V malém bytě v jednom pražském činžáku žil do roku 2020 skoro stoletý Viktor Wellemín. Když mu bylo sedmnáct let, vypravil se se svým o čtyři roky starším bratrem na dlouhou cestu, aby vstoupil do armády a bojoval proti nacistický vojskům. Nejprve se vydali na Slovensko, parníkem po Dunaji až do Černého moře, poté propluli tureckou lodí do Středozemního moře až k břehům Palestiny. Zatímco Viktor válčil kdesi u Tobruku, nacisté mu zavraždili v koncentračním táboře rodiče.

„Jsem v posledních dnech podezírán z toho, že dělám kampaň Občanskému fóru a že se to nehodí pro nadstranického prezidenta. Ale já dělám kampaň slušným lidem, pravdě, demokracii a svobodě.“ Slova Václava Havla z mítinku v Litoměřicích z května 1990 vypovídají o atmosféře předvolební kampaně před prvními svobodnými volbami od roku 1946 možná stejně jako rozsáhlé politologické studie.

„Nevěřili byste, jak jsem zjistil u svých spolutrpitelů, jak po rozsudku smrti člověk začíná lpět na životě. Úžasně na životě lpět,“ říká na unikátní nahrávce z archivu Paměť národa odbojář Jan Maryška. Byl povoláním učitel, žil v letech 1890–1976, zvukový záznam jeho vzpomínek uchovávala desítky let jeho rodina. Příběhy 20. století se ještě vztahují k nedávnému 80. výročí porážky nacismu a připomínají osudy odbojářů, z nichž mnozí byli zatčeni a odsouzeni k trestu smrti.

Zatímco dnes máme nepřeberné množství příležitostí, jak strávit volné letní dny, jiné to bylo za socialismu. I tehdy, když republiku obepínal ostnatý drát železné opony, si chtěli lidé užít léto co nejlépe. Archiv Plus přináší vzpomínky na tehdejší rekreaci – na odpočinek pod stanem v kempu, na výjezd do Jugoslávie nebo v Sovětském svazu a na odborářské zotavovací pobyty.

Postup spojeneckých vojsk, zprávy o německé kapitulaci a smrt Adolfa Hitlera – právě tyto momenty byly patrně hlavní pohnutkou povstání, které vypuklo spontánně na mnoha místech.

Bylo mu jen čtrnáct let, když ho sovětská justice odsoudila na deset let do lágru. S dalšími mladíky založil Leonid Dohovič odbojovou skupinu, roznášeli letáky a také ukradli zbraně. V lágru se mu dařilo přežít i díky radám rodinného přítele, pracoval v knihovně a s dalšími mladými vězni začal kopat tunel na svobodu. Za to vyfasoval dalších deset let. Po propuštění se mu podařilo dostat do Československa, kde už od války žil jeho otec, řeckokatolický kněz.

Odstraňování pomníků na znamení rozchodu s minulostí se v Česku s ohledem na její dějiny stalo bezmála tradicí. První republika poslala do lapidárií sochy Habsburků a občané si frustraci ze čtyřsetletého úpění pod rakouským jhem vybili na kamenných Nepomucích a mariánských sochách. Komunistický režim zas zatočil s Masarykovými pomníky, aby je nahradil Gottwaldy, Leniny a dalšími revolucionáři, které do depozitářů pro změnu poslal listopad 1989. O tom všem v Archivu Plus.

„Bylo strašné horko, lidé odkládali, co už neunesli. Osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit,“ vzpomíná Maria Pekařová na pochod 20 tisíc Němců. Z Brna je vyhnali 30. května 1945 a ozbrojenci je za krutých podmínek vedli do Pohořelic a dál k rakouským hranicím. Nebyla to ojedinělá událostí – patří k mnoha případům poválečného násilí v osvobozeném Československu.

Americká armáda překročila hranice Československa, Rudá armáda vztyčila nad berlínským říšským sněmem sovětskou vlajku a v Praze vypuklo povstání. V archivu Českého rozhlasu jsou dodnes pozoruhodné nahrávky z osvobozování nacistických koncentračních táborů nebo oznámení smrti Adolfa Hitlera. Rozhlas byl tehdy jediným zprostředkovatelem aktuálních zpráv a byl velmi rychlý. Vydejte se v Archivu Plus do jarních měsíců roku 1945 a připomeňte si atmosféru konce války.