Přestože Robert Vano patří mezi nejvýraznější módní fotografy světa, cesta k úspěchu nebyla jednoduchá. Z malého slovenského městečka emigroval v roce 1967 přes Jugoslávii do Itálie a později do Spojených států, kde vybudoval kariéru uznávaného autora černobílé fotografie. V pořadu Avokádo na platformě FocusOn mluvil o emigraci, newyorském začátku i o tom, proč i po padesáti letech u objektivu zůstává věrný tradičním technikám a ruční práci.

Robert Vano se narodil v malém městečku na jihu Slovenska. Dětství prožil v časech, kdy bylo přesně určeno, co chlapci a dívky smějí dělat. „Chtěl jsem být fotograf, ale to nebyla profese pro chlapce. Kluci měli být elektrikáři nebo horníci,“ vzpomíná.

První fotoaparát dostal ve čtrnácti letech a okamžitě si zamiloval svobodu, kterou mu objektiv poskytoval. „Ve škole bylo všechno týmové. A já chtěl dělat něco, kde mi nikdo nebude mluvit do práce,“ říká.

Kvůli špatnému prospěchu se však nedostal na uměleckou školu. „Měl jsem samé čtyřky, takže jsem se nemohl přihlásit ani na přijímačky,“ popisuje. A když přišla maturita, čekala ho vojna, kterou se rozhodl obejít.

Útěk přes Jugoslávii a ztráta občanství

V roce 1967 se Vano s kamarádem rozhodl emigrovat přes Jugoslávii do Itálie. „Netušil jsem, že nás za to odsoudí za vlastizradu. Zbavili mě občanství i národnosti,“ říká.

Domů se nemohl vrátit třicet let. Rodiče o něm celé roky neměli zprávy, jeho dopisy končily u StB. „Teprve nedávno jsem díky televizi viděl svůj spis. Měl jsem krycí jméno Herec a všechny dopisy, které jsem psal rodičům, tam byly uložené,“ popisuje.

S matkou se setkal až po revoluci. „Plakali jsme oba. Řekla mi: jediné, co ti nikdy neodpustíme, je, že jsi nám nedal vědět, kde jsi,“ vzpomíná s dojetím.

Americký sen s reálnými následky

Po emigraci získal nejprve zelenou kartu, po pěti letech americké občanství. „Mám jen jedno občanství, to americké. Po revoluci bych mohl požádat o slovenské, ale tím bych přišel o důchod i zdravotní pojištění,“ vysvětluje.

New York byl pro něj šok. „Pocházím z malého městečka, kde jste potřebovali povolení i na cestu do Bratislavy. A najednou stojíte v New Yorku, mezi hippies, svobodou a úsměvy,“ říká.

Zároveň si všiml zásadního rozdílu v mentalitě. „Američané se pořád usmívají. A ono to funguje, když si říkáte, že se máte dobře, mozek tomu začne věřit,“ dodává.

Od Milána po Paříž: tvrdá škola módy

Začínal jako asistent fotografa v New Yorku, kde ho kolega naučil zásadní pravidlo: „Musíš mít téma, které si lidé zapamatují.“ Pro Vana se jím stala černobílá fotografie a mužské akty.

Jeho kariéra vedla přes Milán, Paříž i Frankfurt. „V Americe se začínalo přesně v devět a končilo v pět. V Miláně se v devět teprve pilo cappuccino a fotilo se až odpoledne,“ směje se.

Milán byl sice centrem módních časopisů, ale ty špatně platily. „Všechno šlo přes mafii. Ale právě tam se rodily kariéry – všichni, modelky i fotografové, tam museli začít,“ dodává.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně probíhal útěk Roberta Vana přes Jugoslávii do Itálie?
2. Co se skrývá ve spise StB pod jeho krycím jménem „Herec“?
3. Jak vypadal jeho první den v New Yorku a první focení v USA?
4. Jaké zákulisní historky zažil během zlaté éry módních přehlídek?
5. Co chystá po výstavě v Tančícím domě – a proč chce expozici přesunout do New Yorku?

Zahraniční stáže, přes 10 000 operací, interní vzdělávací akademie a výuka začínajících chirurgů i mediků. Andrea Janeková, vedoucí lékařka Očního centra Praha, posouvá českou oftalmologii vpřed nejen jako chirurg, ale i jako mentorka nové generace lékařů. V rozhovoru pro pořad Science Lab na platformě FocusOn mluvila o atraktivitě oboru, systému vzdělávání a o tom, proč si lékaři vybírají právě oftalmologii.

Oftalmologie patří mezi obory, které propojují preciznost, technologii a hlubokou diagnostiku. „Okem lze zjistit i další systémová onemocnění. Tato disciplína má v sobě opravdu hloubku,“ říká vedoucí lékařka Očního centra Praha Andrea Janeková. 

Do Očního centra nastoupila v roce 2012, kdy šlo o menší zařízení se základní akreditací. Dnes má klinika nejvyšší možnou akreditaci pro vzdělávání lékařů v oboru oftalmologie. „Od roku 2012 jsme kliniku výrazně rozšířili. Pokrýváme téměř celé spektrum oftalmologie, od základních vyšetření až po komplexní chirurgické zákroky,“ popisuje.

OCP akademie: místo, kde se učí nová generace lékařů

Oční centrum se kromě poskytování špičkové péče specializuje i na výuku. Interně zde funguje tzv. OCP akademie, vzdělávací program pro lékaře po škole i pro mladé lékaře před atestací. „Každý měsíc analyzujeme nové články, diskutujeme atestační otázky, a tím neustále držíme krok s nejnovějšími trendy,“ vysvětluje Janeková. Právě díky propracovanému systému vzdělávání přichází do oboru stále více mladých lidí. „Do oboru míří dost mladých lékařů, muži i ženy. Přesto by jich mohlo být více,“ připouští.

