„Kliku člověk potřebuje. V životě, ve sportu, v podnikaní zrovna tak. A já ji měl během kariéry a mám ji i teď v byznysu. Proto se představuji: Ivo Ulich, klikař,“ pravil na úvod další epizody Kopaček na hřebíku bývalý fotbalista Hradce Králové, pražské Slavie, ale i německého Mönchengladbachu či japonského Kobé. „Klika je synonymem štěstí, v tom je čeština krásná,“ přidával, jakmile se posadil k mikrofonu Sport.cz a rozpovídal se nejen o své fotbalové kariéře a štacích, jimiž prošel, ale i o impériu, které společně s dvěma bratry vybudoval. Samozřejmě o impériu, které vyrábí kliky, jimiž zaplavuje tuzemsko a teď už i pořádný kus světa.

Popravdě řečeno – jako kantor, a na gymnáziu k tomu, by měl být přece jen pečlivější. Zvlášť při vyplňování deníčků, které si vede od klukovských let. „Vstřelené góly si tam sice zapisuji pořád, ale teď už to trochu flákám. Když si vzpomenu, dopíšu do sešitu několik zápasů najednou. Ty góly už totiž tak rychle nepřibývají,“ přiznal člen  Klubu ligových kanonýrů David Lafata a marně přemýšlel, kolik branek v dresu Olešníku během posledních šesti let nastřílel. „Nebylo jich zase tolik, ale něco by to dalo,“ přemítal, aby se u mikrofonu Sport.cz hned ohradil proti pojmenování kantor.

Pod rukama mu prošly tři fotbalové generace. Nejprve v pražské Slavii, kam přišel v éře Františka Veselého, Jana Mareše, Roberta Segmüllera a spol. a skončil po osmnácti letech, když červenobílý šaty oblékali Kuka, Šmicer, Berger. A v reprezentaci to bylo angažmá podobně, i když o čtyři roky kratší. Měl totiž zlaté ruce, které si nemohli fotbalisté vynachválit. A také duši otevřenou všem nářkům, steskům a povzdechům, které slýchávaly, když hráči ulehli na masérský stůl. I proto se stal Přemyslem Čechem legendou. 

Celou kariéru si sebou nesl stigma, s nímž bylo nadmíru těžké se srovnat. Aby ne, když se přestup Radima Nečase stal v létě roku1992 vůbec nejdražším transferem v rámci tuzemské ligy, neboť pražská Slavia za něho zaplatila ostravskému Baníku 24 milionů korun. V divokých devadesátých letech nešlo ovšem nic nemožného. Zvláště, když do Edenu přišel Čechoameričan Boris Korbel a Slavia mohla nakupovat jako divá. Biniče z CZ Bělehrad, Tatarčuka z CSKA Moskva, celý zástup slovenských fotbalistů, kteří oblékli červenobílý dres. Nečas ovšem měl a i po 32 letech má primát nejdražší akvizice na domácí přestupové scéně.

Po padesáti letech se už pobaveně usmívá, před půl stoletím se však musel Alexander Vencel náramně krotit, aby neexplodoval. To když mu tehdejší první muž československé tělovýchovy Antonín Himl oznamoval, že jeho přestup do brazilského Botafoga se z politických důvodů zamítá. I o zmařeném angažmá snů samozřejmě vypráví legendární gólman bratislavského Slovanu a československé reprezentace v další epizodě Kopaček na hřebíku.

Jen tři Češi, Koller, Vonášek a Zítka odehráli v belgické nejvyšší soutěži více zápasů než on, přesto liberecký odchovanec Richard Culek svou kariéru prožil z českého pohledu malinko ve stínu. „Tak to prostě bylo,“ přiznává v dalším díle fotbalového podcastu Kopačky na hřebíku, v němž svou velezajímavou kariéru přibližuje.

Mistrovské tituly sbíral pilně. A nejen na pražské Letné, kde jako hráč prožil osm dlouhých let a získal se Spartou celkem šest ligových primátů. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století samozřejmě federálních. Fotbalový příběh dalšího hosta pořadu Kopačky na hřebíku je však výjimečný tím, že dva další tituly získal u největšího rivala Sparty v pražském Edenu. To už ovšem nikoli jako hráč, ale jako asistent trenéra Karla Jarolíma.

Je nejspíš jediným z Čechů, který si v Bílém domě podal ruku hned se třemi americkými prezidenty. S Billem Clintonem, Barackem Obamou a s Joe Bidenem rovněž.  A nejenže si s nimi podal ruku, dostal od nich i medaile a také poděkování za vzornou reprezentaci Spojených států. „Podal jsem si ruku ale i s Nelsonem Mandelou a před finále mistrovství Evropy v roce 1996 také s anglickou královnou Alžbětou II. Krásné zážitky, pro kluka z Chocně určitě,“ připomíná v dalším díle Kopaček na hřebíku Luboš Kubík, co všechno díky fotbalu prožil a s kým se také během kariéry setkal.

Žádné laskominy. A ani pomyšlení, že by tlupa šimpanzů dostala na Štědrý den na přilepšenou třeba trs banánů. „Štědrý den je v neděli, takže ráno schroupnou jablíčko a granule. A pak jim budeme jako obvykle servírovat šestkrát během dne hlavně zeleninu. I třeba pórek a cibuli, kterou ohromně milují,“ ujišťuje ošetřovatel primátů v plzeňské zoologické zahradě Tomáš Krbeček, že svým šimpanzům během vánočních svátků nijak podstrojovat nebude.

Trochu smolař. Formu měl Pavel Michálik na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let náramnou, s ostravským Baníkem získal dva mistrovské tituly, přesto přišel o tři velké turnaje. Na evropský šampionát v roce 1976  cestoval jako dodatečně povolaný náhradník až do Bělehradu na finále s Němci, o čtyři roky později ho z nominace na EURO v Itálii vyřadilo zranění, na olympiádu do Los Angeles československá reprezentace nakonec neodletěla, protože socialistické země ji na příkaz Moskvy bojkotovaly.