Když se v osmnácti objevil ligové scéně, přirovnávali ho k Pavlu Nedvědovi. Vlající blonďatá hříva, kolébavý krok, tvrdá střela…A když necelý rok na to přivezl s reprezentační dvacítkou stříbro ze světového šampionátu této věkové kategorie z Kanady, ten pocit, že by z Jiřího Valenty skutečně mohl vyrůst Pavel Nedvěd, ještě zesílil. A nic na tom neměnilo, že se v Torontu, Montrealu, Ottawě na hřiště nedostal, protože po úvodní remíze s Argentinou už trenér Miroslav Soukup do sestavy nesahal.

Věčně druhý, musel si Karel Rada hořce povzdechnout, když v sedmatřiceti končil na jaře roku 2008 aktivní hráčskou kariéru. Druhý skončil v lize s Olomoucí, se stříbrnou příčkou se musel smířit, když oblékal dres Slavie, jen horší skóre, než měla Sparta, ho v roce 2005 připravilo o druhé místo, když po návratu z angažmá v německém Frankfurtu kopal za Teplice. A druhý skončil i s českou reprezentací na evropském šampionátu v devadesátém šestém roce v Anglii po zlatém gólu, který ve finálovém prodloužení v londýnském Wembley vstřelil Němec Oliver Bierhoff.

Když pražská Sparta vyhlašovala svou Železnou jedenáctku, nemohl v ní Josef Jarolím chybět. Vždyť byl u toho, když se po dlouhých letech strádání a trýzně v osmdesátých letech Železná Sparta zase zrodila. Po sedmnácti letech čekání v roce 1984 konečně mistrovský titul, pak druhý, třetí, čtvrtý… A také tažení pohárovou Evropou, při němž porážela takové giganty, jako Real Madrid, Watford, Juventus Turín. Mimochodem – před pár dny tomu bylo rovných čtyřicet let, co nad ním Sparta na Letné 1:0 ve čtvrtfinále PMEZ zvítězila.

Bylo nás pět, mohl by se další host Kopaček na hřebíku rozpovídat o české legii, kterou na počátku nového milénia přivedl trenér Petržela do Petrohradu, a přitom stejně jako hrdina poetické knížky Karla Poláčka vzpomínat na hochy, kteří spolu v Zenitu hráli a mluvili. Česky samozřejmě. „On tam ale byl nejen Martin Horák, Pavel Mareš, Lukáš Hartig a Honza Flachbart, ale i Kamil Čontofalský a pak přišel ještě Martin Škrtel,“ připomínal Radek Šírl ve studiu Sportu.cz, že česko – slovenská fotbalová enkláva byla v městě na Něvě mnohem početnější.

Bšany, vesnička mezi chmelnicemi, jejíž jméno už dávno zmizelo z fotbalové mapy, se staly jeho druhým domovem. Zažil s nimi slavný parademarš ze třetí ligy až do nejvyšší soutěže, v Blšanech si s 38 nastřílenými góly udělal jméno jako nejlepší kanonýr ČFL, pomáhal jim postoupit do druhé ligy a poté i do první, v níž zase dával góly, které pomáhaly „Chmelařům“ k záchraně. Z Blšan ale Roman Hogen také odcházel, aby se do nich zase vracel. Z žižkovské Viktorky, ze Slavie, ale i z bundesligového Norimberku.

Vletěl na fotbalovou scénu jako kometa. V šestnácti debutoval v lize, když ve dvaadvaceti ze Sparty odcházel, měl na kontě čtyři mistrovské tituly, zlato z evropského šampionátu jednadvacítek ve Švýcarsku a navrch i primát nejlepšího ligového střelce. Pochopitelně že o něho byl v zahraničí zájem, samo sebou že na pražskou Letnou přišly nabídky, které se daly těžko odmítnout. Zvláště ta z tureckého Trabzonsporu, který za Tomáše Juna nabízel v té době neskutečných sto milionů.

Už je to pětatřicet let, co trénoval v Kostarice, s týmem Alajuelense získal hned dvakrát tamní mistrovský titul, stal se vítězem Poháru mistrů středoamerických zemí a Karibiku, a dokonce se s ním dostal až do finále CONCACAF Champions Cupu. A kdyby jen to – vytvořil rekord, který dodnes nikdo nepřekonal. Jednatřicet ligových zápasů v řadě s fotbalisty Alajuelense neprohrál. „Není to jen rekord kostarický, ale je to rekord stále platný v celé střední Americe,“ potvrdil Jan Poštulka v dalším díle Kopaček na hřebíku.

I po třiceti letech se mu rozzáří oči, když přijde řeč na pohárové finále se Spartou. Tenkrát v devadesátém čtvrtém roce to byl na pražském Strahově jeho zápas, to Marek Trval se postaral o největší poválečný úspěch Viktorie Žižkov. „Stáli při nás všichni svatí, ale bylo to strašně fajn. A i ten gól, který jsem dával Petrovi Koubovi, byl nejspíš nejhezčí a nejdůležitější v celé mé kariéře,“ přiznává v dalším díle Kopaček na hřebíku.

Zlatovlasý andílek. Kluk s talentem od fotbalového pánaboha. Taková a podobná přirovnání slýchával Lukáš Zelenka, když před osmadvaceti lety oblékal dorostenecký dres Sparty a ve středové řadě hrával s o rok mladším Tomášem Rosický. Ti dva byli tehdy považováni za největší naděje letenského klubu. Zatímco Rosický ale na Letné zůstal až do svých dvaceti a teprve pak přestoupil do bundesligového Dortmundu, Lukáš Zelenka se už v sedmnácti vydal na první zahraniční štaci do belgického Anderlechtu.

Vzpomínáte? Fotbaloví pamětníci – a samozřejmě nejen ti sparťanští – si určitě vybaví chorály, když se 20. srpna roku 1983 opět objevil na letenském trávníku jejich idol. „Honza není člověk, Honza je bůh,“ hřmělo tehdy celým stadionem Janu Bergrovi na přivítanou. Po roční pauze, během níž si odseděl 35 dnů ve vazbě v ruzyňské věznici, podstoupil tříměsíční protialkoholní léčení u Apolináře a pak makal v panelárně v Prefě se v utkání s Nitrou znovu vracel na ligovou scénu. S trestem, který nad ním vynesl Městský soud v Praze. Čtrnáct měsíců s podmíněným odkladem na čtyři roky za hanobení republiky a jejího představitele Gustáva Husáka a další paragrafy k tomu.