Výběrové řízení do kliniky se zaměřuje především na osobní přístup kandidátů. „Nejde o to, kolik toho ví první den. Důležité je, zda má chuť učit se, zapojit se do týmu, být aktivní, hledat nové cesty,“ dodává.

Jak se z absolventa stává chirurg

Pětileté postgraduální vzdělávání v oftalmologii zahrnuje praxi v zařízení s nejvyšší akreditací, šestiměsíční měsíční stáže na lůžkových odděleních, kmenovou zkoušku a atestaci. „Nový lékař se učí měřit zrakovou ostrost, pracovat s přístroji, dělat základní vyšetření. Nejprve v přítomnosti zkušeného kolegy, později už s vlastními pacienty, ale stále pod dohledem,“ popisuje Janeková. 

Vedle práce na klinice působí lékaři i v očních ambulancích MediPort, které poskytují primární oční péči v Praze a Středočeském kraji. „Díky tomu se setkají i s běžnou každodenní oftalmologií: záněty, špony v oku, cizí tělíska. To je pro jejich výcvik zásadní.“

Wetlaby a virtuální realita: chirurgický trénink nové generace

Ne každý oční lékař je zároveň i chirurg. Pokud se ale pro oční chirurgii mladý lékař rozhodne, pak trénink chirurgických dovedností začíná v tzv. wetlabech, kde se učí operovat nejčastěji na prasečích očích. Případně i na umělých očích nebo mají k dispozici simulátory s virtuální realitou. „Jde o bezpečné prostředí, kde si lékař osvojí jemnou motoriku, koordinaci rukou a nohou, práci v milimetrovém prostoru,“ vysvětluje Janeková. Díky těmto metodám mohou lékaři rozvíjet své dovednosti dříve, než se dostanou k reálným operacím. „Baví mě sledovat, jak se lékaři během pěti dnů zlepšují, jak roste jejich sebedůvěra a dovednosti,“ dodává.

Podle Janekové je české oční lékařství dnes na světové úrovni. „Co se týče materiálového vybavení, přístrojů i operačních technik, jsme zcela na úrovni západní Evropy nebo USA,“ říká. A přestože české zdravotnictví čelí řadě systémových problémů, oftalmologie si podle ní udržuje vysokou kvalitu a respekt i v zahraničí. „Naše metody jsou srovnatelné se špičkovými zahraničními pracovišti. V mnoha ohledech jsme efektivnější, někdy i dál,“ dodává.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně fungují chirurgické trenažéry a co všechno si na nich mohou lékaři nacvičit?
2. Jak vypadá v praxi tzv. OCP akademie a co vše se v ní řeší v týdenním režimu?
3. Jaké vlastnosti nejvíce rozhodují o přijetí mladého lékaře do kliniky?

Přestože státní podpora stavebního spoření v posledních letech klesla na polovinu, zájem o něj neklesá. Podle Ladislava Neuhäusera, člena představenstva ČSOB Stavební spořitelny odpovědného za obchod, se počet nových smluv drží na vysoké úrovni a produkt zůstává stabilním pilířem spoření českých domácností. V rozhovoru pro eMoney na platformě FocusOn.cz vysvětluje, proč stavební spoření stále dává ekonomický smysl, jakou roli hraje v úvěrovém financování bydlení i proč ho volí stále více rodičů pro své děti.

Zatímco mnozí očekávali, že snížení státního příspěvku z 2 000 Kč na 1 000 Kč ročně povede k poklesu zájmu, data mluví jinak. „Od ledna do září letošního roku bylo na trhu uzavřeno 333 000 nových smluv, což je prakticky stejně jako loni. Tehdy jich bylo 339 000 a v době vyšší státní podpory dokonce jen 324 000,“ uvedl Neuhäuser.

ČSOB Stavební spořitelna si dokonce meziročně polepšila. „Letos jsme uzavřeli 97 000 nových kontraktů, což je růst o tři procenta,“ dodal. Stavební spoření tak podle něj zůstává jedním ze stabilních pilířů finančního trhu, který dokáže dlouhodobě porážet inflaci.

ČSOB na snížení státní podpory reagovala vlastními pobídkami. „Klient si může přijít na bonus až 10 520 Kč,“ vysvětluje Neuhäuser. Zahrnuje dorovnání státní podpory, odměny za využívání účtu v ČSOB a příspěvek při předspoření částky 50 000 Kč. „V součtu tak klient získá více než 10 000 Kč navíc, což z produktu dělá stále velmi atraktivní formu spoření,“ dodává.

Peníze směřují zpět do bydlení

Ačkoliv název „stavební spoření“ může působit zastarale, celý systém podle Neuhäusera plní jasnou ekonomickou funkci. „„Klientem naspořené prostředky nejsou účelově vázané, sám se rozhodne, na co je využije_,“_ vysvětluje.

Jen za letošní rok poskytly stavební spořitelny úvěry v hodnotě 50 miliard Kč, které využilo zhruba 39 000 klientů. „Máme dokonce o něco víc úvěrů než depozit, což znamená, že celý systém efektivně přesměrovává úspory lidí zpět do bydlení,“ dodává Neuhäuser.

Zhodnocení 4,5 % a jistota na šest let

Podle Neuhäusera je klíčovou výhodou stavebního spoření jistota výnosu. „Na rozdíl od spořicích účtů, kde banka může sazbu změnit ze dne na den, stavební spoření má garantované zhodnocení po celou dobu šesti let,“ vysvětluje.

