Strávil roky v africkém Mali i v srdci latinskoamerického pralesa. Byl svědkem hladomorů, epidemií a civilizační devastace původních kultur. Tomáš Sax, psycholog a misionář, který působil ve službách církevních zdravotnických řádů, v exkluzivním rozhovoru pro pořad Přežít na platformě FocusOn popisuje nejen extrémní podmínky humanitární práce, ale i tvrdá data o ekologickém ničení tropických oblastí. Příběh muže, který pomáhal tam, kde se ostatní báli vstoupit. Pořad přežít moderuje Amar Ibrahim, expert na přežití v extrémních podmínkách.

Když Tomáš Sax poprvé odjel na misi do Mali, ocitl se tváří v tvář surové realitě epidemií. Spolupracoval s vojenskými jednotkami, které držely karanténní tábory, zatímco on a jeho kolegové misionáři zajišťovali zdravotnickou pomoc v tzv. špinavé zóně.

„Vojáci házeli přes plot děti zpátky, zatímco jejich rodiče prosili o pomoc. Večer jsme mrtvoly zasypávali vápnem a ráno je domorodci vyzvedli zpátky, aby se mohli rozloučit,“ vzpomíná Sax na jednu z nejtěžších zkušeností. Tato situace jej psychicky natolik vyčerpala, že požádal o přeložení.

Kromě šíření eboly a jiných nákaz čelil i kulturnímu nepochopení. „Když se objevil běloch, byl pro místní automaticky zdravotník nebo světec. Ale vojáci s nimi odmítali komunikovat,“ popisuje.

Latinská Amerika: od porodu ke křtu

Z Afriky vedla cesta Tomáše Saxe do Latinské Ameriky – konkrétně do Peru, Bolívie a Ekvádoru. Tam působil hlavně jako zdravotník, mimo jiné i jako porodní asistent. „Prvních patnáct porodů byly samé dívky. Ve vesnicích mě pak nechtěli, protože potřebovali chlapce do kmene,“ vzpomíná s nadsázkou.

Za svou misionářskou kariéru odrodil přes 300 dětí. „Přestal jsem počítat po třísté. To dítě, které jsem porodil, jsem pak učil, pokřtil a chodilo ke mně do farnosti,“ říká.

Zajímavé bylo i propojení s domorodci, které zprostředkoval jazyk a společná činnost. Sax často začínal komunikaci kreslením, protože mnohé kmeny neuměly číst ani psát. „Myslely si, že si s nimi hraju, protože si ke mně děti sedaly a začaly se mnou malovat,“ líčí jeden z momentů přijetí.

Amazonie jako globální bojiště

Zásadním tématem rozhovoru bylo ničení amazonského pralesa. Sax popisuje, že zatímco dříve těžařské firmy s původními obyvateli bojovaly, dnes je manipulují. „Stačí jim rozdat mobily a připojit je k síti. Během chvíle je mají tam, kde je chtějí,“ říká.

Nejčastější motivace ke kácení pralesa? Půda pro ananas, palmu olejnou nebo sóju. „Největší komoditou tehdy bylo plzeňské pivo. Dnes je to signál, televizor a dostupnost trhu,“ dodává.

Podle Saxe v době jeho působení existovalo kolem 260 izolovaných kmenů. Dnes je většina z nich buď začleněná do civilizace, nebo zcela vymizela. „Dnes už to nepoznáš. Posílali mi fotky z místa, kde jsem žil. Jsou tam holé pláně,“ dodává se smutkem.

Zdravotní hrozby: malárie, kontaminovaná voda a neviditelné viry

Život na misii nebyl bez rizika. Sax přežil malárii a desítky jiných onemocnění. „Misionáři měli pravidlo – projdi si tím. Když přežiješ, jsi povolaný,“ říká. Podle něj není vakcinace všemocná – tropy skrývají přes 40 typů malárie.

Základní hygienické návyky se v pralese nedají dodržovat: „Přijedeš a ptáš se, kde je pitná voda. Oni ti ukážou Amazonku. Všichni pijí z řeky, kam spadly zvířata, odpad i nemoci,“ popisuje.

Přiznává, že první dny pil jen vodu z listů a trpěl. „Pak jsem rezignoval a začal pít to, co oni. Buď to přežiješ, nebo ne,“ shrnuje surově.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

Jak Tomáš Sax přežil malárii bez očkování a co radí misionářům v terénu?
Jaký byl každodenní život v táboře uprostřed africké epidemie a proč vojáci házeli děti zpátky za plot?
Co konkrétně jedli domorodci – a jak chutná anakonda nebo opice?
Proč Plzeňské pivo fungovalo jako platidlo v amazonské džungli a jak se tam dostalo?
Jak funguje komunitní život bez práce, majetku a žárlivosti – a co si z toho může odnést západní civilizace?