Od smrti národně-socialistické političky a právničky Milady Horákové uplynulo 75 let. Českoslovenští komunisté ji s podporou sovětských poradců zavraždili v Praze na Pankráci 27. června 1950, krátce po půl šesté ráno, jako poslední ze čtyř lidí odsouzených k trestu smrti ve známém vykonstruovaném a pečlivě inscenovaném procesu.

Gymnaziální studentka (a mnohem později klinická psycholožka) Vlasta Černá se v roce 1950 podílela na ukrývání pronásledovaného katolického kněze Felixe Marii Davídka. Bylo jí tehdy teprve sedmnáct let. Když se s ním pokusila utéct přes hranice do Rakouska, chytila je Státní bezpečnost (StB). Vzpomínkám Vlasty Černé se věnují aktualizované Příběhy 20. století.

Na začátku léta 1951 zatkla Státní bezpečnost (StB) Hanu Johnovou a jejího snoubence studenta Otakara Čeňka Trunce. Hana dostala 13 let a Otakar 15 let vězení za údajnou velezradu a špionáž. Vydávali a roznášeli po schránkách letáky vyzývající k občanské odvaze a pomáhali lidem utíkajícím přes hranice. Krátce před svatbou je kdosi udal, Hana se domnívá, že to byl někdo z pěveckého sboru. Po propuštění po devíti letech se milenci vzali. Děti už ale neměli.

Josef Vít prožil téměř celý život v jednom kraji: narodil se 18. dubna 1942 ve Lhotkách u Náchoda jako prvorozený syn v rodině zemědělce a hospodského Josefa Víta staršího a jeho ženy Marie rozené Řezníčkové, která pocházela ze sousední Litoboře. Nebylo mu ještě deset let, když se stal svědkem dodnes nedošetřených událostí, které vedly k justiční vraždě jeho otce.

V malém bytě v jednom pražském činžáku žil do roku 2020 skoro stoletý Viktor Wellemín. Když mu bylo sedmnáct let, vypravil se se svým o čtyři roky starším bratrem na dlouhou cestu, aby vstoupil do armády a bojoval proti nacistický vojskům. Nejprve se vydali na Slovensko, parníkem po Dunaji až do Černého moře, poté propluli tureckou lodí do Středozemního moře až k břehům Palestiny. Zatímco Viktor válčil kdesi u Tobruku, nacisté mu zavraždili v koncentračním táboře rodiče.

„Nevěřili byste, jak jsem zjistil u svých spolutrpitelů, jak po rozsudku smrti člověk začíná lpět na životě. Úžasně na životě lpět,“ říká na unikátní nahrávce z archivu Paměť národa odbojář Jan Maryška. Byl povoláním učitel, žil v letech 1890–1976, zvukový záznam jeho vzpomínek uchovávala desítky let jeho rodina. Příběhy 20. století se ještě vztahují k nedávnému 80. výročí porážky nacismu a připomínají osudy odbojářů, z nichž mnozí byli zatčeni a odsouzeni k trestu smrti.

Bylo mu jen čtrnáct let, když ho sovětská justice odsoudila na deset let do lágru. S dalšími mladíky založil Leonid Dohovič odbojovou skupinu, roznášeli letáky a také ukradli zbraně. V lágru se mu dařilo přežít i díky radám rodinného přítele, pracoval v knihovně a s dalšími mladými vězni začal kopat tunel na svobodu. Za to vyfasoval dalších deset let. Po propuštění se mu podařilo dostat do Československa, kde už od války žil jeho otec, řeckokatolický kněz.

„Bylo strašné horko, lidé odkládali, co už neunesli. Osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit,“ vzpomíná Maria Pekařová na pochod 20 tisíc Němců. Z Brna je vyhnali 30. května 1945 a ozbrojenci je za krutých podmínek vedli do Pohořelic a dál k rakouským hranicím. Nebyla to ojedinělá událostí – patří k mnoha případům poválečného násilí v osvobozeném Československu.

„Ježišmarjá, tady je lidí! Jak jste to věděli?!“ opakovala tenkým hlasem až k slzám dojatá 95letá Jarmila Hermanová u pomníku „Padlým hrdinům za vlast“ v Želivci. Na kamenné desce se nachází kromě jiných i fotografie jejího tatínka Františka Šimka. Esesáci ho 6. května 1945 mučili, aby udal své spolupracovníky.

Osvobození českých zemí od nacismu neprobíhalo jen ve znamení radosti ze svobody a vítání sovětské nebo americké armády. Byla to také doba vzepětí násilí, které pokračovalo ještě dlouho po květnu 1945. K tehdejším tragédiím patří mimo jiné vypálení malé vsi Javoříčko, ležící v olomouckém okrese na rozhraní Litovelska a Konicka. Členové jednotky SS zavraždili 5. května v Javoříčku 38 mužů – hlavním důvodem byla pomsta za podporu partyzánského odboje, přesná příčina je nejasná.