V součtu základního úroku 1,3 %, státní podpory, bonusů a daňových výhod dosahuje podle něj zhodnocení kolem 4,5 %. „Taková sazba na spořicích účtech dnes neexistuje, a navíc úrok z nich podléhá zdanění, zatímco státní podpora ne,“ zdůrazňuje Neuhäuser.

Na trhu s úvěry ze stavebního spoření se letos podle Neuhäusera rozpůjčovalo kolem 50 miliard Kč, což představuje téměř 20 % objemu hypotečního trhu.
„Klienti oceňují nižší sazby pro řádné úvěry ze stavebního spoření kolem 3 až 3,5 procenta a možnost nezajištěného úvěru až do 3,5 milionu Kč na 20 let,“ popisuje.

Velký zájem podle něj směřuje k rekonstrukcím a také k družstevnímu bydlení. _„Družstevní byty nelze zastavit, proto se pro ně úvěr ze stavebního spoření výborně hodí. Navíc financujeme i projekt ‚Oprav dům po babičce‘ s úrokem 2,18 %,“_dodává Neuhäuser.

Stavební spoření pro děti: první krok k finanční gramotnosti

Stavební spoření má podle ČSOB stále silné zastoupení i v dětských účtech. „V našem portfoliu máme zhruba 200 000 dětských smluv. Rodiče i prarodiče tak dětem vytvářejí základní finanční polštář,“ říká Neuhäuser.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak ČSOB reaguje na snížení státní podpory stavebního spoření a jaké bonusy nabízí?
2. Kdo dnes nejčastěji využívá úvěry ze stavebního spoření a proč jsou atraktivní i bez zajištění?
3. Jak stavební spoření pomáhá financovat ekologické rekonstrukce domů?
4. Jak funguje stavební spoření pro děti a proč je důležité začít co nejdřív?
5. Jak digitalizace mění svět stavebních spořitelen a jak snadné je sjednat produkt online?

Brněnská firma GENTEC CHP, specialista na výrobu kogeneračních jednotek, se z rodinného projektu vypracovala mezi světové lídry v oboru kombinované výroby elektřiny a tepla. „Export dnes tvoří více než 70 % našich tržeb a působíme už ve 14 zemích světa,“ říká v pořadu Export ředitel společnosti Václav Klein. Do budoucna firma sází na vodíkové technologie a umělou inteligenci v řízení výkonu.

Firma vznikla v roce 2011, původně jako projekt na vývoj vyvíječe vodíku. „Tehdy jsme hledali produkt s vyšší přidanou hodnotou. Skrze výzkum vodíku jsme narazili na kogenerační jednotky a rozhodli se do nich pustit,“ vzpomíná Václav Klein.

Začátky však nebyly jednoduché. „Bylo to možná naivní, protože jde o extrémně komplexní zařízení – od motorařiny po elektroniku. Trvalo nám pět let, než jsme vytvořili konkurenceschopný produkt,“ dodává. Dnes už Gentec patří mezi nejuznávanější světové výrobce, kteří dokážou dosahovat účinnosti až 95 %.

Unikátní technologie i přístup k zákazníkům

Klein zdůrazňuje, že technologická dokonalost už dnes nestačí. Úspěch podle něj stojí na inovacích a dlouhodobé péči o zákazníka. „Neříkám, že jsme lepší než ostatní. Každý má své silné stránky. My ale hodně investujeme do výzkumu a vývoje. Nedávno jsme dokončili jednotku, která spaluje až 30 % vodíku, a nyní vyvíjíme zařízení na 100 % vodíku,“ vysvětluje.

Kromě inovací klade Gentec důraz na cenu. „Používáme špičkové komponenty, ale držíme cenu spíše níže. Nejde nám o krátkodobé zisky, ale o dlouhodobý růst,“ dodává Klein.

Export táhne: 70 % tržeb ze zahraničí

Ještě v roce 2020 tvořil export polovinu obratu, dnes už je to 70 %. Společnost očekává, že dlouhodobě se tento podíl bude držet mezi 60–80 %. „Nejdříve jsme exportovali do Itálie, poté jsme se rozvíjeli v Anglii, kde jsme našli prvního stabilního partnera díky podpoře CzechTradu. Dnes působíme v celé Evropě, Severní Americe a nově se díváme i na Blízký východ,“ říká Klein.

Naopak pokusy o expanzi na východní trhy, jako Rusko nebo Bělorusko, se neosvědčily. „Bylo to složité prostředí, kde málokdy platilo to, co se řeklo. Když jsme pak přišli na západní trhy, všechno fungovalo standardně a transparentně,“ dodává.

Ukrajina se stala klíčovým trhem

Po roce 2022 se ukázala nová příležitost – rekonstrukce ukrajinské energetiky.
„Ukrajina se rychle stala jedním z největších světových trhů pro kogenerační jednotky. Dnes jsme třetí největší exportér na Ukrajinu, hned za dvěma německými firmami,“ říká Klein.

Gentec díky tomu významně posílil svou pozici, ale podle Kleina je klíčem diverzifikace. „Ukrajinský trh se postupně nasycuje, takže rozvíjíme další teritoria. Aktuálně působíme ve 14 zemích a cílem je toto číslo znásobit,“ dodává.

Přichází umělá inteligence i čistý vodík

Gentec se snaží držet technologický náskok. „Vyvíjíme řídicí systém s umělou inteligencí, který průběžně analyzuje chod jednotky a optimalizuje její výkon. Na tom pracujeme už od roku 2018,“ popisuje Klein.

Dalším projektem je vodíková kogenerační jednotka na 100 % vodík, kterou chce Gentec dokončit v příštím roce. „Budeme jedni z prvních na světě, kdo to dokázal. Není to o množství prodaných jednotek, ale o prestiži a budování know-how,“ dodává.

