Jaro roku 1955 bylo plné událostí. Praha se dočkala obří sochy diktátora Stalina, Československo podepsalo Varšavskou smlouvu a stalo se součástí vojenského uskupení totálně ovládaného Moskvou. Republika měla i spoustu starostí: stále málo výkonné zemědělství nebo stávky v některých podnicích. O tom všem se dochovalo svědectví z rozhlasového vysílání.

Přes třicet filmů, které zůstaly po spisovateli a scenáristovi Janu Procházkovi, patří k tomu nejlepšímu v československé kinematografii. Nejvíc ho proslavila spolupráce s režisérem Karlem Kachyňou. Z jejich dílny vyšly například filmy Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966), Noc nevěsty (1967) a Ucho (1970). Pak ale Procházka musel barrandovská studia opustit a zemřel dřív, než dosáhl tvůrčího vrcholu. V Archivu Plus připomene jeho osud Martina Sedláková.

Bratislava měla být na konci druhé světové války dobře opevněnou a neprostupnou pevností. Pokud skrze ni Rudá armáda projde na Vídeň, tak jedině přes její trosky, představoval si Adolf Hitler. Skutečnost však byla nakonec taková, že takzvaná Festung Pressburg padla za jediný den, 4. dubna 1945. A proč se z Bratislavy nestala hromádka rozvalin? Údajně za to mohla i její krása, jak vzpomíná v Archivu Plus jeden z pamětníků.

Být poslancem, to byla v dobách komunismu v podstatě volnočasová aktivita. Párkrát do roka jste dorazili na zasedání, něco jste odmávli, protože se to od vás očekávalo, mohl to být třeba státní rozpočet nebo pendrekový zákon, a tím to končilo. Ale po listopadu najednou poslanci poslouchali zprávy premíéra o tom, že jsme promarnili 40 let, prezident bez varování zákonodárcům představil nový název republiky a státní znak. A poslanci objevili prostý fakt, že mohou nesouhlasit.

1. listopadu 1992, symbolicky v den výročí bolševické revoluce, zemřel Alexander Dubček, ikona pražského jara a po listopadu 1989 předseda federálního československého parlamentu. Jak vypadal Dubčekův návrat na výsluní politiky?

Hned první den roku 1995 připomněl České republice jeden z jejích tehdejších cílů. Prvního ledna se totiž Evropská unie rozšířila o Rakousko, Finsko a Švédsko. Přidat se k nim, o to tehdy Česká republika hodně stála. A také o vstup do Severoatlantické aliance.

Jaroslava Moserová Davidová (1930 až 2006) v jednom z rozhovorů pro Český rozhlas řekla, že neumí odpočívat u televize. I díky tomu se dokázala vedle své náročné profese lékařky a vědecké pracovnice na klinice popálenin věnovat i mnoha zájmům a koníčkům.

První měsíce roku 1945 přinesly řadu významných událostí. Adolf Hitler prohrál v jedné z posledních velkých operací druhé světové války v Ardenách a sovětská vojska osvobodila největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi. S vyhlídkou konce války se k návratu domů chystal exilový prezident Edvard Beneš. To všechno se dochovalo v rozhlasovém archivu.

S odstupem let nelze než obdivovat dramaturgii, která byla zvolena v prvních měsících roku 1990 pro první zahraniční cesty nově zvoleného československého prezidenta. Václav Havel se svým doprovodem odletěl na několik bleskově dojednaných návštěv, jejichž průběh a ohlas byl výjimečný. Berlín, Bonn, Reykjavík, Toronto, Washington, New York. A pak přišla na řadu Moskva….

Možná to byla jen náhoda, možná symbol. Přesně čtvrt roku po 17. listopadu se z pražské ranveje odlepily dva vládní iljušiny a pořád ještě novopečený prezident Václav Havel se spolu s premiérem, ministrem zahraničí, ministrem financí, hospodářství a dalších klíčových resortů nebo s mračnem novinářů a přátel vydal na svou nejslavnější cestu. Cílem byly Spojené státy, s mezipřistáním na Islandu a v Kanadě.