Teroristické útoky z 11. září 2001 byly prakticky ihned vnímány jako zlom – bezpečnostní, politický, vojenský, historický, civilizační. To vše bylo postupně formulováno už od prvních hodin po útocích. Jak tento proces probíhal v našem mediálním prostoru, to si přiblížíme prostřednictvím archivu Českého rozhlasu.

Major Státní bezpečnosti Jaromír Ulč se pokoušel zlomit k udávání a pravidelné spolupráci evangelického faráře a mluvčího Charty 77 Miloše Rejchrta. Dopadlo to naopak. Ulč se nechal pokřtít. To se ovšem stalo až po sametové revoluci. Před pádem komunismu bezskrupulózně vyhrožoval, vydíral, ponižoval, zavíral faráře do cel předběžného zadržení (CPZ). Farář Rejchrt na dobu, kdy ho pronásledovala Státní bezpečnost (StB), nerad vzpomíná.

Rudý trojcípý šátek a modrá košile – to byly v dobách totalitního režimu hlavní části stejnokroje československého pionýra. Šátek, na který měl být jeho nositel náležitě hrdý, se uvazoval kolem krku a měl reprezentovat oddanost socialistickým ideálům. Pionýři měli milovat Sovětský svaz a nadšeně se podílet na budování socialismu.

Českoněmecká rodina žila v Sudetech. Na začátku 2. světové války rodiče s dcerou utekli před nacisty. Na konci války chtěli Sověti maminku popravit, zachránila ji dcera. V 50. letech rodiče i dcera putovali do vězení, ukrývali západního agenta.

Letním měsícům novináři říkávají okurková sezóna. Prostě čas zavařování okurek, kdy se nic moc neděje a není o čem informovat. Jak svědčí zpravodajství dochované v Archivu Českého rozhlasu, o třetím čtvrtletí roku 1996 to tedy rozhodně neplatilo.

Na konci července 1989, ani ne čtyři měsíce před tím, než se v Československu zhroutil komunismus, vyrazili tři kamarádi z Jihlavy do tehdejší Jugoslávie. Byli čerstvě plnoletí a odjížděli s úmyslem emigrovat, dostat se za železnou oponu do Itálie nebo do Rakouska, a odtud dál, nejspíš do Ameriky.

Herec vyjadřující se veřejně k politice a společenskému dění. Téma, které dnes dokáže – nejen na sociálních sítích – vyvolat bouřlivé diskuse. Českoslovenští dramatičtí umělci stáli v průběhu dějin často v blízkosti zásadních společenských změn. Jakou roli sehráli v roce 1968?

Na konci července 1989, ani ne čtyři měsíce před tím, než se v Československu zhroutil komunismus, vyrazili tři maturanti z Jihlavy do tehdejší Jugoslávie. Byli čerstvě plnoletí a odjížděli s úmyslem emigrovat, dostat se do Itálie nebo do Rakouska, a odtud dál, nejspíš do Ameriky. V srpnu se jim podařilo překročit hraniční řeku Mura (německy Mur).

Mládež poválečného desetiletí, to byly zkratky svazů mládeže SČM a ČSM i nadšení dílem spontánní, dílem konjunkturální. A leckdy nepochopitelné. Více v Archivu Plus Pavla Hlavatého.

Jana Litomiského v roce 1981 odsoudili na tři roky za podvracení republiky. Putoval na Bory, kde při výměně prádla klábosil třeba s Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem, potkával se s Dominikem Dukou. Jednomu z nich zachránil život.