Celý rozhovor, který moderuje Marek Atanasčev (CEO Enantis), si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaká byla úplně první zakázka Gentecu a proč byla pro firmu klíčová?
2. Jaké konkrétní složky tvoří kogenerační jednotku a proč je její účinnost tak vysoká?
3. Jaký je přístup britských zákazníků oproti těm českým?
4. Jak reagovala firma na energetickou krizi po roce 2022?
5. Co Václav Klein považuje za „největší lekci“ z mezinárodního podnikání?

V době, kdy bezhotovostní platby lámou rekordy a většina mladých už téměř nevidí papírové peníze, poslanec Patrik Nacher (ANO) upozorňuje na rizika úplné digitalizace peněžních transakcí. V rozhovoru pro pořad eMoney mluví o hotovosti jako o poslední záruce osobní svobody, o férovosti bankovních poplatků i o tom, proč by právo na hotovost mělo být zakotveno přímo v ústavě.

Podle Nachera má hotovost stále nezastupitelné místo v moderní ekonomice.
„Hotovost je svoboda. Je to jistota, že mi nikdo nekouká pod prsty a že se mohu rozhodovat podle sebe, aniž by o tom kdokoliv věděl,“ říká poslanec.

I když sám používá moderní technologie, nechce, aby jejich rozmach vedl k vytlačení fyzických peněz z oběhu. „Jsem zastáncem toho, aby obě formy – hotovost i bezhotovost – žily vedle sebe. Nikdy nebudu pro to, aby se hotovost zrušila,“ dodává.

„Právo na hotovost by mělo být v ústavě“

Nacher se netají tím, že by chtěl posílit ochranu hotovostních plateb i legislativně.
„Dovedu si představit, že by právo na hotovost bylo zakotveno v ústavě,“ uvedl. Argumentuje tím, že rychlé změny ve finančním systému mohou vést k marginalizaci lidí, kteří na hotovosti závisí, a k riziku zneužívání dat.

„Často se používá zkratka, že kdo hájí hotovost, přivírá oči před praním špinavých peněz. To je nesmysl. Nemůžeme trestat 99,5 % lidí, kteří platí v hotovosti jen proto, že chceme postihnout zbytek,“ dodává.

Bezhotovostní platby ano, ale férově

V souvislosti s plánovaným obnovením elektronické evidence tržeb (EET) Nacher zdůrazňuje, že moderní nástroje by neměly být bičem na poctivé podnikatele.
„Cílem není boj proti hotovosti, ale boj za to, aby se přiznávaly příjmy a platily daně,“ vysvětluje.

Zároveň upozorňuje, že férový systém je nutný i kvůli konkurenci. „Někdo odvádí daně a platí zaměstnancům férové mzdy, jiný vyplácí část v hotovosti a ještě čerpá sociální dávky. To je nefér vůči těm poctivým,“ říká.

Mají obchodníci povinnost přijímat hotovost?

Zda by měl stát obchodníkům nařídit přijímat hotovost, Nacher vidí pragmaticky.
„Jsem zastáncem hotovosti, ale nejsem zastáncem plošných regulací. Pokud se podnikatel rozhodne přijímat jen karty, má k tomu své důvody. Ale musí počítat s tím, že může ztratit část zákazníků,“ říká.

Podle něj moderní technologie už dnes umožňují kombinovat hygienu, bezpečnost i hotovostní platby. „V mnoha provozovnách se peněz fyzicky ani nedotýká prodavač, vše obstará přístroj. Hotovost se tak dá zachovat a zároveň zmodernizovat,“ vysvětluje.

Mladí platí mobilem, starší si hlídají soukromí

Nacher odmítá názor, že hotovost je jen nostalgie starší generace.
„Je to přirozený vývoj, ne skokový přechod. Nikdo nám přece nezakázal mít pevné linky, jen je přirozeně nahradily mobily. A stejné to bude s hotovostí, dokud o ni lidé budou stát, musí zůstat možnost platit papírovými penězi,“ říká.

Zároveň varuje, že přílišná digitalizace přináší ztrátu soukromí. „Čím víc na nás bude útočit personalizovaná reklama a algoritmy, které o nás vědí všechno, tím víc budou lidé chtít mít aspoň někde prostor pro svobodu. A ten jim dává právě hotovost,“ upozorňuje.

Bankomaty mizí. Kdo ponese odpovědnost?

Jedním z praktických problémů, které s úbytkem hotovosti souvisejí, je rušení bankomatů v menších městech. Nacher přiznává, že ekonomika provozu zde hraje zásadní roli.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Mělo by být právo na hotovost zapsáno v ústavě?
2. Jaký dopad by mělo znovuzavedení EET na podnikatele i spotřebitele?
3. Kdo má platit za provoz bankomatů v malých městech?
4. Jsou bankovní poplatky spravedlivé, nebo jde o zbytečné zatížení klientů?
5. Proč podle Patrika Nachera digitalizace nikdy úplně nenahradí fyzické peníze?

V pořadu Elektrodrive na platformě FocusOn hovořil Zdeněk Havrlík alias Havrla – elektrotechnik, který z garáže vybudoval servis pro elektromobily BMW i3. V rozhovoru popisuje, jak z IT specialisty vznikl průkopník modernizace baterií, proč se i desetileté BMW i3 vyplatí udržet při životě a jak čísla dokazují, že elektromobil může mít druhý život i po stovkách tisíc kilometrů.

