V minulých dnech vláda schválila Zprávu o extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2025, do níž ministerstvo vnitra nezahrnulo vládní SPD. Navzdory tomu, že právě loni státní zástupce obžaloval toto hnutí i Tomia Okamuru za šíření nenávisti. Kvůli xenofobním předvolebním plakátům, na nichž byl i muž tmavé pleti, třímající zakrvácený nůž.

Bylo to za Babišovy vlády v letech 2018 až 2021, kdy se stalo pravidlem, že vláda při každoroční valorizaci důchodů navrhovala jejich dodatečné navýšení. Opozice tenkrát upozorňovala, že to zadluží státní rozpočet na léta. Jenže Andrej Babiš věděl, co dělá: senioři byli a jsou dodnes jeho nejvěrnější voliči.

Nevím, kdy se to stalo. Dřív člověk občas potkal protivného člověka. Dnes jako by protivnost a nadřazenost povýšila na komunikační styl. Stačí co nejrychleji najít chybu u toho druhého a rázem jste autorita.

Ježíšek Babiš. Vláda nezařadila SPD do zprávy o extremismu? Marná snaha o únik před realitou. Orient bude jadernější Slábne v Rusku režim, nebo jen Putin? Pan Důl

Vysoké teploty i geopolitické napětí mění cestovatelské návyky Čechů. Přibývá těch, kteří vyrážejí na sever Evropy nebo plánují dovolenou mimo hlavní sezonu. „Renesanci zažívá i kempování, zejména mezi mileniály,“ říká ředitelka Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Kateřina Chaloupková. Jací jsou Češi cestovatelé?

Mezinárodní divadelní festival ve francouzském Avignonu slaví 80. narozeniny. Sjelo se na něj 1400 divadelních souborů z celého světa, které nabízejí téměř 1800 představení. Premiéru tu letos měl i nedokončený text bývalého českého prezidenta a dramatika Šeřík. V silné konkurenci se znovu prosadili také čeští umělci a sourozenci Raphael Ruiz a Daniela Hirsh s inscenací L’Indiscipline.

Všichni asi známe to nadšené rozrušení, když chceme někomu sdělit něco úžasného. Dnes obvykle ihned napíšeme přes Messenger, WhatsApp, pošleme SMS nebo fotku s emotikonem.

Saúdská Arábie bude mít svůj jaderný program. To je velký krok pro tuto zemi, a ještě větší pro region, ve kterém leží. A to přesto, nebo právě proto, že není zdaleka jediná, kdo chce mít vlastní reaktory, a k nim třeba ještě něco dalšího.

Uplynulo třináct let od chvíle, kdy se Evropská unie vstupem Chorvatska rozrostla o zatím posledního člena klubu. Dlouho se zdálo, že kdysi oblíbená politika rozšiřování upadla do hlubokého spánku. Po ruské invazi na Ukrajinu se to změnilo. Nová geopolitická realita znovu probudila zájem členských států a vlila novou krev do žil i skomírajícím snahám kandidátských zemí, z nichž některé čekají v předpokoji členství víc než dvě dekády.

Pokud má být debata o vstupu Ukrajiny do Evropské unie vedena seriózně, je potřeba nejprve oddělit dva pojmy, které se v evropské debatě velmi často zaměňují – právní nemožnost a politickou neochotu. Odpůrci rychlejšího přístupového procesu argumentují, že by bylo nespravedlivé zvýhodnit Ukrajinu například před státy západního Balkánu, které čekají na členství více než deset let. Tento argument má politickou váhu a nelze jej jednoduše odmítnout.