Folklorní záležitost moravského venkova, která časem nejspíš zanikne. Právě takový obraz Velikonoc nabízel Československý rozhlas posluchačům v letech socialismu. Země, která v ústavě zakotvila svobodu náboženského vyznání, ve skutečnosti nutila svým obyvatelům křesťanské svátky bez křesťanství. (Vysíláme v repríze.)

Jaro roku 1955 bylo plné událostí. Praha se dočkala obří sochy diktátora Stalina, Československo podepsalo Varšavskou smlouvu a stalo se součástí vojenského uskupení totálně ovládaného Moskvou. Republika měla i spoustu starostí: stále málo výkonné zemědělství nebo stávky v některých podnicích. O tom všem se dochovalo svědectví z rozhlasového vysílání.

Lucy Topoľská je germanistka. Vystudovala německou a ruskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Univerzitě Karlově v Praze. Do češtiny přeložila díla Ödöna von Horváth, Lea Perutze, Paula Celana, Romana Karla Scholze a dalších autorů. Němčina je její rodný jazyk. Když nastoupila do první třídy v české škole, téměř se nedokázala domluvit s učiteli ani se spolužáky – a přiznává, že tehdy se u ní „vyvinula potřeba překladu“, jemuž se věnuje celý život.

Přes třicet filmů, které zůstaly po spisovateli a scenáristovi Janu Procházkovi, patří k tomu nejlepšímu v československé kinematografii. Nejvíc ho proslavila spolupráce s režisérem Karlem Kachyňou. Z jejich dílny vyšly například filmy Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966), Noc nevěsty (1967) a Ucho (1970). Pak ale Procházka musel barrandovská studia opustit a zemřel dřív, než dosáhl tvůrčího vrcholu. V Archivu Plus připomene jeho osud Martina Sedláková.

Ludvík Armbruster vyrůstal v rodině, která do kostela nechodila, přesto se ve dvaadvaceti letech stal řeholníkem a následně i knězem. Ačkoliv pocházel z rodiny zámečníka, vystudoval prestižní univerzity a přednášel jako profesor filozofie a teologie po celém světě, přednášel nejen ve svém rodném jazyce, ale i latinsky, italsky, anglicky, německy a japonsky. Hlásil se k české národnosti, měl rakouské a japonské občanství, tady se stal v době komunismu nežádoucí osobou.

Bratislava měla být na konci druhé světové války dobře opevněnou a neprostupnou pevností. Pokud skrze ni Rudá armáda projde na Vídeň, tak jedině přes její trosky, představoval si Adolf Hitler. Skutečnost však byla nakonec taková, že takzvaná Festung Pressburg padla za jediný den, 4. dubna 1945. A proč se z Bratislavy nestala hromádka rozvalin? Údajně za to mohla i její krása, jak vzpomíná v Archivu Plus jeden z pamětníků.

V roce 1954 vyšel v podnikových novinách Třineckých železáren článek, v němž se psalo o pracovnících sportovcích. „Plní vzorně své povinnosti, a proto je můžeme dát jako dobrý příklad všem ostatním členům našeho Sokola. Soudružce Gertrudě Lachsové je 19 let. Je krajskou přebornicí v kajakářství, získala i titul okresní přebornice v lyžařství v běhu na 6 kilometrů. Je oblíbena pro svou upřímnou povahu a kamarádského ducha,“ stálo tam. Poslechněte si její příběh.

Být poslancem, to byla v dobách komunismu v podstatě volnočasová aktivita. Párkrát do roka jste dorazili na zasedání, něco jste odmávli, protože se to od vás očekávalo, mohl to být třeba státní rozpočet nebo pendrekový zákon, a tím to končilo. Ale po listopadu najednou poslanci poslouchali zprávy premíéra o tom, že jsme promarnili 40 let, prezident bez varování zákonodárcům představil nový název republiky a státní znak. A poslanci objevili prostý fakt, že mohou nesouhlasit.

1. listopadu 1992, symbolicky v den výročí bolševické revoluce, zemřel Alexander Dubček, ikona pražského jara a po listopadu 1989 předseda federálního československého parlamentu. Jak vypadal Dubčekův návrat na výsluní politiky?

Před 70 lety vstoupila v Československu do poslední fáze nucená kolektivizace zemědělství. V letech 1955–1960 tak vyvrcholil proces komunistického ničení venkova, jehož důsledky jsou citelné dodnes. Historici obvykle člení kolektivizaci od 1948 na několik částí. Asi nejděsivějším rozměrem této státem organizované krádeže olbřímých rozměrů byla kriminalizace větších sedláků, podle propagandy venkovských boháčů, a vyhánění celých rodin z domovů, a to hlavně v 50. letech.