Zdeněk Havrlík, známý pod přezdívkou Havrla, byl ještě před pár lety linuxovým specialistou. Dnes provozuje servis a vývoj upgradů pro elektromobily BMW i3.
„Chtěl jsem elektrické auto už od střední školy, ale žádné rozumné tehdy neexistovalo. Když se v roce 2018 začaly prodávat ojeté BMW i3 z německých leasingů, konečně se to stalo reálným,“ vzpomíná Havrlík.

Jeho první i3 stála okolo 1 milionu korun, což bylo výrazně méně než tehdejší ceny Tesly, které přesahovaly 2 miliony. Auto si ponechal dodnes a právě z jeho vlastních zkušeností vznikl nápad na specializovaný servis a modernizaci těchto vozů.

Upgrade baterií: levnější než nová převodovka

Podle Havrlíka dává ekonomický smysl udržet starší elektromobily v provozu.
„Z 60Ah na 94Ah vychází upgrade kolem 4 000 eur, z 60Ah na 120Ah pak zhruba na 7 000 eur. Je to sice investice, ale levnější než oprava automatické převodovky u spalovacího auta,“ vysvětluje.

Při dobré údržbě může BMW i3 bez problémů jezdit i po 300 000 kilometrech. Havrlík dodává, že karoserie z karbonu a hliníkový rám zaručují dlouhou životnost: „Auto stárne čtvrtinovou rychlostí oproti běžným vozům.“

Tři skupiny zákazníků a hranice návratnosti

Havrla rozděluje své klienty do tří skupin:

1. majitele, kteří své auto znají a chtějí mu „dát druhý život“,
2. zájemce o koupi levnější i3 s menší baterií, kterou plánují upgradovat,
3. nadšence, kteří chtějí unikát — například model i3 120Ah s Rexem, který se v Evropě nikdy neprodával.

„Pokud už auto vlastníte, dává upgrade jasný smysl. Ale kupovat vůz s malou baterií a hned plánovat výměnu? To už se nevyplatí,“ říká Havrlík.

Degradace baterie: čísla, která uklidní i skeptiky

Zkušenosti z praxe i vlastní statistiky mluví jasně. „U 60Ah baterie vychází degradace na 2 % každých 10 000 km, u 94Ah na 1,5 % a u 120Ah jen 1 %,“ uvádí Havrlík.

Zajímavostí je, že baterie stárne víc časem než jízdou. „Když auto stojí rok, baterie zdegraduje o procento. Když za ten rok najedete 10 000 km, degradace je stejné. Používání jí tedy paradoxně prospívá,“ doplňuje.

Servis a péče: méně práce než u spalováku

Péče o elektromobil je podle Havrlíka jednodušší, než si většina lidí myslí.
„Jezdit, brzdit a jednou za dva roky zkontrolovat klima, podvozek a diagnostiku. Nic víc není třeba,“ říká.

Upozorňuje však na drobnosti, které mohou auto zbytečně poškodit: nepoužívat jen automatickou parkovací brzdu, ale i ruční, nebo neodkládat výměnu 12V baterie. Ta má v i3 životnost 7 až 10 let, což je podle Havrlíka „na úrovni zázraku oproti spalovákům“.

Ekonomika a výbava: ne všechny i3 jsou stejné

Ceny ojetých i3 se liší podle výbavy i stavu. „Holá i3 stála nová milion, plně vybavená 1,6 milionu. I po letech má výbava obrovský vliv na cenu,“ vysvětluje Havrlík. Podle něj může být rozdíl mezi vybydleným vozem za 200 000 Kč a zachovalým modelem s nízkým nájezdem až 150 000 Kč.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak Havrlík vysvětluje, proč BMW i3 „stárne čtvrtinovou rychlostí“ oproti jiným autům?
2. Jaké má historky z autorizovaných servisů BMW a proč s nimi „už nechce nic mít“?
3. Co se stalo, když zákazník zjistil, že si v bazaru omylem koupil silnější verzi auta?
4. Jak funguje komunitní síť majitelů i3, kterou Havrlík buduje pomocí SPZ rámečků?
5. Proč si i po letech myslí, že Tesla „není taková sláva“, jak se o ní píše?

Z dívky, která v patnácti skákala ze starých letadel Svazarmu, se stala jedna z nejvýraznějších českých kaskadérek. Hanka Dvorská má za sebou přes tisíc seskoků, desítky mezinárodních filmů a stovky hodin tréninku týdně. V rozhovoru pro pořad Přežít mluví o tom, jak se český filmový průmysl po revoluci otevřel světu, jak se vyrovnává s fyzickými zraněními a proč denně udělá 120 kliků.

Všechno začalo v jejích patnácti letech, kdy začala skákat padákem. „Já jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že budu kaskadérka. Chtěla jsem jen napodobit svého staršího bratra, který skákal z letadla. Přihlásila jsem se do Svazarmu a rok jsem trénovala,“ vzpomíná Dvorská.

První filmovou roli dostala náhodou. „Kaskadéři tehdy potřebovali ženu, která skočí z okna. Režisér Kachyňa točil scénu sebevraždy a nikdo se nechtěl pustit dolů. Tak mě našli na letišti a já skočila. Od té doby mě vzali do skupiny,“ říká.

Dnes má za sebou více než tisíc seskoků, což sama označuje za „málo“ v porovnání s profesionály. „Po revoluci už to nebylo zadarmo, každý seskok stál několik set korun a já měla malé děti. Peníze jsem raději dala do rodiny než do padáku,“ vysvětluje.

Český Hollywood po revoluci

Po roce 1989 se české filmové prostředí dramaticky změnilo. Zatímco před revolucí bylo jen pár kaskadérů a málo akčních scén, po roce 1990 začali do země jezdit zahraniční filmaři. „Česká republika měla rozbité, ale krásné kulisy, šikovné maskéry, kostyméry i kaskadéry. Američané byli v šoku, co všechno naši lidé zvládnou,“ říká Dvorská.

