Začátek června 1990 přinesl v Československu událost, na jakou se čekalo od roku 1946. První svobodné volby po pádu komunismu. Všechno bylo tehdy poprvé – pro voliče, pro politické strany, pro média, pro místní samosprávy i zahraniční pozorovatelé. Na volby 1990 a vše kolem vzpomíná v pořadu Archiv Plus moderátor a bývalý ředitel zpravodajství Českého rozhlasu Jan Pokorný.

Přezdívali mu Kat českého národa. Sám přitom tvrdil, že se český národ snažil ze všech sil chránit. Jeho údajný chráněnec mu to ale neuvěřil. Na jaře 1946 stanul nenáviděný protektorátní státní tajemník před soudem a vysloužil si trest nejvyšší. I přes všechna zvěrstva, kterých se prokazatelně dopustil, Karl Hermann Frank až do poslední chvíle doufal, že si svůj život uchová. Že bude moci dožít někde v ústraní a postarat se o svou manželku a pět dětí. (Vysíláme v repríze.)

Radostně, jednotně a manifestačně. Tak se chodilo volit za minulého režimu. Za normalizace byly volby jednou za pět let. Volilo se najednou do národního i federálního parlamentu, do místních nebo městských, okresních a krajských výborů. Ve stejný okamžik se také vybírali soudci z lidu.

„Jsem v posledních dnech podezírán z toho, že dělám kampaň Občanskému fóru a že se to nehodí pro nadstranického prezidenta. Ale já dělám kampaň slušným lidem, pravdě, demokracii a svobodě.“ Slova Václava Havla z mítinku v Litoměřicích z května 1990 vypovídají o atmosféře předvolební kampaně před prvními svobodnými volbami od roku 1946 možná stejně jako rozsáhlé politologické studie.

Zatímco dnes máme nepřeberné množství příležitostí, jak strávit volné letní dny, jiné to bylo za socialismu. I tehdy, když republiku obepínal ostnatý drát železné opony, si chtěli lidé užít léto co nejlépe. Archiv Plus přináší vzpomínky na tehdejší rekreaci – na odpočinek pod stanem v kempu, na výjezd do Jugoslávie nebo v Sovětském svazu a na odborářské zotavovací pobyty.

Postup spojeneckých vojsk, zprávy o německé kapitulaci a smrt Adolfa Hitlera – právě tyto momenty byly patrně hlavní pohnutkou povstání, které vypuklo spontánně na mnoha místech.

Odstraňování pomníků na znamení rozchodu s minulostí se v Česku s ohledem na její dějiny stalo bezmála tradicí. První republika poslala do lapidárií sochy Habsburků a občané si frustraci ze čtyřsetletého úpění pod rakouským jhem vybili na kamenných Nepomucích a mariánských sochách. Komunistický režim zas zatočil s Masarykovými pomníky, aby je nahradil Gottwaldy, Leniny a dalšími revolucionáři, které do depozitářů pro změnu poslal listopad 1989. O tom všem v Archivu Plus.

Americká armáda překročila hranice Československa, Rudá armáda vztyčila nad berlínským říšským sněmem sovětskou vlajku a v Praze vypuklo povstání. V archivu Českého rozhlasu jsou dodnes pozoruhodné nahrávky z osvobozování nacistických koncentračních táborů nebo oznámení smrti Adolfa Hitlera. Rozhlas byl tehdy jediným zprostředkovatelem aktuálních zpráv a byl velmi rychlý. Vydejte se v Archivu Plus do jarních měsíců roku 1945 a připomeňte si atmosféru konce války.

Za minulého režimu jsme za datum ukončení 2. světové války v Evropě považovali 9. květen. Po vzoru Sovětského svazu a navzdory západnímu světu. Ten slaví mír už o den dřív. Jak se v naší zemi oslavy i oficiální rétorika proměňovaly, to nám zachytily nahrávky z rozhlasového archivu. (Vysíláme v repríze.)

Stát, který si každé tři týdny mění oficiální název, nebudí důvěru. Toho si byli vědomi i poslanci federálního parlamentu, kteří se na konci března 1990 ocitli v nezáviděníhodné situaci a byli vůbec poprvé pod veřejným tlakem a kritikou. Kvůli tomu, jak se společný český a slovenský stát má vůbec jmenovat, se konaly demonstrace. Dalo se čekat, že prvotní nadšení po 17. listopadu brzy opadne, ale že už necelý čtvrt rok po revoluci se vzedmou národnostní vášně, věřil málokdo.