Americká armáda překročila hranice Československa, Rudá armáda vztyčila nad berlínským říšským sněmem sovětskou vlajku a v Praze vypuklo povstání. V archivu Českého rozhlasu jsou dodnes pozoruhodné nahrávky z osvobozování nacistických koncentračních táborů nebo oznámení smrti Adolfa Hitlera. Rozhlas byl tehdy jediným zprostředkovatelem aktuálních zpráv a byl velmi rychlý. Vydejte se v Archivu Plus do jarních měsíců roku 1945 a připomeňte si atmosféru konce války.

Za minulého režimu jsme za datum ukončení 2. světové války v Evropě považovali 9. květen. Po vzoru Sovětského svazu a navzdory západnímu světu. Ten slaví mír už o den dřív. Jak se v naší zemi oslavy i oficiální rétorika proměňovaly, to nám zachytily nahrávky z rozhlasového archivu. (Vysíláme v repríze.)

Stát, který si každé tři týdny mění oficiální název, nebudí důvěru. Toho si byli vědomi i poslanci federálního parlamentu, kteří se na konci března 1990 ocitli v nezáviděníhodné situaci a byli vůbec poprvé pod veřejným tlakem a kritikou. Kvůli tomu, jak se společný český a slovenský stát má vůbec jmenovat, se konaly demonstrace. Dalo se čekat, že prvotní nadšení po 17. listopadu brzy opadne, ale že už necelý čtvrt rok po revoluci se vzedmou národnostní vášně, věřil málokdo.

Reportovat dění v prvomájových průvodech byla za komunismu docela dřina. V 50. letech kvůli militaristické a výhrůžné atmosféře, která v průvodech vedle povinného „optimismu“ vládla, v letech normalizace zase kvůli neskutečné nudě, která se nad těmito pravidelnými sebepotvrzujícími rituály klenula.

Když se řekne Gorbačov, naskočí pamětníkům slova glasnosť a perestrojka. Tahle „perestrojková“ éra Michaila Gorbačova trvala od jara 1986 do března 1990. Letům 1980 až 1985 říkají ruští historikové „pětiletka pyšných pohřbů“.

Folklorní záležitost moravského venkova, která časem nejspíš zanikne. Právě takový obraz Velikonoc nabízel Československý rozhlas posluchačům v letech socialismu. Země, která v ústavě zakotvila svobodu náboženského vyznání, ve skutečnosti nutila svým obyvatelům křesťanské svátky bez křesťanství. (Vysíláme v repríze.)

Jaro roku 1955 bylo plné událostí. Praha se dočkala obří sochy diktátora Stalina, Československo podepsalo Varšavskou smlouvu a stalo se součástí vojenského uskupení totálně ovládaného Moskvou. Republika měla i spoustu starostí: stále málo výkonné zemědělství nebo stávky v některých podnicích. O tom všem se dochovalo svědectví z rozhlasového vysílání.

Přes třicet filmů, které zůstaly po spisovateli a scenáristovi Janu Procházkovi, patří k tomu nejlepšímu v československé kinematografii. Nejvíc ho proslavila spolupráce s režisérem Karlem Kachyňou. Z jejich dílny vyšly například filmy Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966), Noc nevěsty (1967) a Ucho (1970). Pak ale Procházka musel barrandovská studia opustit a zemřel dřív, než dosáhl tvůrčího vrcholu. V Archivu Plus připomene jeho osud Martina Sedláková.

Bratislava měla být na konci druhé světové války dobře opevněnou a neprostupnou pevností. Pokud skrze ni Rudá armáda projde na Vídeň, tak jedině přes její trosky, představoval si Adolf Hitler. Skutečnost však byla nakonec taková, že takzvaná Festung Pressburg padla za jediný den, 4. dubna 1945. A proč se z Bratislavy nestala hromádka rozvalin? Údajně za to mohla i její krása, jak vzpomíná v Archivu Plus jeden z pamětníků.

Být poslancem, to byla v dobách komunismu v podstatě volnočasová aktivita. Párkrát do roka jste dorazili na zasedání, něco jste odmávli, protože se to od vás očekávalo, mohl to být třeba státní rozpočet nebo pendrekový zákon, a tím to končilo. Ale po listopadu najednou poslanci poslouchali zprávy premíéra o tom, že jsme promarnili 40 let, prezident bez varování zákonodárcům představil nový název republiky a státní znak. A poslanci objevili prostý fakt, že mohou nesouhlasit.