Točila mimo jiné velkofilmy jako Troja s Bradem Pittem, Bídníky s Liamem Neesonem či produkce s Vinem Dieselem. „Na Maltě, kde jsme točili Troju, jsem padala mezi hořící sloupy a kolem mě běhal Brad Pitt. Nakonec do mě kopl, ale byl strašně milý a omlouval se,“ směje se.

Kaskadérský byznys: risk, výdrž a minimum pojistek

Kaskadérství je podle Dvorské obor, kde se profesionalita pozná podle instinktu. „To nemůže dělat každý. Vyberou si vás podle toho, co zvládnete. Já třeba odmítla jezdit na motorce a brát dítě za jízdy. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože vím, že by to bylo nebezpečné,“ popisuje.

S úrazy má bohaté zkušenosti. „Při natáčení v Turecku jsem si přetrhla přední i zadní křížové vazy a rozdrtila menisky. Byla jsem rok mimo a dostala jsem za to deset tisíc korun,“ říká otevřeně. Kaskadérská profese přitom podle ní zůstává málo pojištěná a často finančně podhodnocená.

Ženský svět kaskadérů

V současnosti je v České republice aktivních jen osm až deset kaskadérek, z nichž jen tři pracují na pravidelné bázi. „Mladé holky jsou většinou malé gymnastky, ale dnešní herečky jsou vysoké. Proto je výhoda, když má někdo 180 centimetrů jako moje dcera,“ říká Dvorská, jejíž dcera Míša jde v jejích šlépějích.

Rodinná tradice pokračuje: Míša dnes sama působí jako kaskadérka a občas s sebou bere i svou dceru, stejně jako kdysi Hanka. „Já jsem svoje děti brávala na natáčení, protože jsem je neměla kam dát. Teď už to dělá další generace,“ dodává s úsměvem.

Denní rutina: 120 kliků a žádná výmluva

Dvorská dodnes působí jako instruktorka a trenérka. „Každý den udělám 120 kliků – ráno, v poledne a večer. Při čištění zubů dělám dřepy. Cvičím celý den, protože mám až pět hodin tréninku denně,“ říká s naprostou samozřejmostí.

Kromě vedení fitness lekcí organizuje i bootcampy – kurzy intenzivního cvičení a odolnosti. „Třikrát týdně, už dvacet let. Když končíme, ptám se lidí: jste šťastní? A oni odpoví: ano. To je pro mě největší odměna,“ dodává.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak Hanka Dvorská popisuje svou první filmovou scénu bez jakéhokoli tréninku?
2. Co jí řekl Brad Pitt po natáčení na Maltě?
3. Jaké konkrétní zranění ji vyřadilo z natáčení na celý rok?
4. Jak probíhá běžný den profesionální kaskadérky?
5. Jak chce „doskákat do rakve“ a proč považuje pohyb za nejlepší terapii?

„Když chytáte ryby v rybníce, kde nejsou, nepomůže ani ta nejlepší návnada,“ říká Michal Mikulášek, ředitel společnosti Prodator, která se specializuje na nábor řidičů, elektrikářů či obchodníků na IČO. Podle něj klasické pracovní portály pro tyto profese ztrácejí smysl. „Kvalitní elektrikář nebo mechanik nebude bez práce. Pokud se objeví na pracovním portálu, je to spíš výjimka,“ vysvětluje.

Prodator proto staví nábor na jiných principech. „Lidé, které firmy potřebují, tráví většinu času na sociálních sítích. Tam je třeba je oslovit. Ne přes inzeráty, ale pomocí kampaní, které je zaujmou,“ dodává. Příkladem je spolupráce s firmou Schindler, která původně pochybovala, že by bylo možné přes Facebook získat padesátileté servisní techniky. „Nakonec jsme měli víc reakcí než kdy dřív,“ říká Mikulášek.

Podle něj se právě v tomto skrývá rozdíl mezi klasickým náborem a „alternativní cestou“, jak metodu Prodator označuje. „Sociální sítě zkoušelo hodně lidí, ale my jsme za šest let vyvinuli vlastní náborovou metodu. Klíčem je nabídnout něco jiného,třeba i to, že kandidát nemusí posílat životopis,“ doplňuje.

Obědy za 19 korun a čistá výroba. Drobnosti, které rozhodují

Z dat společnosti vyplývá, že lidé často nemění práci kvůli penězům, ale kvůli přístupu a prostředí. „V dotaznících se opakují odpovědi jako: šéf mě nerespektuje, dispečer mi špatně rozděluje trasy, nikdo mě neposlouchá,“ popisuje Mikulášek. Jenže k tomu, aby kandidát odpověděl, nepotřebuje životopis,pouze vyplní krátký online dotazník. „Každý měsíc nám ho vyplní přes 10 000 lidí. Získáme tak obrovské množství dat o tom, co tyto profese skutečně chtějí.“

Největší překvapení podle něj přichází, když se firmy podívají na to, co je pro kandidáty opravdu důležité. „Pro státní podnik Explosia, který vyrábí trhaviny, jsme vytvořili kampaň postavenou na tom, že mají obědy za 19 korun. Přišlo mi to jako detail, ale ukázalo se, že to bylo první, na co se lidé ptali. Kampaň přinesla 19 nových pracovníků do výroby,“ říká.

Podobně úspěšné jsou i další „maličkosti“, které si firmy často ani neuvědomují. „Někde je čisté pracovní prostředí, jinde zaprášené. Někdo nabízí jednosměnný provoz, jiný třísměnný. Takové rozdíly jsou pro kandidáty klíčové. My testujeme různé úhly reklam:čistota, benefity, stabilita. Každý rok funguje něco jiného,“ shrnuje Mikulášek.

