Ve vesničce Štítné u Žirovnice na Pelhřimovsku stávala ve 14. století tvrz. Právě zde se kolem roku 1333 narodil Tomáš Štítný, významný český myslitel a spisovatel. Byl ještě o jednu generaci starší než Jan Hus.

V neděli 12. října se měl v České republice poprvé oficiálně připomínat Den samizdatu. Mezi významné dny byl zařazen zákonem s účinností od 1. ledna 2025. Zjevně to není svátek, který by se u nás slavil výrazně a nepřehlédnutelně. Ředitel knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád konstatoval, že jej „česká média dokonale zasklila“, což je pozoruhodné přinejmenším v situaci, kdy se v podstatné části střední Evropy soustavně zhoršují podmínky seriózní novinářské práce.

Ne vždy platí, že nepřítel mého nepřítele je automaticky mým přítelem. To byl i případ Československa ve vztahu k mezinárodnímu terorismu, který v 70. letech sevřel Evropu. Do jaké míry podporovalo normalizační Československo teroristy z Frakce Rudé armády nebo palestinské teroristy? A proč si v Praze v 70. a 80. letech minulého století dávali tak často schůzky teroristé jako Carlos Ramirez Sanchez zvaný Šakal?

Často si na ně stěžujeme, vadí nám, že nejsou rychlejší, spolehlivější, dochvilnější, prostě lepší. Vlaky přitom před vypuknutím covidové pandemie přepravovaly rekordní počty lidí. Málokdo si uvědomuje, že Česko má jednu z nejhustších sítí železnic na světě. A skoro všechny tratě se postavily už za Rakouska-Uherska. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

Ivan Sviták, jedna z nejvýraznějších osobností roku 1968 – či lépe řečeno jeho předokupační části – se narodil v roce 1925, po válce byl členem sociální demokracie a v roce 1948 se stal komunistou. Vystudoval právnickou fakultu a v letech 1954 až 1964 byl vědeckým pracovníkem Filozofického ústavu Československé akademie věd. Jeho názory a postřehy se zachovaly v rozhlasovém archivu. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2018.)

Město Tábor dělí své území na 27 urbanistických obvodů. Jedním z nich je Podhradí, které se rozkládá jižně od Bechyňské brány až k Lužnici. V tomto prostoru se kdysi nacházelo jedno z táborských předměstí, ale v průběhu třicetileté války zaniklo a obnoveno bylo až na samém konci 19. století.

O Otakaru Vávrovi se později říkalo, že točil „za všech režimů“. Už za protektorátu měl našlápnuto k slibné kariéře. Svou cestu, jak točit i za války, si našel také Martin Frič. Sice stál za jedním z nejodvážnějších protinacistických předválečných filmů, nakonec ale podepsal smlouvu s německou společností a režíroval apolitické komedie. Frič a Vávra ukazují jednu z mnoha cest, jak českoslovenští filmaři vyjednávali s totalitou.

V roce 1673 přišli na českokrumlovské panství dva francouzští skláři a přemluvili knížete Jana Kristiána z Eggenbergu, aby postavil sklárnu, kterou by jim pronajal. Měli v plánu zaměstnávat kolem 100 lidí a vyrábět různé typy zrcadel a skel.

Po únoru 1948 napáchal totalitní komunistický režim škody, které často nelze napravit. Podepsal se i na Cudrovicích. Bývalé vsi s nějakými dvaceti chalupami, tak na půli cesty z Prachatic do Volar.