- Podcasty
- Ranní úvaha
Poslechněte si podcast: Alena Zemančíková: Žít, kde tě nechtějí
Někdy jsem svědkem hovoru, kdy se slušní lidé baví o Ukrajincích, kteří u nás žijí. V dopravních prostředcích, v čekárně u lékaře, v divadle před představením, na józe. „Už je tu těch Ukrajinců moc a trvá to dlouho a tak velké skupiny příchozích prostě nedělají dobrotu.“ Vzpomenu si vždycky na případ našeho stěhování. Ale to musím začít z dálky.
Ranní úvaha
Malé zamyšlení a inspirace pro všední den v autorské interpretaci.
Karel Hvížďala: Návraty Pavla Juráčka
Asi všichni píšeme buď cíleně, nebo z podvědomých a třeba nikdy neartikulovaných či nepřiznaných důvodů, abychom se zbavili alespoň do jisté míry chmurných strastí, bolavých úzkostí, útrap či se lépe orientovali sami v sobě. Proto své problémy svěříme papíru, nebo kvůli tomu, abychom alespoň na chvíli přežili svou smrt.
Jan Bělíček: Žalozpěv za mizejícím analogovým světem
Francouzské spisovatelce Virginii Despentes její český vydavatel, nakladatelství Garamond, připsal přídomek „Houellebecq v sukních“. Ona sama je na porovnávání se slavným nihilistickým kolegou zvyklá a ráda říkává, že Houellebecq píše operu, zatímco ona dělá metal. Na tomto jejím zvolání něco je. Virginie Despentes by skutečně mohla být ženskou odpovědí na Houellebecqa, pokud by Houellebecq byl levičák a feminista. A to se samozřejmě nikdy nestane.
Pavla Horáková: Jaro nad Bratislavou
Jsem tu v nejkrásnější čas roku. Pokaždé, když se obdivuji kráse Bratislavy, musím si připomenout, že v květnu je na naší polokouli krásně skoro všude, a že tedy křivdím místům, která jsem šmahem odsoudila, protože jsem do nich zavítala, když bylo ponuro a lezavo.
Jan M. Heller: Go West(splaining)!
Před nějakými deseti lety jsem se s očekáváním začetl do monografie jistého britského historika o Transsibiřské magistrále. Jako správný milovník vlaků jsem autora znal jako odborníka na bohaté dějiny železnice na Britských ostrovech a chtěl jsem si připomenout svou vlastní cestu po Transsibiřské, kterou jsem podnikl krátce předtím.
Alena Scheinostová: O tvrdohlavém Franzovi
Věděla jsem o něm už dřív – už předtím, než o něm Terrence Malick natočil film s uchvacujícími záběry a názvem Skrytý život. Franz Jägerstätter, rakouský sedlák, který se vzepřel Hitlerovi, mě zaujal svým nenápadným příběhem, který se ale odehrává na až archetypálním půdorysu – počínaje nejslavnějším Franzovým výrokem: „Lepší mít spoutané ruce než spoutanou vůli.“
Magdalena Platzová: Ampère in Love
„Jak rád bloumám po rozkvetlých stezkách,kde jsem tě spatřil pod střechou z šeříku….“Napsal své první lásce André Marie Ampèr, objevitel elektromagnetismu. Pocházel z vesnice Poleymieux, jež se rozkládá na několika příkrých svazích, severně od Lyonu.
Eva Janáčová: Tiziánův Apollo a Marsyas
„Vidíš toho pejska? Vždyť to je náš Šmudlík, jak to, že je namalovaný na obraze,“ ptá se celá rozzářená paní svého muže před Tizianovým plátnem Apollo a Marsyas v zámecké obrazárně v Kroměříži. Nevydržím to a začnu se smát. Dáme se do řeči a postarší manželé mě přesvědčují, že mají doma úplně totožného pejska, na chlup stejného, jako je zobrazený na rozměrném díle z konce 16. století. Prý je to menší lovecké plemeno, které má v oblibě nahánět kachny.
Martin Bedřich: Horká vana
Když jsem byl malý, bylo jednou z velkých atrakcí návštěvy z prarodičů koupání ve vaně – doma jsme totiž měli progresivně sprchový kout. Pamatuju si na zvláštní, jinou vůni koupelny ve starém činžáku, na to, jak se celá rozdrnčela, když jel výtah, ale hlavně na ten slastný pocit, když jsem se celý potopil do horké vody, cítil, jak mi vtéká do uší, plní hlavu tím nezaměnitelným šumem, zalévá svou uspávající mocí.
Daniel Raus: Výlet
Usmyslel jsem si, že pojedu na výlet. Bylo krásně, a hlavně: neměla to být jen tak nějaká obyčejná cesta. Přede mnou byl jasný cíl. Chtěl jsem navštívit kamaráda, má totiž doma na půdě unikátní přístroj, ze kterého se před sto lety ozvalo u nás první rozhlasové vysílání. Místem toho činu byly Kbely u Prahy. Přístroj se nacházel ve stanu, zapůjčeném od skautů.
Marie Nováková: Divné děti
Byl jednou jeden divný chlapeček. Špatně se učil, byl vzteklý, uzavřený, nejistý a šikanovaný. V sedmnácti letech, na internátní škole, natrefil na jedno amatérské divadlo a začal hrát. Díky obsedantní píli a vytrvalosti si nakonec střihl Macbetha nebo Leara na prknech londýnského Národního divadla.