Ivan Sviták, jedna z nejvýraznějších osobností roku 1968 – či lépe řečeno jeho předokupační části – se narodil v roce 1925, po válce byl členem sociální demokracie a v roce 1948 se stal komunistou. Vystudoval právnickou fakultu a v letech 1954 až 1964 byl vědeckým pracovníkem Filozofického ústavu Československé akademie věd. Jeho názory a postřehy se zachovaly v rozhlasovém archivu. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2018.)

Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh pro Paměť národa Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“

Asi jen málokdo z těch, co tenkrát už byli na světě, může tvrdit, že do jejich života rok 1989 vůbec nezasáhl. Rozhodně by to nemohl tvrdit Václav Havel. Čtyři měsíce z něj strávil ve vězení, na jeho samém konci se stal prezidentem. Havlovu cestu z pankrácké cely do Vladislavského sálu zachycují i nahrávky z rozhlasového archivu.

Eva Erbenová žije v Izraeli a uvádí se, že je nejstarší Izraelkou s českými kořeny. Brzy, 24. října 2025, oslaví své 95. narozeniny. A 7. října uplynou dva roky od masakru, který v Izraeli spáchali členové Hamásu a dalších teroristických skupin. Krátce po útoku opustila Eva Erbenová svůj domov v Aškelonu a přiletěla evakuačním letadlem na pár měsíců do Čech.

Pro naše severní a zároveň jižní sousedy byl rok 1990 snad ještě důležitější než pro Čechy a Slováky. Rok zázraků, jak to pojmenoval britský novinář Timothy Garton Ash, přinesl naprosto novou realitu takzvaným západním i takzvaným východním Němcům.

V Česku se stále mluví o sudetských Němcích negativně. Důvodem jsou dvě věci: jejich údajné majetkové nároky, ale především jejich zrada Československa ve 30. letech minulého století, kdy většinově podporovali Hitlera. Ale co jejich děti? Celý život se zvláště ti, kteří v Československu po roce 1945 zůstali, vyrovnávají s fašistickou nálepkou. Takovou zkušenost má i Marianna Tomašovská, rozená Rathnerová.

V létě roku 1995 si novináři rozhodně nemohli stěžovat na okurkovou sezónu. Falešné zprávy, útěk muže obžalovaného z dvojnásobné vraždy, děsivý nález na dně Orlické přehrady, fackující se politici. Nejen o tom mohli slyšet posluchači zpravodajské rubriky Ozvěny dne v červenci, srpnu a září roku 1995. Ty nejzajímavější z nich uvádí další díl Archivu Plus, který společně uvádějí Veronika Kindlová a David Hertl, kteří k archivním nahrávkám přidávají své vzpomínky.

V létě 1946 objevil kdosi neznámý v prázdném domě ve vysídlené pohraniční vesnici Prosiměřice (Proßmeritz) dvanáctiletou dívku. Přivolal četníka (tehdy už příslušníka SNB). Dívka byla vystrašená, krčila se v rohu místnosti, neodpovídala na otázky, zdálo se, že jim nerozumí. V Čechách ji nikdo nehledal a nepostrádal, převážně němečtí obyvatelé obce byli vyhnáni. Ukázalo se, že dívka se jmenuje Růžena Kollnerová. Dnes má příjmení po svém nizozemském muži: Růžena de Weij.

Podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) skončila 1. srpna 1975 téměř tříletá hektická diplomatická jednání. Za úspěch smlouvu považovaly oba znepřátelené bloky, i když pro hlavní hráče – USA a Sovětský svaz – měl podpis zcela odlišný význam.

Generál Procházka zemřel v 93 letech v době covidu. Býval to vysoký, štíhlý, do stáří nebývale svalnatý muž s neobyčejně znělým hlasem. Dokonce v mládí zvažoval kariéru operního pěvce. Miloval vážnou hudbu. Stal se ale vojákem, který v protikomunistickém odboji a ve vězení prokázal výjimečnou statečnost.