Nedostatek pracovníků podle ředitele Prodatoru není krátkodobý problém. „Populace stárne, za posledních pět let ubylo v Česku asi půl milionu lidí. A až začnou odcházet Husákovy děti, bude to ještě citelnější,“ upozorňuje. Podle něj proto není jiné cesty než řízená migrace. „Stejně jako v Polsku, i u nás musí firmy zapracovávat lidi ze zahraničí. Například Ukrajince, Srby a Vietnamce. Ti už tu žijí desítky let a dobře se integrují.“

Problémem ovšem je, že na to nejsou připravené samotné firmy. „Některé nám říkají, že víc cizinců vzít nemohou, protože by jim odešli Češi. Takže musí hledat rovnováhu, třeba pomocí cílených kampaní oslovit české pracovníky z podobných firem,“ vysvětluje.

Podle Mikuláška však nejde jen o firmy, ale i o nastavení společnosti. „V menších městech není vůle přijmout nového kolegu z jiné země. Ale jiná cesta, než spolupráce prostě není. Je potřeba o tom neustále komunikovat,“ říká.

Zatímco firmy řeší nedostatek zkušených pracovníků, zároveň hledají způsoby, jak přilákat mladé. „Generační obměna je téma všude. U mladých fungují jiné formy komunikace,třeba videopohovory. Pro Plzeňský Prazdroj jsme vytvořili nábor, kde studenti odpovídali na otázky ve formě videí. Bylo to přirozené prostředí, které znali z TikToku nebo Instagramu,“ říká Mikulášek.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak se změnil trh práce, když tradiční nábor přestal fungovat?
2. Kolik dat dnes rozhoduje o tom, kdo se vůbec dostane do výběru?
3. Jak se měří úspěch náboru bez životopisů a bez inzerátů?
4. Proč se firmy učí prodávat práci stejně jako produkt?
5. Jak technologie a AI mění způsob, jakým lidé práci hledají – i jak ji ztrácí?

Audity bývají v očích manažerů často nutným zlem. Podle Davida Šímy, zkušeného auditora a odborníka na systémy řízení kvality i bezpečnosti, by se však na ně firmy měly dívat jako na „očkování,“ tedy preventivní proces, který posiluje imunitu organizace a chrání ji před zásadními chybami. V rozhovoru pro pořad Audit na platformě FocusOn popisuje, proč audity nejsou kontrolou, ale nástrojem řízení, který může firmám přinést měřitelnou přidanou hodnotu.

Podle Davida Šímy je největší chybou firem vnímání auditu jako sankční kontroly. „Audit je prevence. Stejně jako očkování zvyšuje imunitu člověka, audit zvyšuje imunitu organizace, třeba v oblasti efektivity, bezpečnosti i kvality,“ vysvětluje Šíma.

Firmy podle něj často vnímají audity jako stresové situace. Tento postoj však vychází z nesprávného nastavení myšlení. „V minulosti se audit rovnal kontrole. Dnes by měl být především nástrojem zlepšování. Pokud organizace chápe audit jako příležitost, atmosféra i výsledky jsou úplně jiné,“ dodává auditor.

Kvalitně provedený audit podle něj odhalí nejen slabá místa, ale i oblasti, které fungují efektivně a mohou být inspirací pro ostatní části firmy.

Efektivita školení: drahá investice bez měření výsledků

Jedním z častých zjištění při auditech bývá neefektivita interních školení. „Školení stojí desítky tisíc korun, zaměstnanci na ně chodí, ale nikdo už neměří, co si z nich odnášejí,“ upozorňuje Šíma.

Podle něj mnoho firem investuje ročně až 2–3 % svého personálního rozpočtu do školení, aniž by vyhodnocovaly, zda nově získané znalosti zaměstnanci skutečně používají v praxi. „Efektivita školení se prakticky neověřuje. Přitom by mělo být samozřejmostí, že po investici chceme měřit návratnost: nejen finanční, ale i znalostní,“ dodává.

Moderátor doplňuje konkrétní příklad: výrobní firma po zjištění neshody v oblasti školení zavedla novou pozici interního školitele. Výsledkem byl pokles interních chyb a reklamací. To dokazuje, že i „negativní zjištění“ může přinést dlouhodobý pozitivní efekt.

Změna mindsetu: audit jako nástroj řízení

Firmy často vstupují do auditu se zbytečným stresem. „Mnoho manažerů má ve svých cílech „nula neshod“. To je naprostý nesmysl. Stejně jako si nemůžeme stanovit cíl mít nula úrazů, důležité je hledat shodu, ne vyhýbat se zjištěním,“ říká Šíma.

Audit podle něj není o hledání chyb, ale o hledání shody se standardy a o identifikaci příležitostí ke zlepšení. „Auditor by měl být partnerem, ne kontrolorem. Audit je dialog zaměřený na procesy, ne na trestání lidí,“ zdůrazňuje.

Zkušenosti z praxe ukazují, že když firma nastaví přístup „najděme, co zlepšit“, audity se stávají nástrojem řízení s reálným dopadem na produktivitu a efektivitu.

Interní versus certifikační audit: příprava na zkoušku

Rozdíl mezi interním a certifikačním auditem přirovnává David Šíma k procesu učení. „Interní audit je příprava na zkoušku, certifikační audit je samotná zkouška,“ vysvětluje.

Interní audity si organizace provádí sama, buď prostřednictvím vlastních školených auditorů, nebo externí pomoci. Cílem je zjistit, zda procesy fungují tak, jak mají. Certifikační audit provádí externí auditor, který posuzuje shodu s požadavky konkrétní normy, například ISO 9001 nebo ISO 14001.

