Blíží se Den válečných veteránů, kdy si 11. listopadu připínáme na oděvy na znamení úcty k těmto lidem kvítky vlčího máku. Letos se sbírka na pomoc veteránům odehraje nejspíš převážně digitálně.

„Kontrola občanských průkazů!“ „Kolik jste vypil?“„Dvě…“ „A dneska jste k tomu měl jakej důvod?“ Podobnou kontrolu prováděnou příslušníky Veřejné bezpečnosti (VB) mezi návštěvníky restaurace, jakou zachytila rozhlasová reportáž z roku 1968 v Sokolově, zažil před rokem 1989 nejeden občan ČSSR.

Gertrudě Samuelové, které se také říká Heda, bude v lednu čtyřiaosmdesát let. Žije v Jihlavě, kde se za německé okupace narodila, má ráda křížovky, historii a vážnou hudbu. Potěšilo by ji, kdyby se jí ozval bratr, kterého nikdy neviděla, ale ví, že naděje není velká, protože už ho marně hledá několik let.

Rok 1997 bývá často označován za éru konce polistopadové nevinnosti, za konec nadšení pro změnu a pro budování prosperity, která se logicky nemohla dostavit pro všechny. Už od roku 1996 se v zemi začaly postupně vyhlašovat stávky učitelů, lékařů a zdravotnického personálu a také železničářů. Ti v únoru 1997 vyhlásili stávku, která se řadí k nejdelším v novodobých českých dějinách. Proměnu atmosféry zachytily rozhlasové mikrofony v Archivu Plus.

Daně Milatové nebylo ani patnáct let, když zachránila spolu se svým tatínkem desítky lidských životů. Stalo se to za druhé světové války ve Zlíně. Jejího otce Františka Gajdošíka věznilo gestapo, mělo podezření, že někde ukrývá zbraně. Vězeň ale s rodinou našel pozoruhodný způsob, jak z věznice vynášet motáky „ve velkém“, tím instruoval, co je prozrazené. Zachránil tím další rodiny.

Ani v 50. letech neměla komunistická strana vše pod kontrolou. Dokládají to záznamy rozhlasových pořadů z podzimu 1955. Archiv Plus nabídne některé z nich a přidá komentář historika Zdeňka Doskočila. Jedna z nahrávek se do vysílání nikdy nedostala – jde o záznam projevu Antonína Novotného, nejvyššího představitele komunistické strany, na aktivu stranických funkcionářů z počátku prosince 1955. Novotný tam rozebírá problémy, o kterých se obyčejní lidé neměli dozvědět.

V neděli 12. října se měl v České republice poprvé oficiálně připomínat Den samizdatu. Mezi významné dny byl zařazen zákonem s účinností od 1. ledna 2025. Zjevně to není svátek, který by se u nás slavil výrazně a nepřehlédnutelně. Ředitel knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád konstatoval, že jej „česká média dokonale zasklila“, což je pozoruhodné přinejmenším v situaci, kdy se v podstatné části střední Evropy soustavně zhoršují podmínky seriózní novinářské práce.

Ivan Sviták, jedna z nejvýraznějších osobností roku 1968 – či lépe řečeno jeho předokupační části – se narodil v roce 1925, po válce byl členem sociální demokracie a v roce 1948 se stal komunistou. Vystudoval právnickou fakultu a v letech 1954 až 1964 byl vědeckým pracovníkem Filozofického ústavu Československé akademie věd. Jeho názory a postřehy se zachovaly v rozhlasovém archivu. (Vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2018.)

Stačí jeho první věta, aby vám přejel mráz po zádech. „Narodil jsem se 5. června 1934 v Lidicích,“ začíná vyprávět svůj příběh pro Paměť národa Václav Hanf. Bylo mu osm let, když jednotky wehrmachtu 10. června 1942 ještě za tmy obklíčily vesnici. Vybavuje si strach, chaos, otázky dospělých: „Co se děje?! Proč? Kam máme jít?“

Asi jen málokdo z těch, co tenkrát už byli na světě, může tvrdit, že do jejich života rok 1989 vůbec nezasáhl. Rozhodně by to nemohl tvrdit Václav Havel. Čtyři měsíce z něj strávil ve vězení, na jeho samém konci se stal prezidentem. Havlovu cestu z pankrácké cely do Vladislavského sálu zachycují i nahrávky z rozhlasového archivu.