„Bylo strašné horko, lidé odkládali, co už neunesli. Osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit,“ vzpomíná Maria Pekařová na pochod 20 tisíc Němců. Z Brna je vyhnali 30. května 1945 a ozbrojenci je za krutých podmínek vedli do Pohořelic a dál k rakouským hranicím. Nebyla to ojedinělá událostí – patří k mnoha případům poválečného násilí v osvobozeném Československu.

Americká armáda překročila hranice Československa, Rudá armáda vztyčila nad berlínským říšským sněmem sovětskou vlajku a v Praze vypuklo povstání. V archivu Českého rozhlasu jsou dodnes pozoruhodné nahrávky z osvobozování nacistických koncentračních táborů nebo oznámení smrti Adolfa Hitlera. Rozhlas byl tehdy jediným zprostředkovatelem aktuálních zpráv a byl velmi rychlý. Vydejte se v Archivu Plus do jarních měsíců roku 1945 a připomeňte si atmosféru konce války.

Za minulého režimu jsme za datum ukončení 2. světové války v Evropě považovali 9. květen. Po vzoru Sovětského svazu a navzdory západnímu světu. Ten slaví mír už o den dřív. Jak se v naší zemi oslavy i oficiální rétorika proměňovaly, to nám zachytily nahrávky z rozhlasového archivu. (Vysíláme v repríze.)

„Ježišmarjá, tady je lidí! Jak jste to věděli?!“ opakovala tenkým hlasem až k slzám dojatá 95letá Jarmila Hermanová u pomníku „Padlým hrdinům za vlast“ v Želivci. Na kamenné desce se nachází kromě jiných i fotografie jejího tatínka Františka Šimka. Esesáci ho 6. května 1945 mučili, aby udal své spolupracovníky.

Stát, který si každé tři týdny mění oficiální název, nebudí důvěru. Toho si byli vědomi i poslanci federálního parlamentu, kteří se na konci března 1990 ocitli v nezáviděníhodné situaci a byli vůbec poprvé pod veřejným tlakem a kritikou. Kvůli tomu, jak se společný český a slovenský stát má vůbec jmenovat, se konaly demonstrace. Dalo se čekat, že prvotní nadšení po 17. listopadu brzy opadne, ale že už necelý čtvrt rok po revoluci se vzedmou národnostní vášně, věřil málokdo.

Reportovat dění v prvomájových průvodech byla za komunismu docela dřina. V 50. letech kvůli militaristické a výhrůžné atmosféře, která v průvodech vedle povinného „optimismu“ vládla, v letech normalizace zase kvůli neskutečné nudě, která se nad těmito pravidelnými sebepotvrzujícími rituály klenula.

Když se řekne Gorbačov, naskočí pamětníkům slova glasnosť a perestrojka. Tahle „perestrojková“ éra Michaila Gorbačova trvala od jara 1986 do března 1990. Letům 1980 až 1985 říkají ruští historikové „pětiletka pyšných pohřbů“.

Osvobození českých zemí od nacismu neprobíhalo jen ve znamení radosti ze svobody a vítání sovětské nebo americké armády. Byla to také doba vzepětí násilí, které pokračovalo ještě dlouho po květnu 1945. K tehdejším tragédiím patří mimo jiné vypálení malé vsi Javoříčko, ležící v olomouckém okrese na rozhraní Litovelska a Konicka. Členové jednotky SS zavraždili 5. května v Javoříčku 38 mužů – hlavním důvodem byla pomsta za podporu partyzánského odboje, přesná příčina je nejasná.

Židovský mladík Alexander Gajdoš přežil nejméně tři masové vraždy na Slovensku. Vyvraždění raněných v nemocnici ve Sliači, popravy ve vápence v Kremničce a masakr v obci Priechod. Vyvázl vždy neuvěřitelnou náhodou. Jeho dramatický příběh z konce druhé světové války ze slovenských hor zdokumentovala Paměť národa.

Folklorní záležitost moravského venkova, která časem nejspíš zanikne. Právě takový obraz Velikonoc nabízel Československý rozhlas posluchačům v letech socialismu. Země, která v ústavě zakotvila svobodu náboženského vyznání, ve skutečnosti nutila svým obyvatelům křesťanské svátky bez křesťanství. (Vysíláme v repríze.)