Mladý novinář a muž Jiří Ruml (1925–2004), který stál za obnovou Lidových novin, se po únorovém převratu přesunul z rodné Plzně do Prahy. V hlavním městě jako přesvědčený komunista pracoval ve zpravodajství Československého rozhlasu. Jeho profesní činnost nejlépe vystihuje slovo reportér. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2019.)

Jaro roku 1995 bylo bez nadsázky „devadesátkové“. Vraždy, rasismus, mafiáni, lehké topné oleje. Poslech 30 let starých zpravodajských Ozvěn den, ze kterých je složen další díl Archivu Plus, který společně uvádějí pamětníci oněch časů Veronika Kindlová a David Hertl, je proto chvílemi docela depresivní.

„Jsme v situaci člověka zavřeného beze zbraně v jedné místnosti se šílencem, který je po zuby ozbrojen. Musí se mu přikyvovat a dávat zapravdu, aby se blázen nerozzuřil a nevrhl se na něho. Přitom se stále dívá ke dveřím a čeká, kdy mu zvenčí přijde pomoc.“ Tak popsal protektorátní prezident Emil Hácha poměry v okupovaných českých zemích. V povědomí byl zapsán jako kolaborant, který šel okupantům na ruku. Jeho situace byla ale komplikovanější. (Vysíláme v repríze.)

Začátek června 1990 přinesl v Československu událost, na jakou se čekalo od roku 1946. První svobodné volby po pádu komunismu. Všechno bylo tehdy poprvé – pro voliče, pro politické strany, pro média, pro místní samosprávy i zahraniční pozorovatelé. Na volby 1990 a vše kolem vzpomíná v pořadu Archiv Plus moderátor a bývalý ředitel zpravodajství Českého rozhlasu Jan Pokorný.

Přezdívali mu Kat českého národa. Sám přitom tvrdil, že se český národ snažil ze všech sil chránit. Jeho údajný chráněnec mu to ale neuvěřil. Na jaře 1946 stanul nenáviděný protektorátní státní tajemník před soudem a vysloužil si trest nejvyšší. I přes všechna zvěrstva, kterých se prokazatelně dopustil, Karl Hermann Frank až do poslední chvíle doufal, že si svůj život uchová. Že bude moci dožít někde v ústraní a postarat se o svou manželku a pět dětí. (Vysíláme v repríze.)

Radostně, jednotně a manifestačně. Tak se chodilo volit za minulého režimu. Za normalizace byly volby jednou za pět let. Volilo se najednou do národního i federálního parlamentu, do místních nebo městských, okresních a krajských výborů. Ve stejný okamžik se také vybírali soudci z lidu.

„Jsem v posledních dnech podezírán z toho, že dělám kampaň Občanskému fóru a že se to nehodí pro nadstranického prezidenta. Ale já dělám kampaň slušným lidem, pravdě, demokracii a svobodě.“ Slova Václava Havla z mítinku v Litoměřicích z května 1990 vypovídají o atmosféře předvolební kampaně před prvními svobodnými volbami od roku 1946 možná stejně jako rozsáhlé politologické studie.

Zatímco dnes máme nepřeberné množství příležitostí, jak strávit volné letní dny, jiné to bylo za socialismu. I tehdy, když republiku obepínal ostnatý drát železné opony, si chtěli lidé užít léto co nejlépe. Archiv Plus přináší vzpomínky na tehdejší rekreaci – na odpočinek pod stanem v kempu, na výjezd do Jugoslávie nebo v Sovětském svazu a na odborářské zotavovací pobyty.

Postup spojeneckých vojsk, zprávy o německé kapitulaci a smrt Adolfa Hitlera – právě tyto momenty byly patrně hlavní pohnutkou povstání, které vypuklo spontánně na mnoha místech.

Odstraňování pomníků na znamení rozchodu s minulostí se v Česku s ohledem na její dějiny stalo bezmála tradicí. První republika poslala do lapidárií sochy Habsburků a občané si frustraci ze čtyřsetletého úpění pod rakouským jhem vybili na kamenných Nepomucích a mariánských sochách. Komunistický režim zas zatočil s Masarykovými pomníky, aby je nahradil Gottwaldy, Leniny a dalšími revolucionáři, které do depozitářů pro změnu poslal listopad 1989. O tom všem v Archivu Plus.