- Podcasty
- Ranní úvaha
Poslechněte si podcast: Alena Zemančíková: Obrazy krve a půdy
Na skále hrad, pod ním zámek a kolem pár úzkých uliček středověkých domků. Kavárníci vystěhovali své stolky na chodník, nabízejí doma dělané dorty, v gotickém kostelíku středověká freska, zvon odbíjí poledne. Jsme v obci Kronenburg v nejzápadnějším Německu, v kraji Eiffel, tvořeném vápencovými skalisky, sopečnými krátery vyplněnými vodou a břidličnými usazeninami.
Ranní úvaha
Malé zamyšlení a inspirace pro všední den v autorské interpretaci.
Alena Scheinostová: Komu vykáš?
Jak nám postupně děti odrůstají, staví před nás stále nové výzvy. Nároky všedního dne se proměnily. Už nepotřebují podepsat písanku a koupit bonbony na školu v přírodě, ale zapsat se do tanečních, vrátit se po půlnoci anebo nekupovat tu žlutou limonádu, protože v té je chinolin a ten je špatný na pleť. A také jste najednou na rozpacích, jestli těm urostlým ragbistům a slečnám, které si vodí domů, máte říct „ahoj“ nebo „dobrý den“.
Magdalena Platzová: Dům duše
Kudy vstoupit do světa snů? Nejlépe po schodech, po dřevěném schodišti, jež skřípe pod tlustým kobercem. Nejprve je však třeba si koupit vstupenku. A nebát se projít kolem Sfingy. Naštěstí si nás nevšímá, plně zaujata Oidipem, jemuž sedí na prsou. První patro je obytný prostor: pracovna s psacím stolem, jídelna, malířovo úmrtní lože.
Václav Vokolek: Parník symbol
Dějiny rády proměňují hranice, jazyk a náboženství obyvatel, stačí pár století a všechna historická realita může být zapomenuta a všechny jistoty se rozplynou jako dým. Dnes by těžko kdo věřil, že poklidná obec stojící zcela ve stínu Mělníka, se stala roku 1841 středem jistého světa. Faktem zůstává, že 12. června roku 1841 se z Obříství po ránu vydal na svou první cestu parník Bohemie.
Jan M. Heller: Dálnice
Dálnice je hezké slovo. Podobně jako u jiných hojně frekventovaných se častým užíváním už trochu zastřel jeho původ, skutečnost, že vlastně znamená „dálková silnice“. Slovníková definice říká něco o tom, že dálnice je rychlostní komunikace pro automobily, zpravidla víceproudá. Jenže slovníková definice jako obvykle zdaleka nepokrývá všechny významy.
Jan Bělíček: Za nocí první světové války byla každá krev černá
Při představě válečných bojišť první světové války nám většinou vyvstanou na mysli zákopy, v nichž se krčí tisíce vojáků čekajících na povel k útoku. Představujeme si nudu, strach, násilí a všeobklopující úzkost z toho, co může každou chvíli přijít.
Karel Hvížďala: Dějiny Ruska Petra Koubského
„Dva Římy padly, třetí stojí, čtvrtého nikdy nebude, tvé křesťanské království už žádné jiné nenahradí“, napsal Filofej, představený kláštera v Pskově, Vasiliji III. a otci Ivana IV. Hroznému. Muselo to být někdy kolem roku 1510, krátce poté, co se Vasilij ujal vlády nad Moskevským velkoknížectvím.
Pavla Horáková: Před padesáti lety
Je tomu sto let, kdy Ignát Herrmann psal své vzpomínkové fejetony, které později vyšly v několika svazcích pod souborným názvem Před padesáti lety. Vydával je od roku 1921 v Národních listech a vzpomínal v nich na svá učednická léta v Praze. Přišel sem z Hradce Králové v roce 1868 jako čtrnáctiletý a už zůstal, stejně jako tolik jiných nadaných synů venkova, které hlavní města celého světa schvátila a už nikdy nenavrátila.
Jana Knitlová: Pořádek, který budí strach i dnes
Jdu na testy a všechno se ve mně svírá: co když neprojdu? Už jen barva vlasů není zcela vyhovující. A co barva očí, pigmentace, stavba těla? To vše bude podrobeno výzkumu, který se nedá ošidit. Když se mladí muži chtěli vyhnout vojně, pomohlo někdy šikovné sebepoškození nebo známý na psychiatrii.
Jan Jandourek: O předpovědích
Ačkoliv dnes už mnoho lidí nedá tolik na různé věštce, přece jen vypadá lákavě, že bychom aspoň v něčem mohli předpovídat budoucnost. Samozřejmě vědecky. Když se podíváme zpět, jestli se lidé trefili, nemůže dát jednoznačnou odpověď. Někteří vizionáři byli velmi přesní, jiní se jen zasnili a mysleli si, že všechno půjde rychle.
Markéta Pilátová: Čtení je nakažlivé
Prší. Roztahuju deštník. Šlapu mokrou trávou na zastávku na konci malého městečka. Velké Losiny, kde bydlím, jsou přibližně stejně velké jako rakouský Grafenwörth, kam mířím. Mám na zádech batoh a ve čtečce dost čtení. Cesta bude trvat asi osm hodin. V Šumperku přesednu z autobusu na rychlík Bouzov do Brna. Zvolna projíždí Hanou, míjí místa, která se jmenují Pivín, Nezamyslice, nebo Hněvotice. Jako vždycky má tenhle pomalý rychlík zpoždění.