Jeden bonmot říká, že demokracie je jen diktatura většiny. O to, aby i menšiny byly vnímány a jejich příslušníci měli pocit, že jsou akceptováni, se zasloužilo množství lidí. Nemálo v této věci učinili příslušníci rodiny, kterou představí druhý díl minisérie Politické dynastie: Jaroslav Šabata, Anna Šabatová a Petr Uhl.

Panovnické rody, jejichž příslušníci vládli dlouhá desetiletí nebo staletí, se nejednou proměnily v politické dynastie. Panovníků ubývá, ale rodin, které po generace zasahují do politiky a veřejného života, je stále dost. Jaké jsou moderní politické dynastie? Představíme rodinu, kterou asi nejvíc proslavila dvě jména: Zdeněk a Vladimír Mlynářovi.

Na konci 80. let se v Severních Čechách opravdu dalo dýchat jen s jistým sebezapřením. Velmi znečištěné ovzduší bylo ale i jinde. V emisích na obyvatele byl náš stát na jednom z prvních míst ve světě. Hodnoty koncentrací z nejzatíženějších lokali – Podkrušnohoří, Praha, Ostravsko – překonávaly jen údaje z měst rozvojových zemí s nejvíce zatíženým životním prostředím.

Hned poté, co se v roce 1918 rozpadlo Rakousko-Uhersko a vzniklo Československo, nezůstala na monarchii „nit suchá“. Vše, co bylo v předchozích třech staletích, se ocitlo v pomyslném temnu. Po dvacetileté éře prvorepublikového Československa s naší historií zatočil nacismus a pak i komunistická ideologie. Dodnes ale ve veřejném mínění zůstaly některé mýty tak zakořeněny, že je obtížné se s nimi potýkat. Jaký je současný pohled na vznik Československa, odkrývá Téma Plus.

Na konci 50. let se tehdy jednatřicetiletému architektovi Václavu Krejčímu nabídla jedinečná příležitost – navrhnout centrum nového města Most, které se teprve mělo stavět. Jak na to dnes vzpomíná? A dokážeme s odstupem času ocenit socialistickou architekturu?

Pražské povstání můžeme označit za nejmasovější odbojovou akci na našem území v rámci 2. světové války. Různé odbojové organizace předem plánovaly, že k povstání proti okupantům v Praze dojde. Blížil se konec války, to nešlo přehlédnout. Hitler nejen že prohrál, ale dokonce už nebyl mezi živými. Proč by měly Prahu stále ovládat hordy nacistů?

Už pár let poté, co se v pohraničních oblastech Čech odehrála výměna obyvatel, bylo jasné, že se tato ohromná demograficko-sociální akce neobešla bez potíží. A to nikoli malých. „Nebylo možno lidi vybírat. Osidlovalo se s těmi, kteří se přihlásili a kteří přišli,“ naznačil nesnáze prezident Antonín Zápotocký v roce 1957 na slavnostní akci k výročí bitvy u Tachova.

První rok po válce přišlo osidlovat pohraničí opravdu velké množství lidí z vnitrozemí. Přesto se brzy ukázalo, že ani s Maďary, kteří byli do pohraničí odsouváni ze Slovenska, jich není tolik, aby zvládli zajistit chod zemědělství a průmyslu. Ani zamýšlená modernizace a racionalizace práce, která podle původních předpokladů měla nahradit pracovní síly ztracené odsunem, nevyšla.

Vyčistit zemi od odvěkých nepřátel a udělat z Československa zemi jen se slovanským obyvatelstvem! To žádaly téměř všechny parlamentní strany poválečné Československé republiky. Myslely tím nucené vysídlení německé a v případě Slovenska také maďarské menšiny a osídlení takto uvolněných oblastí Čechy a Slováky. A právě o osidlování českého pohraničí po odchodu Němců je třídílný seriál pořadu Téma Plus.