Jeho předúnorovou éru novináře Svobodného slova registrovali počátkem 90. let už jen jeho vrstevníci. Ale během krátké doby se Jiřímu Ješovi podařilo stát se doyenem českých komentátorů, zejména těch rozhlasových. Vůbec nehodlal být za každou cenu „vyvážený“. „Já jsem nedělal odboj proti komunismu. Jenom jsem prostě dělal všechno možné, aby zlo nenastoupilo. Aby se vůbec nedostalo k moci. A pokračuju v tom celý život,“ tvrdil.

Zdena Mašínová to v české společnosti neměla lehké. Z mnoha ohlasů na její úmrtí (10. června 2026) by se mohlo zdát, že ve věku dvaadevadesáti let odešla dlouhodobě a všeobecně vážená postava veřejného života. Pravda však je, že i po pádu komunismu stála v důležitých otázkách proti (nejen politické) většině, že mnoha lidem tak trochu překážela.

Měla to být rutinní akce. Sjezd spisovatelů na konci jara 1956 měl být událostí, jakých komunistický režim zorganizoval desítky a stovky. Jenže nakonec se jeho průběh vymkl komunistům z kontroly. Paradoxně za to mohly události v Moskvě, kde se kriticky podívali na éru stalinismu. Na československém sjezdu se literáti nedrželi zkrátka: Jaroslav Seifert prohlásil, že spisovatelé byli nuceni ke lži. „Moskva zasela bouři, kterou Praha sklízí,“ napsal exilový časopis Svědectví.

Žáci a studenti v projektu Příběhy našich sousedů objevují pro Paměť národa poslední žijící svědky druhé světové války. Podařilo se jim zdokumentovat například pozoruhodný příběh sudetského Němce ze Šumavy. Jindřich Essl, narozen 1939 na Šumavě v sudetoněmecké rodině, vyprávěl žákům o svém tatínkovi, který musel narukovat do wehrmachtu. Na frontě padl do sovětského zajetí. Jeho bratr byl za války donucen nastoupit na nucené práce.

Letiště v Ruzyni bylo vybudováno ve 30. letech, jako náhrada za původní hlavní pražské letiště Kbely založené po vzniku republiky roku 1918. Nové letiště pak bylo postaveno v 60. letech. Původní letiště s funkcionalistickou halou Adolfa Benše – Terminál Jih – bylo otevřeno už v roce 1937.

V těchto dnech uplynulo 81 let od začátku tragického pochodu brněnských Němců, vyhnaných 30. a 31. května 1945 z města do improvizovaného tábora v Pohořelicích a pak dál do Rakouska. V pochodu šel i tehdy desetiletý Roman Frait.

Čím jsme žili před 30 lety, ve druhém čtvrtletí roku 1996? Připomínáme si to v dalším čtvrtletníku Archivu Plus, ve kterém si pouštíme zpravodajské relace a reportáže z rozhlasového archivu natočené před 30 lety. V těchto jarních měsících má kořeny mnoho věcí, která nás dodnes ovlivňují, nebo jsou pro nás samozřejmostí. Mezi ně patří letní vysílání Radiožurnálu z Chorvatska, které se domlouvalo právě v dubnu 1996.

„Bylo strašné horko, lidé odkládali, co už neunesli. Osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit,“ vzpomínala Maria Pekařová z Brna na událost, k níž došlo několik týdnů po porážce nacismu.

Před listopadovou revolucí byl mladým hercem, o jehož talent se přetahovala divadla s filmem a televizí. V létě 1989 ukončil studium na DAMU, téhož roku začal hrát v Divadle na Vinohradech. Měl za sebou role v tehdy už kultovním filmu Bony a klid nebo v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci.

V roce 1952 se v Dobrušce na internátě odehrál až neuvěřitelný případ. Zámečnickému učni Karlu Pfeifferovi bylo patnáct let, když ho tu zatkla Státní bezpečnost. Vyslýchali ho čtyři policisté. Křičeli, ponižovali, nutili ho, aby přiznal, že s vychovatelem Karlem Wurmem punktovali státní převrat. Vzrůstem malého chlapce sprostě uráželi, nadávali mu do esesáckého spratka.