- Podcasty
- Ranní úvaha
Poslechněte si podcast: Adam Borzič: Síť života
Sedím u jezera, stříbřitou hladinu čeří člun, stromovím prosvítá slunce, které ani na konci srpna neztrácí sílu. Pozoruji dospělé i děti, jak se cachtají ve vodě, nebo si hrají na písčitém břehu. V letní idyle lze na chvíli zapomenout na všechny těžkosti života, nechat se konejšit a pohupovat dechem života.
Ranní úvaha
Malé zamyšlení a inspirace pro všední den v autorské interpretaci.
Tereza Horváthová: Předměstí
Kráčím po asfaltovém chodníku, který vede z nádraží a prašné město, dlouhá ulice s řídkými stromy a nízkými činžáky mi připomene jedno nevábné předměstí Paříže. To léto jsem hlídala dva energické chlapečky, dvojčata, korpulentní novinářce společenské a kulturní rubriky Elle s temnýma sametovýma očima, tuniskými kořeny a jejímu bledému irskému muži.
Jana Knitlová: Propletený život
Pokud autor svou knížku někomu připisuje, jde většinou o člena rodiny, přítele, mentora, někdy i zvíře. S dedikací houbám – ano, houbám jako takovým, jsem se setkala až nedávno v knize Merlina Sheldrakea Propletený život, která se stala mou knihu roku.
Daniel Raus: Kámen
Hledáme základy, ty přece musely zůstat. Chceme je mermomocí spatřit, a nemá to příčinu praktickou, nýbrž citovou. Pídíme se v ostrém svahu, tvar pozemku ukazuje, že tady stál kdysi dům. Jansův dům, o kterém jsme si mysleli, že už není šance ho najít.
Markéta Pilátová: Plynutí v Aare
Myslela jsem, že je to pohádka. Nebo nějaká nepravděpodobná městská legenda. Báchorka. O tom, jak lidé v Bernu vystoupí z tramvaje a sejdou k řece Aare, sundají si šaty a dají je do nepromokavého vaku na záda. Vlezou do řeky a proud je nese a nadnáší a oni plavou a plují a plynou několik kilometrů.
Petr Borkovec: Nikdo o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude
Ke konci knížky Astrid Lindgrenové Kalle Blomkvist zasahuje opouštějí Kalle, Anders a Eva-Lotta ostrov, na kterém předtím prožili mnoho nebezpečných dobrodružství. Příběh končí, napětí povolilo, dětští hrdinové nasedají do loďky, odrážejí a naposledy se ohlížejí.
Petr Beneš: V kostele
Zasunul jsem se do úzké kostelní lavice. Mám narozeniny a chtěl jsem chvilku pobýt na místě, kde mé křesťanství začínalo. Ukázalo se to trochu méně sebetrýznivým než následné putování místy mého dětství. Křesťanství nějak trvá, dětství je definitivně pryč. A možnosti, které s sebou v naději neslo, jsou teď užší než ta kostelní lavice.
Alena Zemančíková: Stará jabloň
Pohledem z okna zjišťuji škody, které horké a suché léto napáchalo na stromech na sídlišti. Ty vzrostlé jsou jakž takž v pořádku, lípa sice začala shazovat listy už v polovině srpna, ale pak přece jen zapršelo a ona se vzpamatovala a zelená se dál. O kus dál, na kraji rokle však uschlo několik vzrostlých borovic. Dívám se na jejich zhnědlé jehličí, a když se vydám kolem, vidím, že už jim není pomoci.
Magdalena Platzová: Dobrodružství Petra Pepře
Jsem opakem svojí americké kamarádky Lary, která zná všechny sýraře, vinaře a řezníky, výrobce čokolády, restaurace a bary v okolí. Bere Lyon útokem, statečně komolí francouzštinu a žije svou lyonskou zkušenost až do dna. To mně trvalo asi rok, než jsem se poprvé odvážila do sýrárny, o vinařství ani nemluvě.
Norbert Schmidt: Vila u jezera
Přede mnou se rozprostírá krásné jezero, jehož pravý ani levý konec nedohlédnu. Měla to být jen krátká zastávka cestou na sever. Vykoupat se na největším berlínském přírodním koupališti. Na pár hodin se nadechnout. Ale poprchávalo. A tak jsme přejeli most, zabočili doprava, minuli letní dům malíře Maxe Liebermanna a zastavili u vily. U té vily.
Vladimír Just: Slova, slova, slova a čin
Netušil jsem, že budu někdy v životě odcházet nadšený z tohoto pahorku. Totiž z areálu Armádního muzea a okolí, jemuž – stejně jako čtvrti, městu a našemu dějepisu – velí svým palcátem Jan Žižka z Trocnova. A svým perem po duchu i Zdeněk Nejedlý (když pominu ducha Klementa Gottwalda, který pro mne po nepovedeném balzamování strašil v areálu dál, a v některých hlavách oba straší doteď).