Konec roku 1989: v Polsku nastupuje vláda solidaritního premiéra Mazowieckého, v Maďarsku se transformuje tamní komunistická strana a stříhají se dráty na Západ. V NDR padla berlínská zeď a dokonce i v Bulharsku lidé masově demonstrují a dosahují odstoupení dlouholetého komunistického vůdce Živkova.

Jedním z klíčových hráčů politické scény byl v prvních dnech po 17. listopadu 1989 tehdejší šéf komunistů Miloš Jakeš. Veřejnost se v té době ještě stále bavila záznamem jeho vystoupení na Červeném Hrádku. Jaké ale opravdu byly Jakešovy projevy?

Druhá polovina válečného roku 1944 přinesla řadu významných událostí, které ovlivnily další vývoj konfliktu. Spojenci osvobozovali západní Evropu, mj. za účasti československých vojáků, a v řadě zemí propukla povstání proti nacistickým okupantům. Jednou z nich bylo i Slovensko.

Pětice politiků – Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár, která řídila pražský převrat v roce 1918, byla poměrně záhy nazvána „muži 28. října“. Každý z této pětice se stal v Československé republice ministrem, ale jejich další osudy se výrazně lišily.

„Nedojímalo mě to. A nedojímá mne to dodnes,“ řekl Jan Werich v roce 1969, když hovořil o 28. říjnu 1918. Klíčový den našich dějin prožil v Praze a tak byl u všeho, co se tehdy stalo. Důvodem jeho ambivalentního postoje může být věk, protože Werichovi tehdy bylo jen 13 let.

Přidružená výroba, brigáda socialistické práce, dodavatelsko-odběratelské vztahy. Tato a podobná slovní spojení se s koncem komunismu vytratila z veřejného života. Suplovala totiž ekonomické vztahy v režimu, který ekonomiku vlastně popíral a slovo trh považoval bezmála za sprosťárnu.

Přesně 97,89 procent hlasů – tolik získala v československých „volbách“ v listopadu 1954 jediná komunistickou stranou povolená kandidátka. Je to hodně? Daleko zajímavější je údaj, kolik lidí hlasovalo proti. I o tom se bude hovořit v pořadu Archiv Plus věnovaném událostem podzimu 1954.

Válečný hrdina i prezident normalizace. Komunista komunisty zavržený a dokonce vězněný. To vše byl Ludvík Svoboda, muž, který by možná v jiné době nebo v jiné zemi byl medailemi ověnčeným vojákem. 20. století uprostřed Evropy ale rozhodlo jinak. Stal se prezidentem dějinných protikladů.

Nakladatelský redaktor a spisovatel Václav Kaplický (1895–1982) za války sloužil v československých legiích v Rusku. Do literatury se natrvalo zapsal svým románem Kladivo na čarodějnice (1963), který o šest let později zpopularizoval film Otakara Vávry. Kaplický ale poprvé zaujal už roku 1936, a to románem Gornostaj, který polemizoval s tehdejší legionářskou literaturou.