Bylo mu jen čtrnáct let, když ho sovětská justice odsoudila na deset let do lágru. Rusínský chlapec Leonid „Levko“ Dohovič, který se narodil 29. září 1935 v Užhorodu do rodiny řeckokatolického kněze, šel do vězení na jaře 1950.

Odstraňování pomníků na znamení rozchodu s minulostí se v Česku s ohledem na její dějiny stalo bezmála tradicí. První republika poslala do lapidárií sochy Habsburků a občané si frustraci ze čtyřsetletého úpění pod rakouským jhem vybili na kamenných Nepomucích a mariánských sochách. Komunistický režim zas zatočil s Masarykovými pomníky, aby je nahradil Gottwaldy, Leniny a dalšími revolucionáři, které do depozitářů pro změnu poslal listopad 1989. O tom všem v Archivu Plus.

„Bylo strašné horko, lidé odkládali, co už neunesli. Osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit,“ vzpomíná Maria Pekařová na pochod 20 tisíc Němců. Z Brna je vyhnali 30. května 1945 a ozbrojenci je za krutých podmínek vedli do Pohořelic a dál k rakouským hranicím. Nebyla to ojedinělá událostí – patří k mnoha případům poválečného násilí v osvobozeném Československu.

Za minulého režimu jsme za datum ukončení 2. světové války v Evropě považovali 9. květen. Po vzoru Sovětského svazu a navzdory západnímu světu. Ten slaví mír už o den dřív. Jak se v naší zemi oslavy i oficiální rétorika proměňovaly, to nám zachytily nahrávky z rozhlasového archivu. (Vysíláme v repríze.)

„Ježišmarjá, tady je lidí! Jak jste to věděli?!“ opakovala tenkým hlasem až k slzám dojatá 95letá Jarmila Hermanová u pomníku „Padlým hrdinům za vlast“ v Želivci. Na kamenné desce se nachází kromě jiných i fotografie jejího tatínka Františka Šimka. Esesáci ho 6. května 1945 mučili, aby udal své spolupracovníky.

Stát, který si každé tři týdny mění oficiální název, nebudí důvěru. Toho si byli vědomi i poslanci federálního parlamentu, kteří se na konci března 1990 ocitli v nezáviděníhodné situaci a byli vůbec poprvé pod veřejným tlakem a kritikou. Kvůli tomu, jak se společný český a slovenský stát má vůbec jmenovat, se konaly demonstrace. Dalo se čekat, že prvotní nadšení po 17. listopadu brzy opadne, ale že už necelý čtvrt rok po revoluci se vzedmou národnostní vášně, věřil málokdo.

Reportovat dění v prvomájových průvodech byla za komunismu docela dřina. V 50. letech kvůli militaristické a výhrůžné atmosféře, která v průvodech vedle povinného „optimismu“ vládla, v letech normalizace zase kvůli neskutečné nudě, která se nad těmito pravidelnými sebepotvrzujícími rituály klenula.

Když se řekne Gorbačov, naskočí pamětníkům slova glasnosť a perestrojka. Tahle „perestrojková“ éra Michaila Gorbačova trvala od jara 1986 do března 1990. Letům 1980 až 1985 říkají ruští historikové „pětiletka pyšných pohřbů“.

Osvobození českých zemí od nacismu neprobíhalo jen ve znamení radosti ze svobody a vítání sovětské nebo americké armády. Byla to také doba vzepětí násilí, které pokračovalo ještě dlouho po květnu 1945. K tehdejším tragédiím patří mimo jiné vypálení malé vsi Javoříčko, ležící v olomouckém okrese na rozhraní Litovelska a Konicka. Členové jednotky SS zavraždili 5. května v Javoříčku 38 mužů – hlavním důvodem byla pomsta za podporu partyzánského odboje, přesná příčina je nejasná.