ popisuje ve Vizitce. Sama je kurátorkou několika galerijních prostor včetně toho v Nemocnici Motol a připomíná, že umění ve veřejných prostorách nemocnic je trendem i ve světě.

Pečovat o druhé začala shodou okolností, v péči o druhé ale našla celoživotní téma. Zakladatelka organizace MILA a autorka knih Hořím a Hladím Simona Bagarová mluví o péči, stárnutí i o hluboké krizi v sociálních službách. Připomíná, že práce pečovatelek a pečovatelů je nesmírně náročná a rozhodně ji nezvládne každý. Proč robot nikdy nenahradí lidský dotek? A proč se u nás stále bojíme mluvit o stáří otevřeně a bez předsudků?

Lenku Termerovou ovlivnilo dětství s tatínkem výtvarníkem a také vůně divadla, kterému je dodnes věrná a považuje ho za základ své práce. Co ji nejvíc proměnilo, proč si myslí, že se herectví nedá naučit a čím ji v poslední době láká divadelní režie?

„Česká kultura smrtí Davida Stypky přišla o osobnost, která se nerodí každý den. Nebyl to jen zpěvák. Jeho písně stále žijí a je vidět, jak ovlivnil Kateřinu Marii Tichou, Miraie, Ewu Farnou i další,“ říká v Blízkých setkáních hledač talentů Martin Červinka. „Už první nahrávce bylo zřejmé, že je to něco mimořádného,“ vzpomíná. „David byl zpočátku nedůvěřivý. Ale podařilo se nám to prolomit. Věděl jsem, že všechny přesvědčím, že je to mimořádná, silná, charismatická osobnost.“

Romana Zacha teď můžete vidět v kinech v pohádce Zrození alchymistky. Má tam skvělou druhou hlavní roli a protihráčku alchymistku. A v rozhovoru s moderátorkou Lucií Výbornou si zvláště pochvaluje spolupráci s dětskými herci. „Dětský entusiasmus a nadšení bylo tak velké, že vás to sebere,“ vysvětluje herec. Nechtěl by si ještě zahrát spíš roli prince než ostříleného alchymisty?

Muzikoterapii se věnuje přes třicet let. Dá se využít jako léčba, ale dokáže být pro člověka i podpůrnou a rozvojovou cestou. Řádné vzdělání uměleckých terapeutů považuje za zásadní a sama se věnuje i hlasové terapii. „Hlas je jediný nástroj, který nosíme při sobě, je vyjádřením naší intimity. To, co jsme zažili, na něm nechává stopu“ říká ve Vizitce. Repríza z 19. září 2025

V roce 2008 jsme s kameramanem vylezli na věž kostela sv. Jiří v Horním Slavkově. Byl z ní dobrý výhled na zpola zasněženou krajinu a na hřbitov, kde leží těla pěti zastřelených politických vězňů, kteří v neděli 15. října 1951 uprchli ze slavkovské šachty číslo 14. Připomíná je malá pamětní deska, na níž lze číst jména: Jan Trn, Jan Úlehla, František Petrů, Ferdinand Compel, Vladislav Roubal. Dole, u hřbitovní brány, na nás čekal tehdy osmdesátiletý Karel Kukal.