Válečný hrdina i prezident normalizace. Komunista komunisty zavržený a dokonce vězněný. To vše byl Ludvík Svoboda, muž, který by možná v jiné době nebo v jiné zemi byl medailemi ověnčeným vojákem. 20. století uprostřed Evropy ale rozhodlo jinak. Stal se prezidentem dějinných protikladů.

Nakladatelský redaktor a spisovatel Václav Kaplický (1895–1982) za války sloužil v československých legiích v Rusku. Do literatury se natrvalo zapsal svým románem Kladivo na čarodějnice (1963), který o šest let později zpopularizoval film Otakara Vávry. Kaplický ale poprvé zaujal už roku 1936, a to románem Gornostaj, který polemizoval s tehdejší legionářskou literaturou.

Tehdy už 40. prezident Spojených států amerických Ronald Wilson Reagan (6. února 1911 až 5. června 2004) vykonával svou funkci v letech 1981 až 1989. V tomto postavení se svým zásadním postojem výrazně zasloužil o rozklad Sovětského svazu a pád komunismu ve střední a východní Evropě.

Tak zněl název studie americké komunistické strany z roku 1977, citované naší dobovou propagandou. James Earl Carter jr. byl zvolen 39. prezidentem Spojených států amerických na konci roku 1976. Do úřadu nastoupil 20. ledna následujícího roku. I jako prezident používal svou přezdívku Jimmy.

Musel to být šok pro české posluchače, když se po dvaceti letech existence Československa začala v době protektorátu linout z brněnských rozhlasových vysílačů německá propaganda. V němčině i v češtině. To druhé bylo možná ještě bolestivější.

„Já jsem spisovatel, a když nemůžu psát, tak vlastně nežiju,“ prohlásil Josef Škvorecký a zůstal po roce 1969 v Kanadě. Díky němu mohly psát desítky dalších zakázaných československých literátů. Sám patřil k našim nejoblíbenějším spisovatelům a nezměnilo se to ani po emigraci. Ačkoliv komunistický režim by jej nejraději vymazal nejen z čítanek, jak připomíná pořad Archiv Plus.

Rozhlasové noviny, tedy hlavní zpravodajská relace se na začátku července pravidelně zabývaly dvěma událostmi. Tou první byl 12. všesokolský slet, který se konal po vynucené šestačtyřicetileté přestávce. Hostil ho strahovský stadion, kde vystoupilo asi 23 tisíc cvičenců.

Byla to tehdy pro socialistické Československo rána: Waldemar Matuška (2. července 1932 – 30. května 2009) zůstal na přelomu srpna a září 1986 ve Spojených státech. Zaskočil mnohé z fanoušků i dohasínající Husákův režim. Poslechněte si ukázky z unikátního rozhovoru o emigraci, který Matuška poskytl ve Spojených státech.

K málokteré historické události se váže tolik dezinformací a mýtů jako ke Slovenskému národnímu povstání. Předběžná jednání o vojenské pomoci povstalcům už minimálně rok předem vedl se spojenci z Londýna prezident Beneš.