„Audity jsou dobrovolné, zákon je nevyžaduje. Pokud se pro ně firma rozhodne, dělá to pro sebe, ne kvůli papíru na zdi,“ dodává Šíma. Investice do auditu podle něj může být klíčová – certifikované organizace dosahují podle studií až o 20 % nižší chybovosti ve výrobních procesech.

Celý rozhovor, který moderuje Pavol Plevják ze společnosti DQS, si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké konkrétní chyby ve školeních stojí firmy statisíce korun ročně?
2. Jak auditoři vyhodnocují „efektivitu“ procesu a co považují za reálný důkaz?
3. Jaké osobnostní vlastnosti musí mít dobrý auditor, aby byl pro firmu přínosem?
4. Co dělat, když organizace z auditu dostane negativní hodnocení?

Majitel a zakladatel sítě Czech Inn Hotels, největšího hotelového řetězce v Česku, Jaroslav Svoboda, v rozhovoru pro pořad Big Deal mluví o tom, jak válka na Ukrajině ovlivnila evropský cestovní ruch, proč se Česko musí soustředit na lepší dopravní infrastrukturu a jaký dopad má inflace na hotelnictví. Zároveň přiznává, že letos jeho skupina dosáhne obratu tří miliard korun, a plánuje další expanzi v Česku i ve střední Evropě.

Podle Svobody se cestovní ruch ve střední Evropě stále zotavuje z dvojí rány: pandemie covidu a války na Ukrajině. „Lidé ze vzdálenějších zemí nás často vnímají, jako bychom byli ve válečné zóně. Není se co divit, je to pár set kilometrů od nás,“ říká.

Letiště Praha se podle něj dostalo na předcovidová čísla až v loňském roce, což považuje za důkaz postupného návratu turistů. „Západní Evropa zažívá po covidu obrovský boom, protože válka se jí netýká. My musíme o návštěvníky víc bojovat,“ dodává.

Podnikatel není nepřítel

Svoboda se letos objevil v oblíbeném pořadu Jáma lvová. „Když mě oslovili, nejdřív jsem to odmítl. Ale pak jsem si řekl, že můžu pomoci. Například předat zkušenosti začínajícím podnikatelům,“ vysvětluje.

Dalším důvodem podle něj bylo zlepšit vnímání podnikatelů ve společnosti. „Stále tu existuje představa, že podnikatel je někdo, kdo zbohatl spekulacemi. Přitom my jsme generace, která si to odpracovala,“ zdůrazňuje.

A dodává, že politické ambice nemá: „Hoteliér se nemá plést do politiky. Naším úkolem je sloužit lidem, ne jim říkat, koho mají volit.“

Turismus může nahradit průmysl. Ale musíme budovat

Svoboda věří, že turismus může být do budoucna jednou z hlavních opor české ekonomiky. „Česko má mimořádně dobré podmínky. Ale abychom turismem dokázali nahradit klesající význam průmyslu, musíme investovat do infrastruktury,“ říká.

Za klíčové považuje lepší dopravní propojení. Nové dálnice, rychlejší vlaky a víc aktivních letišť. „Máme jen jedno skutečně funkční letiště. To nestačí. Pokud chceme, aby k nám lidé jezdili, musíme jim umožnit se sem vůbec dostat,“ dodává.

Současně upozorňuje, že se změnil způsob cestování. „Lidé už nejezdí jen za památkami, ty viděli mnohokrát. Dnes jezdí za zážitky, sportovními událostmi, koncerty nebo konferencemi. Ten, kdo to nabídne, vydělá,“ shrnuje.

Airbnb jako problém: „Není to rovné podnikání“

Na otázku přelidněnosti Prahy reaguje Svoboda jasně: „Problémem nejsou turisté, ale nelegální ubytování.“ Podle něj za vytlačování obyvatel z centra mohou krátkodobé pronájmy bytů. „Není stanovené, že jde o komerční ubytování, i když to hotely konkurenčně poškozuje. Tyto byty neplatí poplatky ani nesplňují standardy. A to vytlačuje lidi, kteří by chtěli v centru žít,“ vysvětluje.

Svoboda proto volá po jasných pravidlech: „Nejde o to Airbnb zakázat, ale narovnat podmínky. Hotel musí plnit přísné požadavky. Byty, které se pronajímají turistům, by měly taky.“

Inflace v hotelnictví: 12,4 % růst nákladů

Hotely Czech Inn letos podle Svobody dosáhnou obratu tři miliardy korun. Zároveň ale čelí mnohem vyšší inflaci než průměr ekonomiky. „Zatímco Český statistický úřad hlásí 2,4 %, naše hotelová inflace je přes 12 %. Náklady nám loni vzrostly o 12,4 % a letos to bude kolem deseti,“ popisuje.

Hlavní důvody vidí ve zdražování energií, potravin a v tlaku na růst mezd. „Kdo v hotelnictví nezvýšil tržby o víc než 10 %, je na tom reálně hůř než loni. Po covidu kumulovaná inflace přesáhla 40 %, takže jen udržet krok znamená obrovský tlak,“ dodává.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak se Jaroslav Svoboda dívá na myšlenku čtyřdenního pracovního týdne v hotelnictví?
2. Proč podle něj hoteliér „nesmí mít politický názor“?
3. Jaké příběhy se skrývají za investicemi do pořadu Jáma lvová?
4. Jaký je jeho osobní pohled na pracovní migraci a bezpečnost v Česku?
5. Jaké konkrétní země plánuje Czech Inn Hotels obsadit v příštích letech?